Šílená láska
Amour fou
Amour fou
Láska šialená
Amour Fou
Režie:
Jessica HausnerScénář:
Jessica HausnerKamera:
Martin GschlachtHudba:
Nicolas Tran TrongHrají:
Birte Schnoeink, Christian Friedel, Stephan Grossmann, Marc Bischoff, Sebastian Hülk, Sandra Hüller, Katharina Schüttler, Gustav Peter Wöhler (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V Berlíně začátkem 19. století mladý německý básník Heinrich touží po romantické sebevraždě ve dvojici a neúnavně hledá spřízněnou lidskou duši, která by byla ochotná s ním dobrovolně ukončit svůj pozemský život. Je však zklamaný z necitlivosti všech lidí kolem, a když nedokáže přesvědčit ani svou sestřenici Mariu, ztrácí i tu poslední naději. Naštěstí však potkává Henriette, mladou, skromnou a uzavřenou manželku obchodníka, trpící "chorobou duše", a zdá se, že i jinou smrtelnou nemocí. (Film Europe)
(více)Recenze (31)
Koncept filmu se mi líbí, racionálně ho oceňuji jako zajímavý, cílevědomý a podnětný. Hausnerová se ho drží tak urputně a vytrvale, že nejpozději od poloviny stopáže už to pro mě ale byl divácky naprosto ubíjející zážitek. A to i přesto, že tam všechnu tu zábavnou ironii vůči těm zbytečným lidským bytostem utápějícím se ve svých vymyšlených existenciálních krizích cítím. Předchozí Lurdy mě bavily od začátku do konce, ale tohle umění bolelo. ()
Hausnerová opět nenávodně, ale přesto výrazně zobrazuje jistý fenomén, tentokrát v hávu jiné doby. Upjatost toho filmu je silná a podivně zábavná. ()
Útrpné, útrpné, útrpné... to som zase raz šliapol vedľa. Tento film je hlavne pre vytrvalcov, pretože si vyžaduje hodne trpezlivosti. Tá je našťastie odmenená samotným koncom, ktorý divákovi ponúkne aspoň peknú myšlienku a metaforu ohľadom života samotného, no cesta k tomu je hrozne bolestivá... Jedným slovom ubíjajúca a z uší vytekajúca nuda v každom ohľade, ktorá je ešte k tomu znásobená prílišnou strohosťou postáv a ich jednotlivých činností. Chápem autorku, že chcela vtedajší život konečnej fázy klasicizmu zachytiť čo najvernejšie, no určite sa to dalo docieliť aj inteligentnejším a zaujímavejším spôsobom. Nebol som spokojný ani s výpravou, podľa mňa bola dosť nedbalo odbitá. Mám na mysli hlavne kulisy a zariadenie domu, kde niektoré jeho časti pripomínali síce biedermeier, no niečo z toho by sa hodilo skôr do secesie (koniec 19. st.). O myšlienkach a životných názoroch toho básnika radšej pomlčím, aj keď s niečím sa dalo súhlasiť. No našli sa tam aj také veci, ktoré ma skôr rozosmiali ako potešili, skrátka ani obsah (až na záver) nebol nič moc. Tento pokus o iróniu mi preto moc nesadol. Podpriemer. 40/100 ()
Tak mi pripadá, že perfektne naaranžované scény odzrkadlovali presne naaranžovaný svet hrdinov filmu. Všetko dokonalé, geometricky zosúladené, občas osovo symetrické (postele manžela a manželky). Ale bez citov. Tie sú niekde hlboko, možno však občas vrú milimeter pod pokrývkou, ale nikdy ich očakávania okolia nedokážu odokryť naplno. Najzábavnejšie je však sledovať rekcie postáv na podávané dôležité informácie, ktoré by k tomu mali dopomôcť, lenže aj také objatie dieťaťa matkou prichádza v inom momente, ako čakáme. Práca s mizanscénou je kapitolou samou o sebe, ale ak zablúdite očami inam, kde sa odohráva akcia v prvom pláne, tak možno začnete premýšľať aj nad takou funkciou psov vo filme. Láska šialená mi možno viac pripomenula atmosférou a úsečnými dialógmi Bielu stuhu ako Lurdy, stále však máme dočinenia v podobe Jessicy Hausner s výraznou autorskou osobnosťou európskeho filmu. ()
