Jan Žižka

Jan Žižka je jedním z těch vojevůdců, který za svého života nikdy neprohrál bitvu, s takovou pověstí se dalo nějak očekávat, že se rodák z Trocnova dočká nějakého toho filmového zpracování. Zela jiného než v případě filmu Otakara Vávry z roku 1955. O novém filmu Jan Žižka ostatně nebylo možné slyšet. Film pořízený za půlmiliardy korun nově drží korunu v rámci nejdražších filmů všech dob, režírující Petr Jákl film propagoval, kde to jen bylo možné a celkově to vypadalo, že se za pomocí zahraničních koproducentů vydařilo realizovat velkolepý blockbuster v českých luzích a hájích. Jáklovi by se tak rozhodně měl sklopit klobouček za to, že realizaci filmu dotáhl až do konce. Je ovšem očividný zápal a schopnost dotáhnout svou vizí do závěru důvod k tomu, aby se nad filmem přimhouřilo oko ve stylu jednookého Jana Žižky?   Hned na začátek je důležité zastavit se u onoho titulu „nejdražší český film všech dob“, kdy sice půlmiliarda je částka, která v aktuální energické krizi není částkou k zahození, v přepočtu na americké dolary se ovšem bavíme zhruba o 25 milionech dolarů. Shodně stalo například slušné středověké béčko Ironclad z roku 2011 v režii Jonathana Englishe, kdy ovšem háček tkví v tom, že v porovnání s Janem Žižkou působil Ironclad až třikrát velkolepěji. I bez srovnávání s jinými středověkými podobně drahými snímky se prostě musí nechat, že by rozpočet ve výši 500 milionů dolarů tipl málokdo a Jan Žižka by rázem mohl být brán jako podivný tunel. Na rozdíl od jiných (zdravíme Tomáše Krejčího a jeho Posledního z Aporveru) tak sice Jákl dokázal svou vizi dotáhnout až do konce, nyní ovšem dochází k nemilému pocitu, že proběhlo tolik povyku pro nic.   Velkým lákadlem poté byli i zahraniční hvězdy, především Ben Foster v titulní roli a Michael Caine v roli lorda Boreše. Na zahraniční herce nejspíš padla též slušná částka rozpočtu a především se jejich jména budou krásně vyjímat u zahraničních distributorů, háček je ovšem v tom, že herci nemají dvakrát co hrát. Celé to tak působí dojmem, že kdyby místo Fostera na place pobíhal Jakub Prachař a místo Cainea Luděk Sobota, bylo by to vlastně úplně jedno, kdyby se jen v očích zahraničních investorů lákavost projektu zmírnila. Caine má nakonec ostatně ve filmu jen takové větší cameo, Ben Foster má poté opět smůlu v tom, že jeho známé neokázalé a nenápadné herectví pod slabým uchopením nedostává dvakrát příležitost zazářit. I přítomnost Til Schweigera vlastně ve finále působí zbytečně, výrazněji se ujímá jen Roland Møller. Jeho Torak sice působí jako by vypadl z úplně jiného filmu, Møller ovšem alespoň působí dojmem, že si svou roli užívá.   Jáklův Jan Žižka poté nemapuje Husitské války, odehrává se 15 let před jejich počátkem v roce 1402. Petr Jákl všude říkal, že měl Žižkovu historii zmapovanou (jde vlastně zmapovat něco, co je pořádně neprozkoumané a zahalené tajemstvím?) a někde šlo zaznamenat i větu o tom, že tohle je příběh, který měl Jana Žižku formovat v onoho neporazitelného vůdce lidu a bude se jednat o zásadní kapitolu Žižkova života. Háček tkví v tom, že přesně takový dojem Jáklův Jan Žižka nevyvolá, Jan Žižka ze scénáře Jákla a jeho otce Petra Jákla staršího nakonec vychází jako další charakter, jehož morální vývoj řídí jeho penis. Nebo možná jistá forma traumatu z dětství. Nebo obojí. Tak či onak, zda někdo na Jana Žižku vyráží a čeká, že se skutečně dočká zrození legendy, rázem se mu začne dost možná stýskat i po pojetí Otakara Vávry. A že to tehdy též nebyla žádná sláva.   Háček pochopitelně tkví v tom, že se Jákl sice může sebevíc mlátit do hrudi, že je vše zmapované, Jan Žižka ovšem vůbec nepřipomíná film, který by se řídil historickou přesností. A to je samo o sobě v pořádku. Bolestivější je naopak sledovat, jak se Jákl skrze zkušenosti s hollywoodskou produkcí snaží z Jana Žižky skutečně udělat spektákl. Už jeho Kajínek se ostatně pokoušel o rysy hollywoodského akčního thrilleru, jeho Ghoul se zase pokoušel svézt na úspěšném podžánru Found footage, tady poté nestačí dlouho přemýšlet a je jasné, že chtěl Jákl natočit české Statečné srdce. Vždyť i soundtrack Philipa Kleina se snaží čerpat z hudebních motivů Jamese Hornera, ať se ovšem Jákl snaží sebevíc, před produkční zápal mu chybí srdíčko. A to následně chybí i výslednému filmu.   