Duelle (une quarantaine)

Rivette zde již najel na mělčinu té tendence, kterou prokazoval v "Céline a Julie" a "Noroit". Podstata problému tkví v tomto: jeho "Duelle" je v zajetí Zápletky, ale přitom o ni již vůbec nejde. "Duelle" je bezpochyby evropská nezávislá artovka, ale přitom si uchovává (resp. se snaží, protože Rivette nikdy konvenční filmy nedělal, a tak si nemohl jejich princip "uchovat") "hollywoodské" zaměření na děj - zápletku. Zatímco Antonioni ("Zvětšenina") či Wenders ("Strach brankáře před penaltou") nám naservírovali vnitřně soudržný děj, aby pak cíleně (díky otevřenému nic nevysvětlujícímu závěru) ukázali jeho existenciální nesmyslnost; zatímco Godard ve filmech z 80. let až nultých let 20. stol. (jež jediné se dají zde srovnávat) zápletku také ještě zachoval, ale v tak redukované míře, že se film obejde i bez ní a konečně zatímco další artoví filmaři buď přímo ukazují nesmyslnost/ nemožnost jakékoliv zápletky (Robbe-Grillet, Lynchův "Mullholand drive") nebo se obejdou úplně bez ní (Akerman v 70. letech, z těch co znám a teď mě napadají, ale je jich mnoho, ba nekonečně, vezmeme-li žánr experimentálního filmu) - Rivette divákovi předloží film v němž nelze sledovat nic jiného než zápletku (kamera, střih, forma - většinou nic, a když, tak nic objevného), která je nudná, nesmyslná, ale přesto se na konci jakž tak vysvětlí (odpadá otevřenost konce; odpadá zamyšlení se nad podstatou Příbehu jako takovou, k níž máme přístup tehdy, když nám autor ukáže konkrétní příběh jako nesmyslný atd.). Divák je chycen v zápletce, kterou nemůže opustit, ale která sama nechce nic říct. A proto nic neřekne ani tento film. (14.03.2015)

Tohle je hodně bizarní kousek. Už jen námět je vtipný. Ale tím to nekončí – dlouhé improvizované scény bez point anebo s mnoha falešnými klimaxy, navíc doprovázené živou hudbou v reálném čase (byl to fakt TEN Wiener???), okatě špatné herectví všech zúčastněných, někdy velmi krásná a někdy naopak velmi jakože špatná kamera, mix divadelní stylizace se cinema verité (stylizace převládá), totálně l´art pour l´artová dramaturgie… Je to perla polystylové filmařiny, hodně mě potěšilo, že někdo jiný dělal podobné věci jako Fassbinder a k tomu jinak. Potvrzuje mi to mou teorii o outsiderech coby černých koních – Rivette pro mě v tomhle strká do kapsy jak Truffauta, tak Mally i Chabroly. Naopak záporně bych hodnotil nepořádnou výstavbu – přeci jen to šlo líp ohlídat, takhle málem nikdo neví, proč kdo a nač. Je to druhý díl zamýšlené tetralogie Scény z paralelního života, kterou chtěl Rivette zvládnout za jediný rok a po Noroit se nervově zhroutil a léta hledal nového producenta. První část měla být "lovestory" o Marii a Julienovi - Rivette ji roztočil s Albertem Finneym a Leslie Caron těsně před zhroucením. Natočil ji - zcela jinak - až v roce 2003. Duelle je druhá část - fantasy. Třetí, dobrodružná část je Noroit a číslo 4 měla být hudební komedie - nejvíc se jí záměrem podobá Rivettův film Haut-bas-fragile opět až z roku 1995 - zde zůstala alespoň jedna ze zamýšlených hvězd, Anna Karina. Jean Marais, který jí měl být v "Scénách" partnerem, už nebyl v 95. milovník... Důležité je vědět, že Rivette zamýšlel tuhle tetralogii jako ukázku zcela nového způsobu hraní, kde by promluvy, redukované na základní, precizně formulované fráze, hrály roli jakési poetické interpunkce. Bylo to vidět už v mezititulcích Céline a Julie - návrat k němému filmu. Ale zároveň trochu tance, pohybového divadla, pantomimy. Vše dohromady pohyblivá misanscéna hovořící o něčem "nad" námětem. Prostě – žijeme v divné hřebejčí době… Rivette stojí v Duelle plně na straně imaginace a citu - pokud nejsme ochotni přistoupit na hravost a existenci "záhady", nenajdeme ve zbytku tetralogie smysl. V tom je pak samozřejmě i autorovo riziko, stejně jako třeba takový Antonioni podstoupil riziko suchopáru. (16.06.2014)