Skutočný príbeh dvoch skutočných šialencov. Básnikovi Heinrichovi von Kleist síce postavili nejaké tie sochy a pomníky, ale v hlave to určite nemal v poriadku, keď si vyhľadával osoby, ktoré sa s ním pôjdu skántriť. A jednu takú blbku žiaľ našiel. Celý film je o speve, hre na klavíri a dialógoch o tom, ako sa čo najrýchlejšie odpraviť. V ústredí je hlupák, čo si myslí, že je romantické navádzať niekoho na smrť. Tempo filmu je biedne a výprava žiadna. ()
Hlubinná groteska Jessicy Hausner mě nadchla především svou úsporností a režijním minimalismem – a přísností. Žádné okázalé hyperboly, žádná zjevná dvojznačnost – odstup se zde projevuje nejvýše jen jako chvění (životního) stylu a nejčastěji jej nese loutková stylizace postav, které se různě vztahují k životu, zatímco o něm nemají sebemenší představu a uzavírají se ve svém jevišti (které je zároveň dějištěm pověsti i hledištěm). Nenápadná komičnost makabrální koketerie nepovstává z přehrávání, z erupcí nesmyslu, ale naopak – z kontextu důsledně zastávaných pozic – z rétoriky, stylu a imaginace, ba té především. Právě tak tento snímek není jen dílem filmovým, ale i divadelním a malířským. Celek současně evokuje divadelní představení i procházku historickou galerií, kunstkamerou. Režisérka scény komponuje jako biedermeierské obrazy: obličeje se umrtvují do olejových tváří, těla se v osvojených pózách nesou mezi zátišími a vytvářejí bezobsažné ideogramy společenských událostí – právě jako na salonních obrazech. Omezenost jednání, meze (prkennost) vzruchů a (dřevěnost) afektů proměňuje hrdiny na loutky a celek na pimprlové divadélko: kroužení okolo smrti zaslepuje všechen zbývající život, který básníkovi přichází nebásnický a ženě neněžný (nemocný); jak se na večerních soaré perzifluje umění, tak se dokonale rýmuje s tím, jak se ti múzicky cítící (se) snaží konečně nereprodukovat, ale ztělesnit – a tak trnou – věčně. Život i smrt se v těchto umělých rámcích distancují jako eventuality měšťanského rozvoje, ne nepodobny daním, společenským reformám a revolucím, a dojde-li na ně, vyvolá to zákonitě žaludeční nevolnost (a právě tak i sebevražda jako dráždivá možnost se svou reálností příliš podobá všem unavujícím danostem). ()
Precizní mizanscéna, divadelně strohá, ale promyšlená, výborně nasvícená a nasnímaná navozuje atmosféru doby minimálně tak, jak si ji představuje autorka díla. Vizuální vjem dokonale koresponduje s nihilistickým tématem filmu. ()
Pozoruhodný koncept, nad kterým však po čase začne být zajímavější dumat, než ho sledovat. Hausnerová podobně jako v Lurdách distancovaně a poněkud potměšile sleduje určitý fenomén, tentokrát však s mnohem širším záběrem. Místo zázračného místa se na osudech básníka von Kleista zaobírá celým jedním uměleckým hnutím a dobovými náladami. Mrtvolnost jednotlivých konverzačních scén není záležitostí pouhé stylizace, ty série "živých obrazů" vyobrazují romantismus z úplně jiného úhlu, než jsme zvyklí. Místo světa velkých a temných emocí či ušlechtilých outsiderů se ukazuje spíše svět svázaný konvencemi jako svěrací kazajkou. I velká romantická láska, která se může naplnit jen smrtí, se v tomto pohledu stává jen sebeklamem nejistého, slabošského a přecitlivělého básníka. Jediné, co rozviřuje nehybnost statických scén, nejsou velké city, ale domácí či divoká zvířata, probíhající mizanscénou. ()