Stačí ostatně pár minut a vystřízlivění z onoho oslavovaného velkého rozpočtu je hned na místě. Úvodní scéna v Itálii se například natáčela v lomu Velká Amerika, v něm se poté projeví další velký problém. Člověk by tak nějak čekal, že zkušený kaskadér bude vědět, jak na to s akčními scénami. Aby akce byla když už ne dvakrát kreativní, tak alespoň přehledná. Začne ovšem první akční scéna, dánský kameraman Jesper Tøffner vyvolá pocit, že během natáčení začal trpět Parkinsonem a že střihač následně jakoby nevěděl, co si s pořízeným materiálem počít. Zamrzí, že jsou pod střihem podepsaní Steven Rosenblum (Statečné srdce, Poslední samuraj) a Dirk Westervelt (Logan: Wolverine), kdy se dá ovšem snadno odtušit, že chyba nebyla na jejich straně.   Sázkou na nekonečné čerpání odjinud Jáklův Žižka absentuje v jakýchkoliv překvapení, kdy se zhmotňuje jakýsi podivný mix Statečného srdce, Hry o trůny či Ironcladu, kdy většina televizních pohádek rázem působí výpravněji a velkolepěji. Ať v oblasti velkolepější výpravy, půvabnějších kostýmů či audiovizuálních nápadů.  Představí se několik výraznějších postav, kdy je ovšem velmi těžké si k postavám vybudovat jakýkoliv vztah a ještě těžší je při jejich náhlém skonu projevit pocity smutku, je velmi snadné mít ty postavy u zádele. Paradoxně postavy, které se jen mihnou a díky zmatenému střihu je v jistých momentech těžké rozeznat, že postava čerstvě umřela, dokáží zanechat větší dojem, kdy jen zamrzí, že ty dané postavy nedostali větší prostor. Parta Jana Žižky totiž po pěti minutách nemá vůbec důvod někoho zajímat, postava Žižkova bratra Jaroslava v podání Williama Moseleyho má zase problém v tom, že se rázem snaží scénář mezi bratry vyvolat jistou formu dramatu, aby následně příliš rychle vyprchalo.   Při prvním popěvu Ktož jsú boží bojovníci má divákovi ideálně naskočit husina, to ovšem v tak bezkrevném podání celé bitvy, která se primárně snaží Jana Žižku předvést jako vynikajícího stratéga, není možné. I sebelepší režisér by měl poté problém natočit přehlednou akční scénu v tak uzavřeném prostoru jako je jeskyně přítomná v tomto filmu, při této akční sekvenci se divák pravděpodobně může cítit jako po několika paňácích rumu, kdy mu to k tomuto pocitu dopomáhá neskutečně zmatený střih, který v akčních scénách působí skutečně tragicky ochotnicky.   Dramatická stavba u Jana Žižky prakticky vůbec nefunguje, působí to jako přesně navíc ten origin, který si nikdo nepotřeboval domýšlet a který už nikdo nemusel vidět. Když nezajímavější na celém filmu je posledních pár vteřin, které lákají na potencionální pokračování (které ovšem Jákl smetl ze stolu, kdy prohlásil, že k Janu Žižkovi řekl vše, co potřeboval), je prostě něco špatně. Nepřirozeně vybudovaná romance, bolavé pokusy o humor (kterých je ovšem naštěstí jen pár) a především pocit, že Jákl na Žižkovi strávil prakticky dekádu, aby nakonec ztratil trpělivost a výsledek tak nakonec vypadal.   Žižka poté skrze svou brutalitu splňuje zadání středověké řezby, která dokáže prodat drsnost středověku, v jistých momentech ovšem přeci jen brutální výjevy působí samoúčelně. Poměrně šedý vizuál poté nepůsobí jako ideální stylizace, ale prostě jako poměrně vizuálně odfláknutá berlička, která prostě vůbec není vizuálně lákavá. A argumenty, že toto vizuální pojetí přesně sedí ke špíně středověku působí jako jednoduché alibistické výmluvy.   Z Jana Žižky primárně vůbec nesálá žádná epika. V akčních scénách se komparzem šetří, výprava působí až ochotnicky a už od úvodní sekvence ve Velké Americe ty řeší o neskutečném pilování prakticky nekorespondují s výsledkem. Akční scény jsou absolutně bezduché a nezáživné. Chvílemi to tak energií celého filmu působí dojmem, že film netočil Petr Jákl mladší, ale Petr Jákl starší. Když si člověk ovšem vezme kolik režisérů okolo 70-80 let pořád točí tak energickým způsobem, i to slouží jako ideální nástroj k zamyšlení.   