Vo modrým ptáčku

Tak toto je opravdu nedomyšlená pohádka. Anebo odfláknutá. Nebo šitá horkou jehlou, každý ať si vybere. V úvodu mě bavilo, že se mluví nářečím, jenže totéž nářečí pak používá i slunce, měsíc a vítr, kteří svítí a foukají na celý svět. A také ptačí král a princezna. Kulisy jsou opravdu příšerné. Všechny tři živly mají jeden dům a za ním je vidět oválný konec studia. A jeden lustr, který se sice mění, visí na provazu a tvůrci to ani neskrývají. Podobnou pohádku jsem už viděl v hrané podobě i s exteriéry. Tam ale princ nebyl ptákem, ovšem princezna jej také pokaždé ožrala, aby nemohl mluvit se svou milou. Tohle byla ale příšerná podívaná i na nepříliš dlouhou stopáž. (25.04.2020)

Baruška beruška iritovala svou existencí svou macechu tak, až se macecha rozhodla chopit se sama práce a nechat holku vyhladovět. Děvče, zvyklé na hladovění, přešlo na stravu v podstatě homeopatickou, protože med je sice skvělý, ale o vyvážené stravě, po které by člověk jen kvetl, se skutečně mluvit nedá, nemluvě i o velikosti plástve, kterou by unesl pták menší než holub. Baruška tedy byla uchráněna od smrti hladem, měla však nakročeno k tomu dopracovat se k cukrovce druhého typu. Macecha tomu zabránila a ptáček přinesl nějaké to ovoce, čímž Baruška získala trochu vitamínů. Ptáček na povel odletěl tam, kam ptáci na podzim létají a Baruška se rozhodla přírodní cykly a stěhování ptáků narušit. Vydala se na cestu a narazila postupně na bratry Vítr, Měsíc a Slunce, kteří ji vybavili x - mílovou obuví. Rodinná struktura těchto bratří je zvláštní, uvážíme-li, že každý byl v domě s babičkou a bratři byli tři. Dcera ptačího krále právě chystá svatbu s modrým ptáčkem, což svádí k laciným a vskutku pubertálním vtípkům. Za šaty je ochotna Barušce dopřát rozhovor s novomanželem, z něhož se vyklube zakletý princ. Manželovi ale nevěří, tak ho raději opije. Zkrátka nejen Vítr, Měsíc a Slunce to mají v rodině nějak divně. Kdo prince zaklel, zda by se změnil na člověka i jinak, proč Barušku nepoznal hned a jak to princ vyřešil se svou faktickou bigamií se nedozvíme. (06.03.2017)

Milá ale velmi jednoduchá studiová pohádka pro pamětníky, která by si díky zajímavému, ale nikoliv originálnímu příběhu J.Š. Baara zasloužila moderní a hlavně barevný kabát. Myslím, že moji vnučku by neupoutala. I když herecké výkony nebyly nejhorší, tak na technické kvalitě značně zapracoval zub času. (09.07.2016)

Černobílá pohádka na motivy Jindřicha Šimana Baara. V podstatě jde o jinou verzi Popelky. Do dívčiny (Ivana Vondrovicová) rodiny si starší tatínek přivede mladší macechu a ta velmi trýzní mladou dívku (zavře ji do jedné části domu a tam ji drží o hladu). Dívka však už dříve poznala zvláštního modrého ptáčka (Josef Čáp), který ji navštěvuje a nosí dary. Jednoho dne však přiletí naposled s tím, že už ji nemůže navštěvovat. Dívka to však nenechá jen tak a po dlouhé cestě ptáčka najde a svou trpělivostí, láskou a také třemi dary ptáčka osvobodí od zakletí. Nutno říct, že pohádka je docela nudná, místy těžce nevýrazné postavy nemají co hrát a je to i docela dlouhé. Právem tato pohádka patří do archivu, dnešní děti už jen stěží zaujme. Hudba: Miloš Vacek (25.06.2017)

Baruška je celkem depresívní a ani ne moc pěkná fňukna, takže docela nechápu modrýho ptáčka, že za ní furt lítal. Navíc v černobílém provedení je k divákovi nefér jásat pět minut nad tím, jak diamantový šaty hrajou všema barvama. Nesedlo mi ani chodské nářečí ve vyšperkovaným Ptačím království. Nevadí mi ateliérová lacinost, ale tohle už je hodně oldschool. (22.09.2016)