Vyšší moc

Na tento snímek musíte být opravdu hodně artově naladěni, abyste ho dokázali zvládnout a plně docenit. Lavina spustí lavinu událostí, která bude mít dopad na aktéry Vyšší moci. Nádherné zimní lokace horského střediska dávají neskutečný prostor, na němž by se dalo po obsahové stránce doslova vyřádit. Ruben Östlund však pracuje velmi minimalisticky a úsporně s příběhem, postavami, i jejich emocemi. Pokud je však takový přístup zbytečně roztažen do 120-ti minutové stopáže, může nastat zádrhel. Prostor dvou hodin daného času totiž režisér nevyužívá naplno. Spousta scén mi přišla téměř bez smyslu, zbytečně dlouhé, nic se v nich vlastně nedělo. Pokud by se jednalo o nějaký emocionální nápor postav a scéna by se zaměřovala na jejich citové pochody, toto by bylo na místě. Ale to jediné, co mě v tomto případě zaujalo, byla okolní příroda, zasněžené hory a klid, jen občasně "narušen" dramatickými tóny Vivaldiho "Four Seasons". Chování postav mi přišlo občas podivné, rozmazlená děcka, nalepená s ksichtem na mobilech (na tento jev jsem v dnešní době velmi alergická) tomu také moc nepřidala. Herci jsou sice výborní, ale celkově mám ze snímku dojem, jako by se v divákovi pokoušel vzbudit nějaké emoce, ale přitom k tomu nedával příliš prostoru. (14.01.2018)

Pomalé tempo filmu, a dlouhé meditativní záběry na horská panorama, podbarvené Bachovými motivy, umožňuje divákovi dumat nad poselstvím a symbolikou filmu během samotné projekce, aniž by mu bralo možnost se naplno ponořit do dramatu samotných postav. Symbolika laviny je klíčová - jeden zdánlivě drobný prohřešek spouští postupně se nabalující vlnu vypjatých dialogů, které postupně odkrývají daleko hlouběji prorostlé kořeny skutečných problémů (nejen) obyvatelů hotelového pokoje s číslem 413 (4-1=3). Evropský filmový art is not dead. 80% (08.02.2015)

Vyjet z kolejí zvaných správný otec a ideální manžel se nevyplácí. Ale co když? Jedna krizová situace, jedny vleklé důsledky. Film Švéda Rubena Östlunda rozloží jednu na první pohled fungující rodinku. Stačí k tomu jedno rodinné posezení na terase, přičemž se začne do údolí řízeným odstřelem sunout lavina. Lidé zpanikaří, ač se, co oni nakonec pocítí, jedná pouze o oblak sněžné mlhy. Živitel rodiny od stolu zbaběle uteče, sám, bez dětí, bez manželky. Štiplavá dohra nás začne pronásledovat, stejně jako děti manželů i jejich přátele, kteří jsou zatažení do dusivě trapných situací (zřejmě nejsilnější moment filmu). Navíc se na horách nedá nikam moc utéct, prostě se tu mlčí, chodí kolem horké kaše, pak tiše hádá, pak hystericky rozpadá. Kamera je neúprosná, postavám v dlouhých statických záběrech nedá nic zadarmo. Civilní evropský skvost. Žádné cpaní rodinných hodnot, žádné jasné soudy, žádné univerzální rady. (21.02.2015)