Nejsmutnější je Jan Žižka právě v těch momentech, kdy připomíná práci těch nejsnaživějších ochotníků, kteří ovšem při tvorbě fanouškovských filmů nemůžou do své produkce investovat stovky milionů. Člověk by přeci jen byl rád, že by u nás konečně vznikl velkolepý film, který by stál za zmínku. Když si člověk ovšem vzpomene, že mezi jiné nejdražší české filmy patří Tmavomodrý svět, Nabarvené ptáče či Bathory, navzdory různorodým kvalitám šlo vždy o filmy, na kterých byl rozpočet skutečně vidět. Jan Žižka se ovšem skrze svou neúspěšnou snah hrát si na hollywoodský blockbuster jen dokazuje, že by se měli ševci držet svého kopyta. Někdy to nejen stačí, ale vzniknou i mnohem zajímavější a lepší projekty.   Přesto platí staré známé, že v detailech je síla a nějaké ty detaily na Janu Žižkovi dobré jsou. Středověk se tak skutečně dokáže vyobrazit v poměrně nepříjemné podobě, daří se představit dobu, kdy už Jan Hus začíná v Betlémské kapli kázat a také to, že po smrti Karla IV. je království skutečně v rozkladu. Matthew Goode dokáže zanechat dojem jako budoucí král Zikmund, Karel Roden je jako král Václav IV. na menším prostoru slušný. Nejkomplikovanější ze všech postav je to nakonec s postavou Kateřiny v podání Sophie Lowe. Nejen díky snaze o umělý románek, ale i skrze fakt, že se tu někdo opět snaží představit silný ženský charakter, který přesto ve finále primárně lpí na přítomnosti mužů. I když se poté marketingové oddělení pokusilo v posledních týdnech Jana Žižku propagovat i jako film pro ženy, jen blázen by nejspíš Jana Žižku zvolil jako ideální film pro rande. Proč by to kdokoliv své něžné polovičce dělal?   Samotný film je poté věnován všem, kteří věří ve svobodu a nemají strach za ní bojovat, působí to ovšem přesně jako ta snaha o to, aby měl Jan Žižka nějaký přesah k moderní době. Je velmi snadné těmto prohlášením podlehnout filmům, které pojednávají o socialismu, období vlád Václava IV. a Zikmunda poté pochopitelně též bylo plné nespravedlnosti a utrpení. Přesto to opět působí jako snaha o nějaký umělý přesah, který ten film ve skutečnosti nemá. K tomu by možná stačilo, aby Jan Žižka fungoval jako charakter a nebo, kdyby se Jákl skutečně rozhodl natočit film dle těch zajímavějších a důležitějších momentů Žižkova života. Kdyby ovšem došlo na volnou předělávku Vávrova Jana Žižky, režisér Husitské revoluční trilogie by se nejspíš jen obracel v hrobě.   Petr Jákl si rozhodně zaslouží úctu za dotáhnutí svého Jana Žižky až k cílové čáře, k plácání po zádech a pokloně by to ovšem chtělo i dobrý film. Hezký ale k prdu? Spíš jenom k prdu.... (08.09.2022) (méně) (více)

Kdybych měl rozebírat každý aspekt tohoto zpackaného filmu, zejména ten historický, tak je z toho disertační práce na 120 stran. Petr Jákl zcela promarnil potenciál, který měl rozpočet filmu i hvězdní herci (asi jediný pozitivní aspekt filmu) a místo toho servíruje až učebnicové tvůrčí neumětelství. V Janu Žižkovi selhávají úplné základy filmového řemesla. Na klíčové otázky, které by si měli tvůrci pokládat ještě před první klapkou, nenacházím odpovědi. Tak například jaký byl záměr film natočit a proč se zrovna jmenuje Jan Žižka. Děj filmu je totiž zcela fiktivní, špatně napsaný a lacině zpracovaný. Kombinuje (vykrádá) prvky z filmů jako Statečné srdce, Gladiátor, Rambo, Robin Hood či Ivanhoe a prakticky vůbec neutváří historickou postavu Jana Žižky. Nevkládá do něj motivace pro jeho pozdější husitské činy, nerozebírá jeho psychologii. Film mnohem více svou atmosférou (kamerové filtry, věčná mlha, déšť, bahno) a dějem (naháněčka v lesích a bitvy ve zříceninách) připomíná středověká béčka nultých let. Jenže ta se aspoň nebrala vážně a byla zábavná. Neukotvenost Jana Žižky je tak do nebe volající, že průměrný divák se i přes časté akční scény prostě začne časem nudit. Můžeme jen zaplakat, protože být Jákl