Byl to film? Nebo oživlé panoptikum, jehož figurky se pohybují pod vlivem měsíce? Nebo svět "Matek", mezi nimiž se pohybuje sám Goethe? Pokud jazyk, aby se nestal nesmyslem, slouží k vyjádření něčeho konkrétního (na rozdíl třeba od filmu samotného), pak lze jen říct: Vypil jsem čtvrt litru "Solženicynova čaje" na své srdeční problémy (srdečník, hloh), vykouřil dvě cigarety (tabák selský, konopí, mařinka vonná) a čichal aromatický olej z měsíčku lékařského (vše vlastní výroba). Přitom jsem se díval na Rivettův film (občas jsem nahlédl na anglické titulky, občas jsem si uvědomil hudbu), který pro mě neměl jiný (vyšší) smysl než pití, kouření a čichání. Jeho smysl jsem nepochopil, nesnažil jsem se ho pochopit, a kdybych ho přesto pochopil, k ničemu by mi to nebylo. - I když o magii slunce, měsíce, žen, peněz a klenotů, a gest (která rozbíjejí zrcadla) nepochybuji. (02.12.2016)

Svět Rivettova filmu je světem nejistoty, nejednoznačnosti, nepostižitelnosti. Nelze sice pochybovat o tom, že každá z postav je jímána určitými touhami, pohnutkami jednání, city, ale ty nebude nikdy možné plně dekódovat, jelikož neexistuje adekvátní prostředek k jejich vyjádření. Mezi postavami tak dochází jen ke hře, ke kabaretnímu představení (a ano, k přibližnému představení sebe samých), poněvadž jinak než kabaretně a přibližně to ani nelze. A jelikož neexistuje spolehlivý prostředek k manifestaci podstaty lidského nitra, jsme vždy odsouzeni k nedokonalému poznání druhého člověka (a patrně i filmového díla). Jestliže si nemůžeme být jisti skutečnou povahou postav, potom totéž platí dvojnásob o povaze vazeb mezi nimi. Ač se zdá, že je něco pojí, ve skutečnosti zůstávají samy, samy se svým tajuplným nitrem, jež se dere na povrch jen v pokřivených ozvěnách. Nic z toho však nebrání fascinaci samotným kabaretem. (03.05.2019)

Rivette se prostě nezapře. Snad u všeho, co jsem od něj zatím viděl, strašně dlouho trvá, než se divák dozví, o co tam vlastně jde a tady, stejně jako u Příběhu Marie a Juliena, na tom stojí ten fantasy prvek a v jeho odhalování spočívá to mysteriózní. Nevadí mi, že to stojí jen na zápletce - lepší něco než nic - ale absence jakékoli hlubší myšlenky tomu holt ubližuje a co se samotného příběhu týče, stejně jako u Paříž patří nám je jen načrtnutý a nejde do větších detailů, i když funguje aspoň v základu. Je to takové krásně natočené cosi, ve kterém se neustále střídají scény vyloženě zbytečně rozvleklé s těmi nesmírně atmosférickými a já pořádně nevím, jak to uchopit. Rivettova tvorba je pro mě zajímavým objevem, jelikož všechno, co jsem od něj zatím viděl, mělo prostě něco do sebe, nehledě na hodnocení, ale doufám, že až toho od něj uvidím víc, budu schopný jeho styl nějak víc pochopit a specifikovat. 3* (11.12.2022)