Láska šílená

Jednoduchý nápad, čisté provedení. Čerstvá představitelka německo-rakouské ironické školy obrací svůj pronikavý, potměšilý zrak na éru německého romantismu. Pěkně pünktlich, akurátně, precizně a důsledně – až tak důsledně, že většina diváků, byť je to k nevíře, ten ironický odstup nepostřehne - a nepochopí. Jenže němečtí ironici si libují v chytře promyšlené nenápadnosti, a tak i Jessica Hausnerová svůj podnik provedla s nejlepším sebeovládáním a formální vytříbeností geniálního záměru, dotaženého ad absurdum jak v základním rámci, tak do posledního detailu. Pastva pro vtipnou mysl i pro oči, nejde se toho nabažit. Starší bratři Thomas Mann, Friederich Dürrenmatt, Hermann Broch nebo i Fassbinder by na tuhle novopečenou sestřičku zajisté mohli být hrdí – jako s rozkoší cumláte na patře každou jejich květnatou a vražedně logickou větu, jimiž postupně rozvíjejí sledovaný motiv, utahují šroub a násobně zrcadlí absurditu určitého typu existence, tak i v tomhle dovedně sestrojeném krasohledu stojí za pozornost každý několikrát odražený střípeček repliky, melodie i záběru kamery. ***** Podívaná je o to svěžejší, že se rozhodně nejedná o historický film, ale o současnou sondu do modelu bezduše utráceného času života, modelu, který udržuje „při životě“ každou konvenční společnost, tu dnešní tržně-ekonomickou ani zdaleka nevyjímaje. Naopak, tehdejší mrtvolnost, odevzdanost či neopodstatněná žvanivost určitých společenských typů lidí je těm dnešním v zásadě až nepříjemně podobná. ***** A teď konkrétně: geniální je od Hausnerové už to přesně zaměřené hmátnutí do dějin: poklidné, omezené a „chudem duché“ německé měšťanstvo v období těsně před daňovou reformou a pár let od nástupu biedermaieru, a figurka Heinricha von Kleista, publicisty a básníka, nezdravě pronásledovaného metaforou loutkového divadla vyjadřující podle jeho omezené zkušenosti nejen povahu společenského života, ale života vůbec, kdy lidé jednají jen jako bezduché, poslušné loutky bez vlastní vůle, a posedlého myšlenkou, že najde spřízněnou duši a spolu s ní trudný vezdejší život opustí v milostném aktu vzájemného pochopení – a společné sebevraždy. Ironie spočívá už v tom, že Kleist se sice v diagnóze společnosti v zásadě nemýlí (právě ty loutkové tanečky, v nichž nežitý život den po dni bezkrevným postavám uplývá v mechanickém konání, nám ostatně film rafinovaně předkládá), ale že je ve svém jalovém uvažování a konání stejně odvozený a omezený jako ostatní, a jelikož postrádá zkušenost s vášnivě a opravdově prožívaným životem, nevidí, že existují i zdravé výjimky a on sám že mezi ně nepatří, a stává se tak nakonec naivní obětí vlastního přehlíživého, povrchního a hloupého uvažování. Končí svůj život ostatně poté, kdy zastřelí druhého člověka v nejvyšší míře vzájemného nepochopení, a aniž by ještě měl kdy se o svém trapném omylu dozvědět. ***** A film vám celé to marnotratné ubíjení času předvádí se zdravě a pobaveně udržovaným odstupem, vhledem a pronikavým pochopením pro i ty nejjemnější podrobnosti, a se sarkasmem a ironií, které probleskují jen v té umné propracovanosti hodinového strojku, v umělecky strukturovaném utahování onoho šroubu, v elegantním přitápění pod kotlem, s nímž nás neúhybně nechává sledovat právě ty prostřední, loutkově se pohybující postavy: tak se klíčový princip omezenosti, odvozenosti a neprožívanosti bytí ve filmu poctivě zrcadlí a do nekonečna znásobuje na všech rovinách – v oblékání, stolování a hovorech postav, v jejich mechanické zacyklenosti, v absurditě jejich vzájemného zdvořilého spolumrtvolnění bez vášní a odvážných, vzrušujících činů, v sebedůležitém, prázdném a ke skutečnosti nepřihlížejícím mluvení, bezhlavém pronášení výroků a názorů, kdy vůbec nezáleží na tom, co se nahlas pronese, poněvadž ani sami mluvčí pořádně nechápou, co chtějí říct, ačkoli jejich pusté žvanění tak jako tak přináší osudové důsledky, a nakonec i ve zbytečnosti umírání některých postav a přežívání ostatních. **** Sledujeme básníka, jak jako drnčivý kafemlýnek dokola přemlouvá jednu a posléze druhou ženu, jak se usilovně pokouší obsadit je do vysněné role spolutrpitelky, trvá si na představě a odmítá pochopit, že ani živoucí, duchaplná a svěží sestřenka Marie, ani domněle na smrt nemocná husička Henrietta se pro jeho plány nehodí, a odmítá si