Reklama

Reklama

Krásná hašteřilka

  • Francie La belle noiseuse (více)
Trailer

Obsahy(1)

Mladý malíř Nicolas se svou přítelkyní přichází na návštěvu ke stárnoucímu kolegovi Frenhoferovi (skvělý Michel Piccoli), kterého Nicolas obdivuje. Ten je se svojí ženou Liz přivítá a ukáže jim své práce. Během hovoru se zmíní o kdysi započatém obrazu "Krásná hašteřilka", ke kterému ho inspiroval příběh o skutečné kurtizáně s touto přezdívkou. Ukáže se, že tento obraz maloval kdysi před lety podle své tehdejší modelky - nyní už manželky Liz. Z nějakého podivného důvodu jej ale nedokončil a dnes už vlastně delší dobu ani nic nového nemaluje. Nicolas jej přesvědčí, aby se o dokončení znovu pokusil a domluví se spolu, že mu jeho přítelkyně Marianne bude stát modelkou. Začíná boj téměř na život a na smrt...boj s bílou plochou hmotou. Boj o přežití - kdo s koho. Boj bolestný, zranitelný a nelidský i nadlidský. Sledujeme vznik díla, pomalu, téměř skutečnou rychlostí, se všemi otazníky, pochybnostmi i nadějemi. A M. Piccoli tady většinu příběhu bojuje sám se sebou - hádá se sám se sebou samým, jestli se má vůbec do toho dalšího, pošetilého, a vlastně už jednou započatého boje vracet, nebo na to všechno raději rezignovat a žít si dál v klidu bez emocí, bez boje. Stejně tak ovšem vede zárověň boj i s krásnou ženou, kterou maluje - tedy novou Haštěřilkou a zároveň se ženou svojí - tedy Hašteřilkou původní. Ano - tedy boj na všech frontách... Tento film je tedy vlastně spíš o dilematu, jestli umění vůbec dělat...a nebo nedělat. Je to na každém z nás... a v nás. (LEATHERFAC)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (63)

hirnlego 

všechny recenze uživatele

Silný film zobrazující symbolicky tolik nevyřčeného. Podivný vztah malíře a jeho nahého modelu i silné pouto s jeho dřívější modelkou a současnou životní partnerkou, strach člověka z přiznání si svého vlastního já, touhu umělce jít svým výtvorem až za hranici lidského chápání, uchopit a zobrazit neuchopitelné a nezobrazitelné... Je toho tolik, co se v tomhle skvostu dá najít. Třebaže film má celé 4(!) hodiny, Jacques Rivette opět nedokáže ani na chvíli nudit (takže přestávka uprostřed filmu je vlastně zbytečná). ()

Morien 

všechny recenze uživatele

(1001) Když jsem Hašteřilku viděla poprvé (14. 5. 2011), měla jsem dojem, že mě to nebaví nebo že tomu nerozumím. Dnes vím, že mě dráždil ten princip umělce, který trpí (nebo ještě hůř, trápí ostatní), aby měl o čem tvořit. Zatím jsem ale v procesu zjišťování, jaký postoj k němu zaujmu. Pořád se mi ještě nechce vidět ten obraz. ()

Reklama

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Rivette mne už jednou unudil k smrti ve své tříhodinové uspávačce Célina a Julie ... Tentokrát sledujeme tvorbu jednoho obrazu, který je osudovější, než si kdokoliv dokáže představit. Už jsem pár čtyřhodinových filmů viděl, ale přiznám se, že jsem měl před zhlédnutím Krásné hašteřilky nemalé obavy. Sledovat čtyři hodiny malování jednoho obrazu, koho by to mohlo bavit, říkal jsem si. Jenže charismatický Michel Piccoli a krásná Emmanuelle Béart mne přesvědčili, že to bavit může. Ba dokonce jsem se ani na vteřinu nenudil. A ty čtyři hodiny utekly fakt rychle! ()