Akože kvalitný, poctivo rozvíjaný európsky art, ktorý však v trendovej rovine hrá viac na pózerskú strunu a na moc okatý chlad. Ten sa prejavuje takmer vo všetkom. Mladý muž usilujúci sa vziať si pod náruč druhú hrejivú dušu, ktorá by zdieľala jeho utrpenie. Tá sa k nemu privinie len pod záštitou zistenej vlastnej (takmer) nevyliečiteľnej choroby, pričom, pokiaľ oni dvaja stelesňujú prílišnú chladivosť a opak potrebnej emfatickosti prejavujúcej sa v každom jednom aspekte (až to pôsobí moc tendenčne), ich okolie je potom snáď až chladiarensky box. Trošku silené, dramatické kľúče Michaela Hanekeho, avšak s menšou razanciou ľudskej bezohladnosti vyplývajúcej z vygradovanej dramaturgie, a menšími, vizuálne pôsobivými scénami. Skôr tradičný drámový festivalový reprezentant než jeho hnací motor. ()
Zajímavý příběh, který je zasazený do nečekaného prostředí, i když je pravda, že právě díky době funguje trochu jinak, než jak by fungoval v době současné. Přesto si nemohu pomoct, ale jako kdyby stál snímek na určité karikatuře, jako kdyby to celé byla jenom dramatická póza, která nakonec nefunguje. ()
Úvod: kdybych před měsícem neviděl režisérčin film Lurdy, dal bych bez mrknutí oka pět hvězd. - Fou ve spojení s amour (viz třeba folie á deux - bláznovství ve dvou), neznamená ani tak lásku šílenou, jako bláznivou, pomatenou, ale také bezuzdnou či hříšnou, každopádně ne-obvyklou. Heinrichova (von Kleistova) posedlost, kterou považuje za lásku, a která možná i láskou je, se navenek projevuje symptomem: "Dej přednost smrti se mnou, než životu s někým jiným." Tento příkaz/přikázání se zřejmně odvíjí v jeho nevíře k možnosti pozitivního uspořádání lidských věcí, především ve věci spravedlivého posuzování lidských činů (viz jeho díla Prinz Friedrich von Homburg nebo Michael Kohlhaas; viz též nepříliš zdařilý film s Madsem Mikkelsenem). - Rakouská (zdůrazňuji) režisérka Jessica Hausnerová ve svém esteticky stylizovaném dramatu používá několika podvratných manipulací; snad ve shodě s Kleistem (viz Űber das Marionettentheater) jsou její postavy vedené, čímž se sice stávají tělesně i duševně toporné, mají však ustálený rázovitý charakter figurek Karla Spitzwega (spíše než oduševnělých holandských malířů této doby). Dále je zde všude prosakující ironie, která mi sice není milá a nemyslím si, že je vždy na místě, tvoří však tmel celého díla. Vlastnosti, které jsou této ironii podrobeny, jako je sebekázeň, oddanost, klidná mluva a přímočaré jednání, by v jiném případě sloužit jako vzor společenských mravů. - Hlavní postavou tu ovšem není Heinrich, ale jeho (ve skutečnosti milenka, zde pouhá přítelkyně) Henrietta Voglerová; jí se však již věnovat nebudu, byl by to spoiler. ()
Filmu, stejně jako doširoka otevřenému zraku komentáře J. C. musím vyseknout kleistovskou úklonu. Přidám jen Girodetův výrok, který použil Stendhal v Červeném a černém a který na mě při sledování díla mimoděk, a částečně oprávněně, vybafnul z paměti: „Obětovat se svým vášním, budiž; ale obětovat se vášním, jež člověk necítí? Ó smutné 19. století!“ ()
Název už snad nemohl být zvolen lépe. Hned od začátku jsem však pojala podezření, že půjde o podívanou jen pro silné nátury. Ubíjející monotónností se totiž jen těžko prokousávalo až do konce. Ovšem jistý půvab tomuto snímku okořeněnému značnou dávkou ironie rozhodně upřít nelze. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych sledovala pimprlové divadlo, i odění postav k tomu svádělo, čímž Jessica Hausner nejspíš chtěla zdůraznit obžalobu tehdejší společnosti. V kontrastu k jednotlivým statickým scénám se občas v záběru objevil velký pes, který na sebe v určitých momentech až trochu nepatřičně strhával pozornost. Doslova mě fascinovalo to vytrvalé, místy skoro nesnesitelné hudební preludování a u závěrečných titulků pak nezazněla ani notička. No, ironie na entou! Zvláštností a jemných nuancí by se našlo zřejmě mnohem víc, ale to by asi bylo na několikeré zkouknutí a k tomu mi chybí dostatek trpělivosti. Myslím, že jsem si film i bez toho užila měrou vrchovatou. (60%) ()