Zavřu oči a vidím záběr na dva muže, stoupají hlubokým sněhem strmě vzhůru na vrchol, plíce plné čerstvého vzduchu, slunce, nebe bez mraků, samota přátel, znáte to... V poměru k horským titánům nepatrní, a přece v té výšce svobodní jako nějací bozi. Vytržení, pro teď, z toho, co jednoho z nich tak náhle přepadlo tam dole v údolí, až to shodou okolností částečně ulpělo (jeden z vícero odlehčenějších momentů, bez nichž by „obraz" nemohl být úplný) i na tom druhém, a co si s sebou do hor nesou. Chvilkový stav, který nemůže, než rychle pominout. K čemu asi celé tohle odbočení ke sdílení mezi muži, k ryzosti přátelství, které trvá, i když i ono je v téhle konkrétní situaci skoro bezmocné v tom, že nenabízí odpověď, ani rozhřešení? A k čemu, snad ještě případněji, důraz na postupné, trochu tajemné, objasňování reakce dětí na oba rodiče? Hanekeovský motiv ala Caché, ačkoli Haneke má určitě docela jinou představu o tom, kdy a jakým způsobem napětí vyvolané tím, co se skrývá, zmírnit. (Snad proto, že má větší důvěru v sílu filmového obrazu, než Öslund?) Ve vyjmenovávání prvků, které zjednodušené porozumění typu, ukažme si na Něho, na Ni, podle mě silně zpochybňují, by se dalo pokračovat. Opravdu lze celou tu seversky bergmanovskou drobnokresbu, všechny její náznaky, přebít jednoznačným verdiktem? Ŕekl bych, že otázky, které film pokládá,, nemají snadné vyústění, nelze je rozseknout, a tím se jich pohodlně zbavit. Proč? Jednak je tu už naznačená nejednoznačnost snímku, jeho nepoddajnost vůči zjednodušením, která se sama nabízejí. A pak je tu něco, co potvrzuje, že film nabízí více možných čtení a neumožňuje mezi nimi snadno rozhodnout nikoli náhodou, totiž povaha situace, jež má, jak napovídá i název snímku, v sobě něco, co se nedá zvrátit, čemu se nelze vynout, něco mezního. Jakmile k „selhání” dojde, nedá se odestát, a co víc, nabaluje na sebe další nevratnosti, valí se jako lavina. Naléhá. Volá po tom, aby se něco stalo. Ale při tom je zřejmé, že se nic stát nemůže. Nelze konat a nezranit, dál nezraňovat. Nelze mlčet, mlčení by se nedalo vystát, jenže stejně tak se zdá, že není možné mluvit - protože, 'o čem bychom mluvili, když ti to nemůžu odpustit'? Jediné, co by (snad) bylo možné? Vydat se všanc a přiznat svou slabost. Otázkou tedy není vina. Alle nevinnost. (20.01.2019)

Vlastně nemám co vytknout, jenom nevidím důvod vidět znovu, proto jen čtyři hvězdy. Film s překásnou kamerou, promyšlenými záběry a vnitřním napětím. (04.06.2017)

Občas dostávám otázku, jaký mám názor na Rubena Östlunda. A já se moc snažím si ten názor udělat. Ale zatím jsem nebyla schopná dosledovat žádný jeho film. I když Vyšší moc už jsem skoro dala. (06.10.2014)

Vlastně zatím u žádného podobně laděného švédského a/nebo dánského filmu se mi po jeho skončení nestalo, že bych byť i jen na moment pochyboval o věrohodnosti libovolném segmentu odvyprávěného děje. Chápete? Seveřani prostě tyhle ryzí seriózní dramata umí podat tak, jako že se všecko to hnusný fakt stalo, jen to zrovna náhodný kolemjdoucí bezchybně natočil na kameru. (12.03.2017)

Východisková situácia je fantastická, no najmä v závere sa tlačí málo na pílu. Celkovo pekná festivalovka, ktorá nenadchne, takmer nenudí a ani nenaštve. Pri tomto druhu filmov je najmä to druhé a tretie, veľkým prínosom Herci veľmi fajn. 7/10 (22.07.2017)

"FORCE IRRACIONALES" -------------- Slovo cringe už takmer vôbec nepoužívam, za posledné dva roky bolo tak moc využívané a zneužívané 15 ročnými YouTuberskými deťmi, až stratilo svoj význam, nuž ale čo sa dá robiť, treba ho použiť teraz v jeho pravom význame, pretože tento film bol čistokrvný, ultimátny cringefest. Ak je Snow Therapy psychologickou sondou, tak psychológom je potom každý, kto počúva patetické náreky manželských párov tesne pred rozvodom. O tých ženských kecoch nehovoriac. Na tie potrebuješ okolo mozgu poriadne hrubý pancier. Hudba bola fajn, no jej zasadenie až tak moc nie. Podľa nej majú vo filme teda prednejšie miesto pár-sekundové zábery na odpaľovanie lavíny ako "silné" témy v rozhovoroch. Ale aby sa len v zlom nekydalo, našlo sa aj niečo dobré. Kamera bola fantastická, skvelé scenérie, super záberovanie počas dôležitých, ale aj všedných scén, plynulý mix rôznych jazykov a to, čo sa mne vždy a najviac páči - dlhé zábery a minimum strihu. To jednoducho úplne žeriem a tu to bolo dokonané na maximum. (28.12.2017)

