Charlieho země

Příběh svérázného Aborigince Charlieho následuje nejen kroky této vtipné postavičky v určité fázi jeho života, ale je zároveň hlubokou sondou do problémů soužití komunity Aboriginců a současných Australanů. Jak už to tak mezi naprosto rozlišnými povahami národů bývá, dochází zde k mnohým nepochopením a neschopnosti respektu k odlišnostem druhých, ty jsou však naštěstí - tak nějak po australsku - řešeny v klidné podobě pouze na individuální bázi. Rolf de Heer se snaží přimět diváky k pochopení obou pohledů situace a ač je pro Evropany mnohem jednodušší přijmout pohled "přistěhovaných" Australanů, jež musí zdánlivě nepracujícím Aborigincům poskytovat sociální dávky, domy a oni přesto chtějí těchto věcí víc a víc, věty jako Charlieho "Máš práci, dům...a co mám já? V mojí zemi..?", berou slova... Sympaticky zpracovaná otázka určitě stojí za zhlédnutí i zamyšlení, uvítala bych ale o dost kratší stopáž a snad i trochu více děje... (05.07.2014)

Sentimentální patetický kýč, nabušený šablonovitými polopatismy a polopatickými šablonami. Na hony vzdálený existenciálně hlubokým a magicky realistickým Deseti kánoím z r.2006. Charlieho repliky se často snaží být moudré nebo humorné, ale daří se jim to tak nějak napůl. Nikdo příčetný snad o historické nespravedlnosti na původních obyvatelích Austrálie (ale třeba i Ameriky) nepochybuje, ale argumenty typu "ukradli jste nám naši zemi i naši kulturu" mi přijdou poněkud vyčpělé, zvlášť když se navíc dotyční dotčení často s oblibou intoxikují chlastem a drogami koupenými za sociální dávky. Proč tedy pro svou kulturu a svoje lidi něco nedělají, když mají fůru volného času? Co třeba aspoň učit jejich děti ústní tradici, tančit tradiční tance a zpívat tradiční písně? Největší plusy filmu jsou exteriéry z buše a obrazy ze života i mentality vykořeněných aboridžinců z venkovských komunitních rezervací, žijících na pomezí dvou úplně odlišných světů, tradičního a moderního, z nichž ani v jednom z nich "už" nebo "ještě" neumějí žít. (27.01.2021)

Škoda, že je to tak strašně jednostranné, prvoplánové, povrchní a patetické. Takhle to totiž vůbec není konzistentní a ten film svým přístupem vůbec nezachází do hloubky, jen plave na povrchu a zjednodušeně každou scénou neustále řve do světa "chudáčci ubozí Aboridžinci a fuj fuj odporní běloši". Přitom to není tak černobílé, ten problém je mnohem složitější, ale Heera jako by to ani nenapadlo. Většinu filmu je to navíc i přehnaně ublíženecké a fascinovalo mě, že i z negativ Aboridžinců (nemakají a ani se nesnaží si práci sehnat) se to vehementně snažilo udělat klad, abychom s nimi museli soucítit úplně ve všem, i když ani oni nejsou dokonalí a jejich problémy by se (dle nastínění situace ve filmu) vyřešily jen tím, kdyby z Austrálie vypadli všichni nepůvodní obyvatelé... Ale musím uznat, že je to dobře natočené, záběry přírody jsou pro mě taky dost velký klad, to téma samo o sobě taky má něco do sebe a zpracování života Aboridžinců v moderním světě mě zaujme vždycky, ať už vypadá jakkoli (rozhodně je pravda, že Austrálie na své původní obyvatele z vysoka kašle a taky mi to dost vadí, ale nelíbí se mi, jak je ten problém zpracovaný tady a takové Kde sní zelení mravenci od Herzoga mi přišlo mnohem komplexnější a víc vypovídající, stejně tak i Poslední vlna) a hodně mé dojmy zachránil skvělý závěr, ve kterém se konečně Charlie dokopal k tomu, k čemu měl už dřív, místo toho věčného fňukání a nadávání. Takže nakonec ty tři dám. Btw hodně dobrý komentář má JASON_X. 3* (18.04.2022)

Svérázný chlapík Charlie mi hned od začátku přirostl k srdci. Nejdřív proto, že měl boží smysl pro humor, ale postupem času jsem zjistila, že to zase až tak vtipné nebylo, jen se snažil trochu lidsky prokousat tím veskrze hrozným životem, jaký Aborigincům vnutila nadvláda bílých přistěhovalců. Přála bych si, aby Charlieho smutný příběh přiměl k činům ty Australany, kteří by mohli s osudem domorodců pohnout takovým směrem, aby se opět stali právoplatnými obyvateli své země. Je mi však jasné, že jde o přání z říše snů. O to větší dojetí cítím, když se nad právě zhlédnutým filmem důkladněji zamyslím. (26.06.2020)

Jeden z mých horkých favoritů festivalu doprovázelo horko v sále, do chvíle než jsem usednul do sedačky. Holandský režisér si vybral poutavé téma, bohužel však styl vyprávění příběhu mě příliš nevyhovoval. Na můj vkus se často opakují jednotlivé záběry po sobě a tím se ztrácí jedinečnost okamžiku. Prostříhat film na 70 minut vidím jako rozumný tah na bránu, jak zaujmout širší publikum. (11.07.2014)