310. Zvláštní, diváky těžko uchopitelné, až podivně působící filmové sdělení, evokující představy, jako bychom místo živých aktérů sledovali události interpretované souborem loutek, jakoby jejich upjatý, stroze uhlazený herecký projev, rozvíjející se bez jakýchkoliv zjevných prožitků v osobních deklamativních promluvách, byl právě jen takovou bizarní, chladnou loutkohrou, jakoby zůstali všichni nějak zasažení a zaskočení tou náhlostí a překotem dobových společenských změn, tím mohutnějícím přívalem nového, čistě rozumového přístupu osvícenství, hnutí přísné racionality, jakoby před námi náhle všichni emocionálně zchromli a jejich existence se zredukovala jen do setrvačností vynucovaného odříkávání vět, v hovorech bez vysvětlení, ve kterých se vlastně všichni stále více zmateně vzájemně ztrácejí, dějový obraz, vytvořený zdánlivě jakoby pro naše kratochvilné obveselení, který však v nás dokáže vyvolat jen trudné pocity marnosti, se sílící motivací už, už uniknout, opustit co nejrychleji tak tísnivé výrazového sevření. ()
Šílená láska je obdobou filmového románu v dopisech. Děj se odehrává v citově sterilním Berlíně počátku 19. století v pečlivě komponovaných, většinou statických scénách. Rakouská režisérka přímo čerpá z osudu básníka a spisovatele von Kleista a přizpůsobila této inspiraci i dialogy ústřední dvojice, které jsou uměřené a inertní co do formy, avšak exaltované co do obsahu. Z dnešního pohledu absurdní příběh mě příliš neoslovil, ale díky vizuální a zvukové stránce snímku nakonec hodnotím slabšími třemi hvězdičkami. ()
Nemám v lásce historické filmy, které bijí do očí tím, že kulisy vypadají tak, jako byste si do poloprázdné místnosti navezli pár starožitností. ()
Středoškolská výuka literatury je v Německu narozdíl od našeho "autor, život, dílo" systému tvořena převážně pouhou četbou. Z toho jsou celé jedno pololetí studenti mučeni německým romantismem. Autoři "Amour fou" se zjevně rozhodli srovnat účty. Přetočením optiky na životní události Heinricha von Kleista dělají z jednoho z nejoceňovanějších romantických básníků, jehož život je v oficiálním narativu ztělesněním romantické mýtu, sobeckého, sebestředného magora co neváha z čirého narcismu zničit život jiným. Z obecnějšího pohledu je pak vlastně celý romantismus vníman jako něco v jádru negativního, podvodného, co člověka neobohacuje, ale naopak vede do bažiny bludu. Tvůrci se snaží i o nějaké hlubší zachycení doby což je pro ně imho trochu velké sousto. Z formálního hlediska, statické snímání umocňující společenskou mrtvolnost je zábavné zhurba tak do půlky stopáže a pak začne být ubíjející. Sdělení nemá chybu, natočeno je to s lehkým humorem a sympaticky, za zkouknutí to určitě stojí, ale zároveň mě to jako celek nijak výjmečně nenadchlo (resp. ne tak, jak bych "papírově" čekal), 3-4. ()