Po zkušenostech, kdy obsahy filmů na databázi obsahují spoilery (i od oficiálních distributorů), je moc nečtu. U tohoto snímku to byla chyba. Z traileru jsem se nechal nalákat na něco úplně jiného, než jsem nakonec sledoval, ale nevadí, Vyšší moc je rozhodně zdařilým dramatem, které řeší vážný problém mezi manžely, vzniklým skrze řízený odstřel sněhu, chcete-li, tak lavinu. Odsuzovat manžela za jeho počínání zcela nelze, skvěle to vystihl Kristofer Hivju. Pochopitelné však je také rozpoložení manželky. Jen mi přišlo trochu, řekněme podivné, že o tom vykládala kdekomu v hotelu. Natočen je film hezky, scéna s lavinou nemá chybu, Vivaldiho Léto dává některým scénám značně dramatický podtext, který se však často nekoná, takže jde od tvůrců o jakousi hru s divákem? Možná. Na čtvrtou hvězdičku to u mě nemá, ale rozhodně nejde o vůbec špatný snímek. (12.02.2015)

Kdyby spolu měli Haneke s Bergmanem dítě a před spaním mu četli ze sociologických knih Ulricha Becka, tak... by pravděpodobně točilo filmy jako Ruben Östlund. Mástrkus. (05.02.2015)

Seveřané nám naservírovali další drama, tentokráte rodinné. Příběh je to vskutku komorní s jednoduchou zápletkou. Pohodová fungujícíc rodinka si vyjede zalyžovat do Alp kamsi na francouzskou stranu. Tomas i Ebba se těší jak si se svými dětmi zalyžují v klidu hor, bez neustálého vyzvánění Thomasova pracovního mobilu a jak si užijí pracovně jinak zcela vytíženého tátu. Nešetřili na ničem ani na ubytování v luxusním hotelu na vrcholku jedné z hor z jehož vyhlídkové terasy je nádherně vidět do okolí. Při jednom z obědů z této terasy spatří řízený odstřel laviny. Z parádní neobvyklé podívané, kterou si zprvu všichni fotí se posléze staně hrůzný zážitek, neboť masa sněhu se řítí přímo k terase. Zatímco Ebba instinktivně sevře obě děti do svého náručí chráníc jej vlastním tělem, Thomas (také instinktivně) sebere ze stolu ajfoun a rukavice a úprkem prchá z terasy... Z dosahu laviny sice uprchl, ale uprchl z života Ebby také jako chlap, manžel a opora o kterou se dá opřít v kritickou chvíli. Od té chvíle se dovča mění v psychologické drama kdy Ebba má problém s tím co se stalo a Thomas také. Přes zdánlivé bagatelizování situace si totiž sám jako chlap uvědomuje, že se zachoval jako zbabělá sračka. Ví co ztratil a neví co s tím.... ------ Já bych osobně s tím selháním nebyl tak přísný. Skvěle to ve filmu nastínil Thomasův přítel. Ve chvílích, kdy jde o život, kdy je člověk opravdu v tom nejhorším nebezpečí se někteří zkrátka přepnou do defaultního režimu a jejich chování je identické s chováním zvěře. Šílený strach pak z typických hrdinů od nichž předem očekáváme rozhodnost dělá sračky a z běžných lidí hrdiny. Těžko od stolu tvrdit - to já bych tedy neutekl, byť to od stolu zcela jistě řekne každý z nás. - Moc se mi líbil střih ve vypjatých chvílích, kdy je divákova pozornost zničehonic odvedena jinam. Také statická kamera a dlouhé záběry do obličejů herců byly fajn. Tohle zkrátka bylo dobré a to zejména proto, že to bylo velmi uvěřitelné a skvěle podané. Ten závěr v mlze filmem lehce zamával, ale při skončení jsem si uvědomil, že jsem si vlastně přál aby to tak dopadlo. Důvěra je zkrátka křehká sklenka a snadno se napraskne čidokonce rozbije. Za mně je to 5 tužkovek do dronu. * * * * * (08.08.2015)

