Bouře nad Asií

Dějově to rozhodně není ono a film mě neměl čím chytnout. Je to spíše obrazový film, složený s jednotlivých scének, které jsou neuměle pospojovány a pro jistotu vysvětlovány. Postavy nejsou z těch, které si zamilujete, snad i proto, že většina z nich nehraje, prostě jsou jen snímáni. Příběh sám o sobě je docela zajímavý, ale takto podaný mě nenadchnul. (15.07.2014)

Ďalší z rady revolucionistickou ideológiou silne ovplyvnených sovietskych nemých filmov s pseudohistorickou zápletkou. Ku cti jej slúži aspoň to, že jeho dej je na danú dobu dostatočne akčný, hlavný hrdina (žltokožec) celkom sympaťák a kvalita spracovania tiež slušná. Zaujme aj pár nápadov, napr. stúpajúca para v pozadí hercov na vyjadrenie atmosféry. Väčšinu času však sledujeme akože poctivú prácu "imperialistických psov" v boji na ovládanie národov. Neboli by to červení, aby im v tom nezabránili. Odkaz filmu je na zvracanie, ale bohužiaľ doba bola, aká bola. Prekusnúť treba aj mnoho scén s mongólsko-budhistickými zvykmi. (14.02.2021)

Zhliadnutú, vyše dvoj hodinovú verziu beriem skôr za čisto dobrodružný film, ako za nejakú politickú propagandu. Jej dejová razantnosť občas spomalí, keď Pudovkin vmontuje do filmu výjavy z rôznych budhistických slávností a tradícií. Podobne ako Ejzenštejn, je aj Pudovkin majstrom montáže a komponovania záberov. Tento snímok je toho dôkazom. (17.01.2011)

Pudovkin by si rozhodně zasloužil podstatně větší pozornost pro své nesporné poetické kvality, za něž je obvykle opěvován ukrajinský bard Dovženko. Pudovkinovo pojetí montáže (kterou ne zcela vhodně - či snad ze skromnosti - označoval za "konstruktivní") bylo vždy mnohem srozumitelnější (lidovější) než Ejzenštejnovo - tedy zdánlivě méně radikální a úderné. Proto byl i v oficiálních vládních kruzích oblíbenější a své experimenty mohl ze všech montážníků provádět nejdéle; do roku 1933. Více než na intelekt se totiž spoléhá na emoce a odhadnutelné tělesné reakce. Touží zobrazovat skryté, navenek nepostřehnutelné projevy života a duševní pochody. Je "pudovější", dalo by se s trochou nadsázky říct. Jeho cílem je zpravidla eskalovat v divákovi vzrušení, přenést na něj maximum napětí, rozčilení, očekávání, hrůzy či radosti. Útok na rozum, "kolize" stojí až na druhém místě, pokud vůbec. Pudovkin touží rozproudit divákům krev v žilách, strhnout, ba roztrhat je nadšením, které stačí procítit, neboť je čitelné všem. Tím pro mně v montáži převyšuje Ejzenštejna, jehož vrcholná díla - jakkoli geniální - se pro zatížení politickým a kulturním kontextem mnohdy stávají nesrozumitelnými, tedy i méně strhujícími. Nejsilnější momenty v Pudovkinových filmech jsou jako divoká, rozběsněná řeka - drásavé a válcující. Nehledě na to, jak moderně a nadčasově u něj dodnes působí střihové pojetí dramatických a akčních scén - se všemi důmyslnými elipsami, kontrasty a intervaly. Pro Pudovkina je charakteristická i značná lyričnost, sklon k básnickému vyjádření a probouzení neživého. Poskytuje štědrý prostor přírodě a působení přírodních živlů (vodě v různých skupenstvích, větru...), čímž se přibližuje jiskrnosti francouzského impresionismu a jeho fascinující senzibilitě. Na truc ranému Ejzenštejnovi (a jeho profánnosti) oslabuje roli marxistických společenských mas a pozornost zaměřuje spíše na výrazné individuality, třebaže neoplývají propracovanou psychologií - vždyť mnohdy jde o vhodně vybrané typy. V neposlední řadě mají jeho filmy blíže k narativní kinematografii, což jej opětovně odlišuje od několikrát zmiňovaného Ejzenštejna, který o svých montážních dílech takto neuvažoval, ba dokonce se proti plynulosti vyprávění vymezoval. Správné, přesnější by proto bylo chápat Ejzenštejnovy filmy jako svébytné dokumentární rekonstrukce. Pudovkin se narozdíl od svých současníků nezbavil všech pozůstatků romantické touhy. Představuje montáž v rytmu srdce, v níž je obsaženo "trvání myšlenky i moment jejího zjevení". Jinými slovy, její lidskou tvář. Ideologii, které sloužila, ponechme tentokrát stranou, i když to (paradoxně) byla právě ona, která filmy montážní školy napájela takovou energií. (11.01.2011)

Hlavní postavou je mongolský pastevec. Jednoho dne vyrazí na trh s liščí kůží a setká se s arogancí britských okupantů. Později se v horách připlete k bojujícím komunistům a jednoho zachrání. Při bojích partyzánů s Brity je zajat a odsouzen k popravě. Britové však zjistí, že se jedná o potomka Čingis-chána a rozhodou se z něj udělat panovníka. Hezký jej nastrojí a udělají z něho svou loutku. Náš hrdina však později prozře, uteče a rozhodne se vést boj svého lidu proti britským imperialistickým okupantům. Pudovkin byl ve své době kritizován, že se vyhýbá ruským motivum, ale právě to je chvályhodné. Téma je na svou dobu originální, herci jsou původní Mongolové a ruský režisér se k ním nechová povýšeně, naopak. Nebál bych se film označit za velkolepé dílo. Na to, ve kterém roce a jakými prostředky byl snímek realizován, se jedná o skutečný briliant. Nechybí tu mongolské slavnosti ani scény boje. V ideologické rovině je film ostrou kritikou koloniálních systémů a zločinných impérií. Parádní klasika. /technická poznámka - viděl jsem verzi dlouhou 93 min./ (15.04.2006)