Tváří v tvář Kleistově životopisu sledujeme značně upravený životní příběh, věci se velice pravděpodobně odehrály o nějakých 180 stupňů jinak (byla to skutečně na smrt nemocná Henrietta, která se chtěla zabít a ani Kleist nebyl jen nějakým jelimánkem se zálibou v chudokrevných ženuškách výběrčích daní, ale muž s pestrou, bouřlivou minulostí). Jako svébytné dílo ironicky účtující s absencí jakýchkoli citů však film funguje - funguje stejně chladně jako to, co se odehrává na plátně. A právě v tom spočívá jeho jediné úskalí, protože, zdá se mi, pod cynismem a chladnou povzneseností s níž jednotlivé obrazy doslova "vynášejí" (morální) rozsudky, se mi ztrácí skutečný zájem a pohnutí samotné režisérky, o čemž svědčí právě její zásadní úpravy v biografiích skutečných historických postav, tedy lidí, kteří skutečně žili, skutečně trpěli a navzdory všemu nepochybně skutečně "něco" cítili, i když to nemuseli dávat najevo, jak je zvykem dnes. A to všechno jen proto, že ten možný "jiný" příběh nezapadal do konceptu a zneklidňuje daleko víc... ()
Vizuální stránka filmu nemá chybu. Jednotlivé scény si budu ještě dlouho pamatovat. Příběh graduje díky promyšlené práci s hudbou. Pro mě malé zjevení. ()
Jednoduchý nápad, čisté provedení. Čerstvá představitelka německo-rakouské ironické školy obrací svůj pronikavý, potměšilý zrak na éru německého romantismu. Pěkně pünktlich, akurátně, precizně a důsledně – až tak důsledně, že většina diváků, byť je to k nevíře, ten ironický odstup nepostřehne - a nepochopí. Jenže němečtí ironici si libují v chytře promyšlené nenápadnosti, a tak i Jessica Hausnerová svůj podnik provedla s nejlepším sebeovládáním a formální vytříbeností geniálního záměru, dotaženého ad absurdum jak v základním rámci, tak do posledního detailu. Pastva pro vtipnou mysl i pro oči, nejde se toho nabažit. Starší bratři Thomas Mann, Friederich Dürrenmatt, Hermann Broch nebo i Fassbinder by na tuhle novopečenou sestřičku zajisté mohli být hrdí – jako s rozkoší cumláte na patře každou jejich květnatou a vražedně logickou větu, jimiž postupně rozvíjejí sledovaný motiv, utahují šroub a násobně zrcadlí absurditu určitého typu existence, tak i v tomhle dovedně sestrojeném krasohledu stojí za pozornost každý několikrát odražený střípeček repliky, melodie i záběru kamery. ***** Podívaná je o to svěžejší, že se rozhodně nejedná o historický film, ale o současnou sondu do modelu bezduše utráceného času života, modelu, který udržuje „při životě“ každou konvenční společnost, tu dnešní tržně-ekonomickou ani zdaleka nevyjímaje. Naopak, tehdejší mrtvolnost, odevzdanost či neopodstatněná žvanivost určitých společenských typů lidí je těm dnešním v zásadě až nepříjemně podobná. ***** A teď konkrétně: geniální je od Hausnerové už to přesně zaměřené hmátnutí do dějin: poklidné, omezené a „chudem duché“ německé měšťanstvo v období těsně před daňovou reformou a pár let od nástupu biedermaieru, a figurka Heinricha von Kleista, publicisty a básníka, nezdravě pronásledovaného metaforou loutkového divadla vyjadřující podle jeho omezené zkušenosti nejen povahu společenského života, ale života vůbec, kdy lidé jednají jen jako bezduché, poslušné loutky bez vlastní vůle, a posedlého myšlenkou, že najde spřízněnou duši a spolu s ní trudný vezdejší život opustí v milostném aktu vzájemného pochopení – a společné sebevraždy. Ironie spočívá už v tom, že Kleist se sice v diagnóze společnosti v zásadě nemýlí (právě ty loutkové tanečky, v nichž nežitý život den po dni bezkrevným postavám uplývá v mechanickém konání, nám ostatně film rafinovaně předkládá), ale že je ve svém jalovém uvažování a konání stejně odvozený a omezený jako ostatní, a jelikož