[Be2Can 2014] Neviem sa zbaviť dojmu, žeby ma Östlundova chladná analytická štúdia otcovského archetypu prevráteného naruby zasiahla o poznanie viac, keby vypustil líniu s druhým párom, skrátil to cca o polhodinu a svoj komorný severský rukopis zovrel obsahovo i formálne do podoby antickej tragédie - to by pre zrozumiteľné vyjadrenie posolstva úplne postačovalo. I tak výnimočne dobre natočené (precízna práca so scénou, zo záberov na sneh mrazí a niektoré pasáže sú nepríjemne fyzické), zostrihané (významové prechody a použitie hudby vytvára niekoľko úchvatných momentov) a zahrané (Johannes Kuhnke dominuje). Rozvrátenie tradičnej rodiny od základov ako vnútorná lavína a záverečné vztiahnutie myšlienky z jedinca na spoločnosť je od začiatku premyslenou konštrukciou, na ktorú odvoláva už samotný názov a ktorú završuje absurdná peripetia s autobusom. Navyše je Ruben Östlund brilantným psychológom, ktorý na jednu stranu svoje observačne snímané postavy (nechýbajú dlhé statické zábery a rozdelenie na jednotlivé dni evokuje denníkovú formu pri ktorej už takmer očakávame, kedy postava začne rozprávať na kameru) poľudšťuje, a na stranu druhú odstupom od látky vytvára chvíle, v ktorých fungujeme opačne - zo strachu z pripustenia si, že by sme reagovali rovnako, sa uchyľujeme k smiechu. A práve to sú najsilnejšie okamihy filmu, ktoré ho posúvajú o úroveň vyššie oproti podobne zameraným dielam. 80% (14.10.2014)

Výborná, komorná vzťahová dráma. Na prvý pohľad udrie do očí precízna technická prepracovanosť snímku, kde kamera dokáže navodiť pocit reálnosti a náhlej spolupatričnosti s hlavnými aktérmi, pričom čo divák, to možná sympatia a súhlas s rôznymi stranami. A to ani nehovorím o úžasnom prostredí zasnežených francúzskych Álp. Predchádzajúce problémy v rodine spolu s nešťastnou udalosťou majú za príčinu náhle vzplanutie inštinktívneho chovania, čo paradoxne vyústi do hľadania riešení a pokusu o záchranu vzťahu. Prostredníctvom druhého páru zase dostávame zrkadlový obraz možných variánt riešení ako i zaujímavú filozofickú podporu tohto problému. Koniec bol perfektný, nádherne dotvoril a uzavrel hlavnú pointu. Som maximálne spokojný a snímok odporúčam každému fanúšikovi drám ako vystrihnutých z reálneho života. Niečo podobné sa môže pritrafiť každému z nás a to ako vtedy zareagujeme vie naozaj iba asi Vyššia moc. 80/100 (05.02.2015)

"Tygr sněžný už se řítí! Láska, sliby... vše je v řiti. Kdo uteče, vyhraje? Manželství tě vysaje!" Citově odcizeným interiérem moderního hotelu, v lyžařském ráji, obchází ďábelsky moderní strašidlo vysoké rozvodovosti. Víří sněhový prach nejistoty, žízeň hasí vysoce uměleckým vysáváním chlapských slz a děsně rozpindává malicherné spory, místo aby si ještě jednou pořádně zařvalo jako na lesy a došlo tak, uprostřed majestátních horských štítů, vnitřního klidu a emoční rovnováhy. Bohužel, zodpovědným rodičům dnešní rozháraná doba nepřeje. A artové filmy už vůbec ne. Nejvíc pobavil recept na obnovení soudržnosti rodiny: Na horách nedbejte na mlhu, hustou tak, že by ji Hanč s Vrbatou mohli krájet, navzájem se poztrácejte, své malé děti opusťte a ponechejte samotné uprostřed bílé tmy (to nemělo chybu, jak náš tatínek Jeníčkovi a Mařence utekl do mlhy, nejspíš si mumlaje: "Hlavně zachránit manželku, děti si uděláme nové" :-)), a pak, když se všichni, díky šťastné náhodě (ehm, díky scénáři), opět shledáte, zavýskejte si radostně: "Zvládli jsme to! Rodinu jsme zase stmelili!" Ve strhujícím finále pak rodinku povozil autobusem řidič kamikaze. Co tím chtěl básník říci, jsem nepochopil, což mě, coby řidiče dabldekru, pochopitelně rozrušilo. Art jako kráva. Jen pro lyžaře. (06.04.2022)

