Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (271)
V Koyaanisqatsi si každý nájde tú svoju "best of" pasáž. Cez relatívne nudný úvod, keď na rad prišla pulzujúca energia veľkomiest v podobe záberov nočných ulíc bol som naozaj spokojný. Hypnotické, zrýchlene zábery ako metafora živého organizmu vo forme pretechnizovaného prostredia, ktorého sme súčasťou, ktorý nás obklopuje. Toľko ospevovaná hudba sa mi vôbec nepáčila a soundtrack by som nezvládol viac ako jedenkrát, to ale neznamená s obrazom nemusí tvoriť ucelenú formu. Tvorí, ale imho dalo by sa ináč a lepšie. Veľmi netradičný dokument. ()
Dokumentární snímek Koyaanisqatsi je pozoruhodnou audiovizuální kritikou lidského společenství, vyvolávající v divákovi spoustu znepokojivých až skličujících pocitů a otázek. Co se bude dál dít s planetou Zemí, bude-li lidstvo pokračovat v drancování a devastování přírody, ve vymýšlení dalších a dalších technických vymožeností, v robotizaci sebe sama? Kam spějeme? Pomocí poněkud zdlouhavého a monotónního pásma hudebních klipů, jsme dotlačeni ke katastrofickým odpovědím: Všechno je špatně. Svět nemá naději. Ale jak by to tedy mělo být? Jak zastavit pokrok? Existuje nějaká alternativa? Na to už nám snímek neodpovídá, což se mi nelíbí. Měla jsem dojem, že je nám podsouván jen negatitivní pohled na moderní civizilizaci. Snad v dalších dvou pokračováních objevím alespoň špetku naděje. Jsem zvědavá. ()
Snímek KOYAANISQATSI nabízí zajímavé a velmi dobře zpracované zamyšlení nad světem kolem nás a nad naším přístupem k přírodě a k životu. Napůl je to zamyšlení krásné a vzrušující - člověk vnímá krásu a rozmanitost přírody, či svou (tj. lidskou) „maličkost“. A napůl je to zamyšlení tíživé, obtížné a deprimující - v této části je to „zběsilá pouť“ lidskou civilizací a jejími výdobytky. Pouť, která přivádí člověka k uvědomění si, že v určitých ohledech jsme to s tou naší civilizací tu více, tu méně „přepískli“, a že potřebujeme opět najít v lecčems ztracenou rovnováhu. Jde o nepěknou a neklidnou část cesty; ale zároveň je to etapa nesmírně důležitá pro pochopení mnoha souvislostí. U snímku je vhodné také zdůraznit výborné spojení obrazu a zvuku. Některé zvukové momenty se natolik „vsákly“ do obrazu, že až jakoby „mění“ samotný obraz. Výsledná kombinace obrazu a zvuku působí v určitých chvílích hypnoticky. Shrnuto a podtrženo: Godfrey Reggio vytvořil pozoruhodné dílo - co do myšlenky i co do ztvárnění. Přestože se dotýká mnoha témat, nedává hotové odpovědi - ty si nakonec musí každý divák dát sám. ()
Tak toto dílo jsem chytla v TV zhruba někde v půlce a první, co mě na něm zaujalo, byla opravdu geniální hudba, dnes již pro mne známého a originálního Philipa Glasse, která skvěle pasovala k tématice tohoto filmu, a již si pamatuji taktéž z italského hororu Svatyně. Dokonalá byla destrukce budov, stejně tak davy lidí či nekonečné proudy aut. Po zhlédnutí jsem si uvědomila, v čem to vlastně všichni žijeme a že bych nejradši byla na pustém ostrově, nebo někde na samotě, než být obyčejnou funkční součástkou zmodernizované společnosti, která neustále touží po dokonalosti, která je tak strašně hektická a také než být mezi lidmi, kteří jsou dokonale "zmanipulováni" tlakem médií, přetechnizovaností dnešního světa a ztratili tak svoji vlastní osobnost. Lidé jako stroje, jako loutky, jako otroci, jako stádo... ()
Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)
Galerie (27)
Photo © Island Alive / New Cinema
Zajímavosti (14)
- Názov filmu Koyaanisqatsi je prevzatý z jazyka indiánskeho kmeňa Hopi a znamená “Život vychýlený z rovnováhy“. (Javad)
- Sekvence s Boingem 747 na ploše losangeleského letiště se natáčela čtrnáct dní. Střihem tak vznikl nejdelší nepřerušovaný záběr použitý ve filmu. (Terva)
- Patronem této části trilogie byl Francis Ford Coppola. (hot_spot)
Reklama