postrádá zkušenost s vášnivě a opravdově prožívaným životem, nevidí, že existují i zdravé výjimky a on sám že mezi ně nepatří, a stává se tak nakonec naivní obětí vlastního přehlíživého, povrchního a hloupého uvažování. Končí svůj život ostatně poté, kdy zastřelí druhého člověka v nejvyšší míře vzájemného nepochopení, a aniž by ještě měl kdy se o svém trapném omylu dozvědět. ***** A film vám celé to marnotratné ubíjení času předvádí se zdravě a pobaveně udržovaným odstupem, vhledem a pronikavým pochopením pro i ty nejjemnější podrobnosti, a se sarkasmem a ironií, které probleskují jen v té umné propracovanosti hodinového strojku, v umělecky strukturovaném utahování onoho šroubu, v elegantním přitápění pod kotlem, s nímž nás neúhybně nechává sledovat právě ty prostřední, loutkově se pohybující postavy: tak se klíčový princip omezenosti, odvozenosti a neprožívanosti bytí ve filmu poctivě zrcadlí a do nekonečna znásobuje na všech rovinách – v oblékání, stolování a hovorech postav, v jejich mechanické zacyklenosti, v absurditě jejich vzájemného zdvořilého spolumrtvolnění bez vášní a odvážných, vzrušujících činů, v sebedůležitém, prázdném a ke skutečnosti nepřihlížejícím mluvení, bezhlavém pronášení výroků a názorů, kdy vůbec nezáleží na tom, co se nahlas pronese, poněvadž ani sami mluvčí pořádně nechápou, co chtějí říct, ačkoli jejich pusté žvanění tak jako tak přináší osudové důsledky, a nakonec i ve zbytečnosti umírání některých postav a přežívání ostatních. **** Sledujeme básníka, jak jako drnčivý kafemlýnek dokola přemlouvá jednu a posléze druhou ženu, jak se usilovně pokouší obsadit je do vysněné role spolutrpitelky, trvá si na představě a odmítá pochopit, že ani živoucí, duchaplná a svěží sestřenka Marie, ani domněle na smrt nemocná husička Henrietta se pro jeho plány nehodí, a odmítá si přiznat, že cokoli se nakonec mezi ním a onou zmatenou, slabou ženou doopravdy odehraje, není potvrzením pravdivosti jeho přístupu, ale naopak důsledkem jeho neochoty a podvědomě i zlé nevůle si připustit, že skutečný život se do jeho jednoduchého a zodpovědnosti se vyhýbajícího konceptu nevejde. Nakonec v tak čistém předvedení břitce vystoupí, jaký podvod na sobě i na druhých Kleist páchá, jen aby se i on sám tak jako ostatní, kterým to vyčítá, vyhnul nutnosti čelit opravdovému, mimo jiné i těžkému a bolavému, nevypočitatelnému životu. ***** Důsledné předvedení Kleistova trapného osudu přitom Hausnerové slouží k ironickému vhledu do celé epochy, do specifik její analgetizace a umrtvování záchvatů živosti, v detailech předkládaných cizelovaných obrazů i v celkové perspektivě, kterou si chytře zvolila. Neboť ona básníkova nesmyslná oběť je manželkou výběrčího daní a my smíme sledovat malý kroužek německého měšťáctva, jak se v domácnosti paní výběrčí schází k hudebním večerům. ***** Klíčové, odemykací slovo je tu rozhodně omezenost: Počet stýkajících se lidí je velmi omezený (ono jim to stačí), stejně jako rejstřík jejich do kola prováděných pohybů a opakovaných myšlenek, stejně jako rozpočet jejich nákladů, jejich šatník, stolování, a stejně tak se princip omezenosti ironicky odráží i v zacházení s kamerou, ve snímání jejich stojatého života – počet i úhel statických a distancovaných záběrů je velice omezený (ono to stačí), střídají se stále tytéž pro určité místnosti a pro neměnné výjevy v nich – večerní chvilku filosofie v manželských postelích, přehrávání na klavíru, sezení u stolu při rodinné večeři, sezení u stolu při