Les Sièges de l'Alcazar

Docela půvabná cinefilní hříčka – vyznání, sebeironický portrét, svědectví i výzva – nechává (tu v tatiovsky laděných, ondy v rohmerovsky prostých sekvencích) nahlížet do mysli filmového kritika, v níž se konkretizují a dotvářejí viděné snímky. V přední řadě mezi dětmi myslící ruka poslepu glosuje viděné a tvoří partituru ódy na ztracený celuloidový svět, jehož zánik zhruba v době vzniku filmu předpověděl Andrej Stankovič. Přes citlivé intertextové tkaní jsem zalitoval, že se scénáře nemohl chopit a tvořivě jej realizovat Truffaut a že Moullet neobsadil do ústřední role Jean-Pierra Léauda – na druhou stranu takhle mou pozornost ještě více přitáhlo místo samo: onen malý biograf, v němž se vše (podstatné) odehrává, je totiž kritikovým pravým domovem. (13.05.2023)

Guy, filmový kritik z Cahiers du Cinéma, chce napsat o retrospektivě v Alcazaru, místním kině pro všechny. Jednou tam narazí na Jeanne z konkurečního Positifu...Mezitím se kolem něj semele několik nehod, některé sám způsobí, jiné na něj nastraží...Lehká zábava ukazujícího ducha kina a filmu za doby 40.-50.let.(70%) (20.12.2022)