aspoň trochu sečtělý, sáhl by po jakékoliv dosud nezfilmované české pověsti, báji, povídce či dramatu z českého středověku a měl by v ruce mnohem zajímavější příběh, který by stačilo jen udělat více akční a zfilmovat. Druhý povzdech musí přijít nad promrháním látky 15. století a zrodu husitství. Jákl jakoby sám natruc všem úplně ignoruje tehdejší společenský, náboženský a kulturní kontext a prostě si na koleni vyrábí vlastní historii a vlastní pravidla. Žádné přiblížení tehdejší doby, žádný umělecký přesah, důraz na detail, u kterého bychom si mohl říct: "Jo, na tomhle si dali záležet." Jákl tak naplno prohrává i s ryze průměrným Janem Husem od Jiřího Svobody a dalšími televizními rekonstrukcemi, které sice neměly stamilionové rozpočty, ale aspoň se snažily historické postavy ukázat v trochu netradičním světle. Přinést nové informace do národního povědomí o jejich době. Zde nic takového není. Servíruje se jednoduchý příběh, kde pokud by se vyměnilo jméno Žižka za Robin Hood a prostředí se přeneslo z Čech do Anglie, nepoznáme rozdíl. A když už se tedy vytvořil odbytý scénář plný nepochopení tématu a postavy Jana Žižky, přichází na řadu druhý průser. Jákl totiž svůj vlastní scénář není schopen ani filmařsky odvyprávět! Vývoj postav je velmi nudný, šablonovitý, prakticky žádná si nezíská vaše sympatie. Celá zápletka únosu dívky a budoucnosti českého království či dokonce Evropy je podána tak jednoduše a nepřesvědčivě, že žádný příčetný divák nemůže uvěřit tomu, že "takhle to mohlo s Janem Žižkou být". Co se týče historické věrnosti, asi nemá smysl rozebírat nepřesnosti v kostýmech, kulisách, zbraních, historických událostech roku 1402 atd. Je toho opravdu požehnaně. Ale zmíním jednu věc, která mě málem v kině zvedla ze sedačky a kterou jsem bohužel po velkohubých vyjádřeních Petra Jákla čekal. On totiž vůbec nepochopil smysl husitství a osobnost Jana Žižky a místo toho nám servíruje naprosto pokřivený obraz, který koluje v hospodách či facebookových skupinách. Místo aby, oproti jinak výtečné trilogii Otakara Vávry, přinesl racionální a kritický pohled na husitství očištěný od komunistické propagandy, tak nám naopak v tom svém pseudo-obrazu doslova vymáchal rypák. Při kázání Jana Husa jsem nevěděl, jestli poslouchám církevního reformátora, nebo Tomia Okamuru se svým pravidelným hlášením. Místo promluv o víře a jejím výkladu tam hovoří cosi o tom, jak má každý stát při své pravdě, neposlouchat zkaženou církev a podobné kecy pro jednoduché lidi. Vrcholem pak byl závěr, kdy se přenášíme do období husitských válek. Proti vozové hradbě najíždí křižácká jízda početnější než Rohirové v bitvě o Minas Tirith a film skončí psaným poselstvím ve smyslu: "Věnováno všem lidem, kteří věří ve svobodu a bojují za ni." V té chvíli jsem čekal, že se přeneseme ještě dál do budoucnosti a Petr Jákl nám ukáže zaplněný Václavák antirouškaři. Protože přesně tenhle populismus a antiestablishment je zřejmě hnacím motorem pro Jáklovu tvorbu. Není náhodou, že jeho "hrdiny" jsou Jiří Kajínek a Jan Žižka. A tady je zároveň možná odpověď, proč je film navzdory velkým ambicím tak jednoduchý - zkrátka protože jeho cílovkou jsou jednodušší lidé. Lidé, kteří znají jen to, že Žižka měl jedno oko, byl to bojovník "za pravdu" proti establishmentu, nikdy neprohrál a vždycky rád zpíval Kdož jsú boží bojovníci. Tahle písnička ve filmu zazní dokonce třikrát a její premiéra při kázání mistra Jana Husa byl přesně ten moment, kdy jsem se chtěl zvednout ze sedačky a odejít. Jákl mohl ve filmu použít jakékoliv z desítek dochovaných písní té doby, ale on tam prostě kopne pouze tu nejznámější, aby se zavděčil jednoduchým divákům A už si neklade otázky, proč by si ji lidé v kostele při kázání zpívali, když je to píseň ryze vojenská. Navíc se vsadím, že v roce 1402 ani neexistovala. Celkově řečeno, Petr Jákl natočil jednoduchý film pro jednoduché publikum, na který z marketingového důvodu přilepil značku Jan Žižka, protože jiný důvod ve filmu jeho jméno nemá. (12.09.2022) (méně) (více)