poslechu hudby, sezení při vyšívání... Ostatně i stopáž filmu je přísně omezená – ono to stačí. A tak máme to pimprlové divadlo doslova jako dlani. Sledujeme upjaté loutkové zvyklosti, společenské tanečky v jejich neduživém, těsném prostředí v době, kdy do společnosti proniká daňová reforma, novota přicházející k nim z Francie: nová daň má postihnout všechny společenské vrstvy stejným dílem, a tato uměřeně, bez emocí a bez představivosti přijímaná novinka dovolí rozpřádat krátkozraké úvahy neduživých loutek o svobodě, rovnosti a područí. Obrazy vypovídají o omezené střídmosti stolu, lože i ducha, v níž dotyční žijí: k podávanému čaji tu a tam přikusují ze skrojku suchého chleba, na porcelánu se jako pohoštění podává jedno nakrájené jablko nebo nejvýše sloupek preclíků, ke kulturně povznášejícím večerům (jedinkrát vystoupila slavná místní zpěvačka, a příště už stejnou píseň zpívá neškoleným, leč upřímným hlasem paní domu doprovázená na klavír stejně bezkrevnou dcerkou) se všichni scházejí týden co týden ve stejných šatech, nejvýš si pánové vymění náprsenky a dámy čelenku. Nové oblečení uvidíme, jen když hospodárná ženuška za rok ušetří a smí si koupit něco na sebe, nebo když se s roční dobou mění počasí. Garderóba je beztak nehezká, už od pohledu nepříjemně a neslušivě střižená z těžkých, neohebných látek, jak ji známe ponejvíce z obrazů vlámských mistrů. Tuhá a škrobená, toporná a nevkusná, stejně jako bezduché postavy, které ji oblékají. Umolousaný básník střídá tytéž ohavné svrchníky, které mu dělají hrb a zdůrazňují beztvaré tělo, mění jen barvu (ostatně ho Hausnerová podle dochované podobizny trefně vystihla). Na samém počátku 19. století (máme rok 1811) německé měšťanstvo narozdíl od francouzského nemělo ponětí, jaké to je žít na vysoké noze, rozmazlovat se a dopřávat si potěšení, neznalo luxus pokušení, hedonistického užívání života v jeho rozkoších i bolestech, a vědělo leda z doslechu (z francouzských románů?) o opravdových hloubkách, do nichž je možno se propadnout, aniž by si pod tím co umělo představit. Až po daňové reformě se za pár let rozvinul biedermeier a lačná, poživačná, okázalá buržoazní přezdobenost, stejně přízemní a odvozená jako předtím bezbarvá chudoba. A omezený, chudý a trpný je tedy i jejich přístup k životu a smrti, a stejně jalové jsou i jejich zkušeností nepodložené, plytké a naivní výroky. Díváme se na stále stejné tapety, obrazy, výšivky, neměnné vzorce chování i rytmus stejných otázek a odpovědí, které nemají žádný vztah ke skutečnosti, o níž referují a s níž si vlastně nevědí rady – vezměte si např. rozhovor, který se dvakrát téměř identicky rozpřede nad Henriettinou nemocí. (A musí maminka umřít? – Je to pozoruhodné, ale ze vzorku moči jsme se nedozvěděli nic. – Tak hlavně, že to není vážné. – Třesky plesky. - A co mi tedy doporučíte, pane doktore? - Klid na lůžku a abyste se šetřila.) Všechny hovory, výměny názorů i osudové závěry absurdně a nyvě krouží nad nevnímanou a neprožívanou skutečností v mechanických pohybech hracích strojků, na nichž není znát dokonce ani únavu. Místní lékař vyjádří údiv nad pozoruhodnou skutečností, že se ze vzorku moči nedozvěděl nic, a pacientku svěří dušezpytcům. Berlínská lékařská kapacita, která jen proto, že by měla znít nadřazeně, pošle z prstu vycucané opačné vyjáření, v němž stojí, že podle vzorku zaslané moči pacientka trpí pozoruhodně velkým nádorem či vředem v oblasti podbřišku o velikosti nezralého zeleného jablka nebo pomeranče, asi