emma53 

všechny recenze uživatele

Abych pravdu řekla, tak jsem do takhle dlouhého projektu šla s jistou obavou, ale ani trochu toho nelituji. Rozhodně by mě zajímalo, kdo byl tou skutečnou rukou, která malovala nejdříve do bloku a pak na plátno. To byla totiž úchvatná podívaná. Bylo tam řečeno, že v malířství na slovech nezáleží a to mohu potvrdit, protože jich bylo skutečně vzhledem ke stopáži minimálně. I když jsem tenhle film viděla jako třídílný seriál, tak jsem nemohla odtrnout oči od Frenhovy ruky, která tolik toužila tuhou a štětcem zachytit na plátno tu pověstnou Krásnou hašteřilku. Byla to nejen hra světel a stínů, ale i mnoha neobvyklých pozic, které musely být náročné na výdrž. Frenhofer tam říká Marianně : "Chci to, co je neviditelné. Chci vás roztrhat a rozbít na kusy." Ani jsem se tudíž nedivila jeho přiznání, že jedné modelce vykloubil ruku. Drama bez velkých a okázalých, patetických scén, či klišé, jen obrazy a zvuky tuhy na plátně, neuslyšíte žádnou hudbu a přesto to byla fascinující podívaná. Všechny osoby tam měly své místo a slovo v tu pravou chvíli, celé to plynulo tak tiše, nerušeně a já jen sledovala ty prazvláštní vztahy a pouta mezi všemi zúčastněnými postavami až do téměř nečekaného a strhujícího závěru. Smekám před krásnou Emmanuelle Béart, která to téměř celé odehrála bez hadříku na těle, ale její výrazový rejstřík je úžasný a pochopitelně před Michaelem Piccolim, který mě jen utvrdil, že je to herec v velkým H. ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Právě jsem zhlédl jeden z nejzásadnějších filmů svého života, tudíž bych se k němu chtěl nějakým způsobem vyjádřit. Můj první Rivette a hned tak intenzivní zážitek. Je velká škoda, že jeho tvorba je u nás téměř neznámá. Přeci jen ale můžeme být vděčni, že česká kinodistribuce je zastoupena jeho třemi filmy - Célina a Julie si vyjely na lodi, Kdo ví a právě Krásná hašteřilka. Teď krátce něco k ději. Stárnoucí malíř Frenhofer (vynikající Michel Piccoli) již dávno rezignoval na dokončení svého životního díla Krásná hašteřilka. Když se ale seznámí s mladým ambiciózním malířem Nicolasem a především s jeho přítelkyní Marianne (úchvatná Emmanuelle Béart), dostane chuť Dílo dokončit. Po počátečních rozpacích Marianne souhlasí stát se mistrovi modelem. Poté sledujeme několikadenní martyrium, kdy Obraz vzniká. Jedním z ústředních motivů snímku je nahota. Přesto jakkoli je představována, působí nesmírně cudně. V dlouhých statických záběrech sledujeme malíře, jak s chladným zapálením tvaruje modelku v nepřirozených polohách. Emmanuelle Béart je prezentována spíše jako kus hlíny, který před zraky diváka malíř přetváří k obrazu svému. Během filmu jsou nám představeny desítky skic a různých návrhů, jak může výsledné Dílo vypadat. To nakonec zůstane oku diváka skryto a ten si může jen domýšlet. Místo něj je nám ukázána jen jakási "levná" náhrada, která se ale v dané situaci jeví jako vysvobození pro všechny zainteresované, Pravda ale zůstává nadále a vlastně i navždy skryta. [==] Dále bych rád upozornil na absenci hudebního doprovodu. Obecně je pro Rivettovy filmy příznačné, že zvuk je nahráván přímo (žádné postsynchrony), rozhovory se tak často utápí mezi ruchy okolního dění. Dalším typickým znakem snad nejzapálenějšího cinefila a experimentátora úzkého kruhu La nouvelle vague je pomalé tempo vyprávění, které kupodivu není vůbec na škodu. A v neposlední řadě délka filmů přesahující minimálně dvě hodiny. Krásná hašteřilka není výjimkou a se svými čtyřmi hodinami se řadí mezi nejdelší filmy, jaké jsem v životě měl možnost vidět. Své pocity jsem vyjádřil trochu krkolomně, doufám, že po další projekci si to v hlavě utřídím a film pochopím. Prozatím zůstávám "jen" fascinován. Na závěr přidávám dva postřehy z knihy Jamese Monaca Nová vlna, které typicky vystihují tvorbu Jacquesa Rivetta: "Jeho filmy nejsou dlouhé, protože se toho tolik "děje", ale protože se toho děje tak málo." [==] "Po pár hodinách filmu přichází bod, kdy přestáváme reagovat na logiku filmu a začínáme plynout spolu s ním." ()

Galerie (6)

Zajímavosti (8)

  • Malíř Frenhofer ve filmu hovoří o sochaři Rubekovi a jeho modelce Irene, kteří oba zemřeli v Norsku. Je to narážka na divadelní hru Henrika Ibsena "Když my mrtví procitneme". (Morien)
  • Neexistoval žádný předem daný scénář. Film se natáčel chronologicky a denní plán se odvíjel od toho, co se natáčelo den předtím. (Morien)
  • Zvuk nebyl v postprodukci změněn, vše pochází z přirozených zdrojů, včetně zvuku uhlu na plátně. (Snorlax)

Reklama

Reklama