přiznat, že cokoli se nakonec mezi ním a onou zmatenou, slabou ženou doopravdy odehraje, není potvrzením pravdivosti jeho přístupu, ale naopak důsledkem jeho neochoty a podvědomě i zlé nevůle si připustit, že skutečný život se do jeho jednoduchého a zodpovědnosti se vyhýbajícího konceptu nevejde. Nakonec v tak čistém předvedení břitce vystoupí, jaký podvod na sobě i na druhých Kleist páchá, jen aby se i on sám tak jako ostatní, kterým to vyčítá, vyhnul nutnosti čelit opravdovému, mimo jiné i těžkému a bolavému, nevypočitatelnému životu. ***** Důsledné předvedení Kleistova trapného osudu přitom Hausnerové slouží k ironickému vhledu do celé epochy, do specifik její analgetizace a umrtvování záchvatů živosti, v detailech předkládaných cizelovaných obrazů i v celkové perspektivě, kterou si chytře zvolila. Neboť ona básníkova nesmyslná oběť je manželkou výběrčího daní a my smíme sledovat malý kroužek německého měšťáctva, jak se v domácnosti paní výběrčí schází k hudebním večerům. ***** Klíčové, odemykací slovo je tu rozhodně omezenost: Počet stýkajících se lidí je velmi omezený (ono jim to stačí), stejně jako rejstřík jejich do kola prováděných pohybů a opakovaných myšlenek, stejně jako rozpočet jejich nákladů, jejich šatník, stolování, a stejně tak se princip omezenosti ironicky odráží i v zacházení s kamerou, ve snímání jejich stojatého života – počet i úhel statických a distancovaných záběrů je velice omezený (ono to stačí), střídají se stále tytéž pro určité místnosti a pro neměnné výjevy v nich – večerní chvilku filosofie v manželských postelích, přehrávání na klavíru, sezení u stolu při rodinné večeři, sezení u stolu při poslechu hudby, sezení při vyšívání... Ostatně i stopáž filmu je přísně omezená – ono to stačí. A tak máme to pimprlové divadlo doslova jako dlani. Sledujeme upjaté loutkové zvyklosti, společenské tanečky v jejich neduživém, těsném prostředí v době, kdy do společnosti proniká daňová reforma, novota přicházející k nim z Francie: nová daň má postihnout všechny společenské vrstvy stejným dílem, a tato uměřeně, bez emocí a bez představivosti přijímaná novinka dovolí rozpřádat krátkozraké úvahy neduživých loutek o svobodě, rovnosti a područí. Obrazy vypovídají o omezené střídmosti stolu, lože i ducha, v níž dotyční žijí: k podávanému čaji tu a tam přikusují ze skrojku suchého chleba, na porcelánu se jako pohoštění podává jedno nakrájené jablko nebo nejvýše sloupek preclíků, ke kulturně povznášejícím večerům (jedinkrát vystoupila slavná místní zpěvačka, a příště už stejnou píseň zpívá neškoleným, leč upřímným hlasem paní domu doprovázená na klavír stejně bezkrevnou dcerkou) se všichni scházejí týden co týden ve stejných šatech, nejvýš si pánové vymění náprsenky a dámy čelenku. Nové oblečení uvidíme, jen když hospodárná ženuška za rok ušetří a smí si koupit něco na sebe, nebo když se s roční dobou mění počasí. Garderóba je beztak nehezká, už od pohledu nepříjemně a neslušivě střižená z těžkých, neohebných látek, jak ji známe ponejvíce z obrazů vlámských mistrů. Tuhá a škrobená, toporná a nevkusná, stejně jako bezduché postavy, které ji oblékají. Umolousaný básník střídá tytéž ohavné svrchníky, které mu dělají hrb a zdůrazňují beztvaré tělo, mění jen barvu (ostatně ho Hausnerová podle dochované podobizny trefně vystihla). Na samém počátku 19. století (máme rok 1811) německé měšťanstvo narozdíl od francouzského nemělo ponětí, jaké to je žít na vysoké noze, rozmazlovat se a dopřávat si potěšení, neznalo luxus pokušení, hedonistického užívání života v jeho rozkoších i bolestech, a vědělo leda z doslechu (z francouzských románů?) o opravdových hloubkách, do nichž je možno se propadnout, aniž by si pod tím co umělo představit. Až po daňové reformě se za pár let rozvinul biedermeier a lačná, poživačná, okázalá buržoazní přezdobenost, stejně přízemní a odvozená jako předtím bezbarvá chudoba. A omezený, chudý a trpný je tedy i jejich přístup k životu a smrti, a stejně jalové jsou i jejich zkušeností nepodložené, plytké a naivní výroky. Díváme se na stále stejné tapety, obrazy, výšivky, neměnné vzorce chování i rytmus stejných otázek a odpovědí, které nemají žádný vztah ke skutečnosti, o níž referují a s níž si vlastně nevědí rady – vezměte si např. rozhovor, který se dvakrát téměř identicky rozpřede nad Henriettinou nemocí. (A