dva roky starým, a žádná specifická léčba se nedoporučuje. Pacientka podle toho, kdo se zrovna v jakém smyslu vyjádří, trpně přijímá fakt, že se uzdravuje, případně umírá, a nekriticky se podle toho rozhoduje, že se životem skoncuje po boku básníka, aby nemusela umřít sama na nemoc, a nebo si to zase rozmýšlí, jakmile jí svitne stejně málo podloženým výrokem naděje na uzdravení. Přitom samozřejmě vidíme, že její vlastní život se žádným z výroků dramaticky nemění, pořád stejně posedává a vyšívá a při skývce chleba dál poslouchá klavírní i společenské odrhovánky na hudebních večerech a pořád stejné řeči básníka. Společenské tanečky netečných osob nad propastí života, o jejíž strhující kráse a dobrodružné nebezpečnosti, o jejíž samotné existenci, mezi sebou nic nevědí. ***** Jediné živé projevy na scéně mají na svědomí zvířata – domácí psi a šmrdolící se kachničky u potoka. Psi jsou mimochodem s toutéž břitkou ironií instalováni do každé scény, výjevu, dívejte se, vždycky někde uvidíte čouhat kousek psa – i to je výmluvné; stará šlechtična, matka básníkovy sestřenky Marie, představující vitální linii živoucích bytostí, si neprakticky drží rozmazleného a esteticky s dlažbou ladícího francouzského buldočka, rodina výběrčího má výmarského ohaře. -- Každý detail, který ve filmu zpozorujete, má moc vás okouzlit pronikavým a dobře do celku vpleteným sarkasmem ostrého pozorujícího a uvažujícího vědomí. Jak uklidňující. Ostatně i rámování filmového obrazu je ironické – kamera nemilosrdně uřízne tu kus portrétované hlavy, tu kus zvířete, aby zabrala to důležité – sevřenou statičnost a neživotnost toho, co je v centru „dění“: třeba klavíristku, stále dokola přehrávající ty dvě tupé idylické etudy o šťastném zmírajícím modravém kvítku a o smrákání ve vzdáleném údolí mezi horami, kde duše zpěvačky chtěla by dlít (mimochodem je to Mozart a Beethoven, trapně přistižení)... Jediné pravé, živoucí spiklenectví ještě občas nenápadně probleskne mezi loudícím psem a dítětem, které nespolečensky podlehne a podstrčí mu pamlsek, ale na konci filmu už je z holčičky stejně bledolící a upjatá loutka, jako bývala matinka, a posun je i v tom, že místo pouhého klavírního doprovodu už onu dokola obehrávanou umrtvující píseň sama přezpívá, zhošťujíc se tak svojí role po mrtvé a s nepatřičnou úklonou (právě jí zemřela matka) očekávajíc, že v ní bude náležitě a důstojně přijata (zřejmě pochvalou). ***** Jediné opravdu živé dospělé postavy se ve filmu pohybují na okraji hledáčku, ve vlastním zájmu se příliš nestaví do centra, jelikož si nepřejí být nesmyslně obtěžovány – a to básníkova sestřenka Marie s uštěpačným úsměvem na milých rtech, její stará matinka s buldočkem a pak také Adam Müller, elegantní cynik, literární i ekonomicko-společenský kritik, který se tu a tam mihne společností a na něhož Kleist s Henriettou narazí při své první cestě na venkov za plánovanou sebevraždou a jehož kompromitující a ostrý, pronikavý jas na vše vrhající přítomností se od svého trapného záměru napoprvé také nechají odradit. Jako by Kleist vedle starého známého na chvíli nepříjemně pocítil vlastní umanutou zabedněnost. ***** A Jessica Hausnerová, která to celé jenom důsledně natočí a předvede a až do konce neuhne, ani okem nemrkne, aby dala najevo, že přece všichni víme, o jak směšné malosti to všechno zobrazené hovoří. Nepotřebuje se předem domáhat spiklenectví, ví, co vidí. A co uvidíme my, to už nechává na prozíravosti těch živých mezi námi. () (méně) (více)