Nic tu není, jak se zdá na první pohled být. Léto zní v zimě, laviny jsou řízené, autobusy mnohem hůře, nejkrásnější muž ze skupiny je vlastně někdo jiný a báječná rodinná dovolená ve snobském hotelu rozhodně není tak báječná, jak se zdálo první den. Manželka ztropí scénu kvůli malichernosti, osočí svého muže ze zbabělosti a on jí pak ukáže, že je opravdu neskutečná onuce. Nejen, že se jí nedokáže postavit a s nadhledem se zasmát své reakci, ale rovnou se raději sesype. Jako kritika současné společnosti, v níž se stírají rozdíly mezi pohlavími, bleskově se mění to, co je dobré, za to co je špatné, pak zase naopak a konzum ruku v ruce s pohodlím ovládají životy většiny z nás, by to i mohlo fungovat. Jako film o kolapsu vztahu je to příliš chladné a hlavně jsou ona i on příliš nesympatičtí, oba jednají v dané chvíli zřejmě tím nejhorším možným způsobem. Je to celkem dost smutné, ale jediná sympatická postava pro mne byla náruživá nymfomanka, jejíž chování dávalo smysl. Závěrečný pochod k světlým zítřkům, tedy pardon nížinám, by mohl charakterizovat celý film, dlouhé záběry o ničem. U Östlunda mě až křečovitá snaha o artovost mrzí převelice, protože je to velmi zdatný scénárista i režisér. Tohle nemá zapotřebí. (04.01.2023)

Ku koncu filmu, v ich hotelovej izbe, bol jasný príklad toho, čo poznáme pod názvom 'kôpka nešťastia' . (28.02.2015)

Povedzme si to hneď na začiatku na rovinu. Podobných príbehov sme už videli nespočetne. Zo zdanlivo banálnej záležitosti sa postupne vyvinie manželská kríza. Tým pádom sa nedá vyhnúť určitej predvídateľnosti, keď napríklad v tomto prípade ma dej minimálne prvú hodinu ničím neprekvapil. Najskôr reagujú deti, potom sa udalosť začne rozkladať v hlave manželke a nakoniec manželovi. K tomu sa pridá nejaký pár, ktorý je toho svedkom, vyjadruje sa k tomu a nakoniec sa infikuje Vážne to nie sú spoilery, inak to totiž ani nejde. Lenže v mantineloch určených scenáristom to skvele funguje, všetko je presne načasované, humorné situácie sú skutočne vtipné a trefné a predovšetkým tu máme to nádherné prostredie. Bergmanovsky a Nicholsovksy ladená dráma na horách funguje skvele. Lenže možno práve spomínané kapacity by s postavami urobili asi väčšie hogo fogo. Keď už by ich mali v snehu, tak by na nich nenechali nitku suchú. Záver je podľa mňa mierne kontroverzný. Zámer je jasný, len neviem, či tá situácia nesvedčí skôr o opaku, to je ale na diskusiu, kto sa zľakol a kto nie. (09.10.2014)

Čekal jsem podstatně odlišný film, kde bude rodina konfrontována s nějakou přírodní katastrofou a bude muset bojovat o svoje životy. Na jednu stranu jsem rád, že mě tvůrci překvapili. Na stranu druhou nejsem až tolik rád, čím mě to překvapili. Celou stopáž jsem byl v očekávání, že se stane něco hrozně brutálního, nečekaného a úžasného a ono se zkrátka nestalo. Rodinka je sympatická, prostředí je krásné, na scénu si odskočil dokonce i Tormund z Her o trůny. Jen se to prostě celé točí pouze kolem mírné manželské krize. Kdy manželka za hudebního doprovodu Vivaldiho zjišťuje, že osoba kterou si kdysi vzala se pomalu proměňuje v někoho jiného. Není to vyloženě zlé. Nevyhledávám filmy tohoto typu, přesto jsem na dané téma viděl hromadu lepších záležitostí. Lepší dvě hvězdy. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (22.03.2017)

Hodně emotivní a napjatý příběh. Naprosto skvělá atmosféra. Opravdu jsem se vžila do děje a do nálady hlavních postav. Možná mi to přineslo nejen výbornou podívanou, ale i špatnou náladu. Ale cítím se zvláštně. Unikátní podívaná. (27.03.2015)