musí maminka umřít? – Je to pozoruhodné, ale ze vzorku moči jsme se nedozvěděli nic. – Tak hlavně, že to není vážné. – Třesky plesky. - A co mi tedy doporučíte, pane doktore? - Klid na lůžku a abyste se šetřila.) Všechny hovory, výměny názorů i osudové závěry absurdně a nyvě krouží nad nevnímanou a neprožívanou skutečností v mechanických pohybech hracích strojků, na nichž není znát dokonce ani únavu. Místní lékař vyjádří údiv nad pozoruhodnou skutečností, že se ze vzorku moči nedozvěděl nic, a pacientku svěří dušezpytcům. Berlínská lékařská kapacita, která jen proto, že by měla znít nadřazeně, pošle z prstu vycucané opačné vyjáření, v němž stojí, že podle vzorku zaslané moči pacientka trpí pozoruhodně velkým nádorem či vředem v oblasti podbřišku o velikosti nezralého zeleného jablka nebo pomeranče, asi dva roky starým, a žádná specifická léčba se nedoporučuje. Pacientka podle toho, kdo se zrovna v jakém smyslu vyjádří, trpně přijímá fakt, že se uzdravuje, případně umírá, a nekriticky se podle toho rozhoduje, že se životem skoncuje po boku básníka, aby nemusela umřít sama na nemoc, a nebo si to zase rozmýšlí, jakmile jí svitne stejně málo podloženým výrokem naděje na uzdravení. Přitom samozřejmě vidíme, že její vlastní život se žádným z výroků dramaticky nemění, pořád stejně posedává a vyšívá a při skývce chleba dál poslouchá klavírní i společenské odrhovánky na hudebních večerech a pořád stejné řeči básníka. Společenské tanečky netečných osob nad propastí života, o jejíž strhující kráse a dobrodružné nebezpečnosti, o jejíž samotné existenci, mezi sebou nic nevědí. ***** Jediné živé projevy na scéně mají na svědomí zvířata – domácí psi a šmrdolící se kachničky u potoka. Psi jsou mimochodem s toutéž břitkou ironií instalováni do každé scény, výjevu, dívejte se, vždycky někde uvidíte čouhat kousek psa – i to je výmluvné; stará šlechtična, matka básníkovy sestřenky Marie, představující vitální linii živoucích bytostí, si neprakticky drží rozmazleného a esteticky s dlažbou ladícího francouzského buldočka, rodina výběrčího má výmarského ohaře. -- Každý detail, který ve filmu zpozorujete, má moc vás okouzlit pronikavým a dobře do celku vpleteným sarkasmem ostrého pozorujícího a uvažujícího vědomí. Jak uklidňující. Ostatně i rámování filmového obrazu je ironické – kamera nemilosrdně uřízne tu kus portrétované hlavy, tu kus zvířete, aby zabrala to důležité – sevřenou statičnost a neživotnost toho, co je v centru „dění“: třeba klavíristku, stále dokola přehrávající ty dvě tupé idylické etudy o šťastném zmírajícím modravém kvítku a o smrákání ve vzdáleném údolí mezi horami, kde duše zpěvačky chtěla by dlít (mimochodem je to Mozart a Beethoven, trapně přistižení)... Jediné pravé, živoucí spiklenectví ještě občas nenápadně probleskne mezi loudícím psem a dítětem, které nespolečensky podlehne a podstrčí mu pamlsek, ale na konci filmu už je z holčičky stejně bledolící a upjatá loutka, jako bývala matinka, a posun je i v tom, že místo pouhého klavírního doprovodu už onu dokola obehrávanou umrtvující píseň sama přezpívá, zhošťujíc se tak svojí role po mrtvé a s nepatřičnou úklonou (právě jí zemřela matka) očekávajíc, že v ní bude náležitě a důstojně přijata (zřejmě pochvalou). ***** Jediné opravdu živé dospělé postavy se ve filmu pohybují na okraji hledáčku, ve vlastním zájmu se příliš nestaví do centra, jelikož si nepřejí být nesmyslně obtěžovány – a to básníkova sestřenka Marie s uštěpačným úsměvem na milých rtech, její stará matinka s buldočkem a pak také Adam Müller, elegantní cynik, literární i ekonomicko-společenský kritik, který se tu a tam mihne společností a na něhož Kleist s Henriettou narazí při své první cestě na venkov za plánovanou sebevraždou a jehož kompromitující a ostrý, pronikavý jas na vše vrhající přítomností se od svého trapného záměru napoprvé také nechají odradit. Jako by Kleist vedle starého známého na chvíli nepříjemně pocítil vlastní umanutou zabedněnost. ***** A Jessica Hausnerová, která to celé jenom důsledně natočí a předvede a až do konce neuhne, ani okem nemrkne, aby dala najevo, že přece všichni víme, o jak směšné malosti to všechno zobrazené hovoří. Nepotřebuje se předem domáhat spiklenectví, ví, co vidí. A co uvidíme my, to už nechává na prozíravosti těch živých mezi námi. (13.10.2014) (méně) (více)