V tichu

V týhle podobě si to umím představit jako knihu, dokument nebo polodokument. Ale jako drama je to disfunkční v podstatě ve všech ohledech, protože se nevypráví, ale jen černobile (metaforicky řečeno) zobrazuje, ikonizuje a pro hloupé i dovysvětluje skrze voiceovery. Koncipovat scénu tak, že na sebe dva Židé v koncentráku koukají a ve voiceroveru se líčí, jak se oba milují a chtějí přežít jen kvůli sobě, je podobný fail jako kdybyste šli do restaurace, objednali si pizzu a vrchnímu vysvětlovali, že si ji dáváte, protože ji máte rádi. Narative skill level: Captain Obvious. (10.07.2014)

Jeden z nejrealističtějších filmů, zobrazující zvrácenou politiku nacistického režimu. Každý ví, co se odehrávalo v těchto místech, aby ne...toto (dnes již určitě) kýčovité srdcervoucí téma, plnilo po dlouhá léta kina na celém světě. Silně emotivní dramata, vyhnaná na maximum, dojímala diváky všech národností a určovala jakýsi povinný status toho tématu. Například děti - to je jistota, také jeden osud z milionu, předem jasný, ale zabírá. A když už je nutná serióznost, natočíme silně charakterní drama o záchraně pár stovek lidí. Klasická citová show může začít. Ovšem, co takhle podívat se na tuto zrůdnou dobu abstraktní formou. "Prožít" si to celé s nimi - jen s jejich myšlenkami. Ne se jen dívat, dát prostor vlastní fantazii, procítit každou situaci...skutečně pochopit, co jsem to vlastně viděl. Historii lidstva v nelidské podobě. Tento film nechce slzy, ale šokující uvědomění si. Fantastické prolínání dějové linie, režie na světové úrovni, střih, kamera, hlavní herci i komparz - všechno precizní a přesné. A hudba? Jen tajemné zvuky, dokreslující depresivní a skličující atmosféru. A v tom všem, nebeské tóny klavíru. Pro mě velmi silný a originálně pojatý snímek. (07.05.2015)

[IFF 2014] Dávno som nevidel prázdnejší film. Už programové anotácie, upozorňujúce na vizuálnu pôsobivosť a výraznú hudobnú zložku dávali jasne vedieť, že pes bude zakopaný v dramatickom trojuholníku. Skutočnosť je taká, že tu vlastne takmer nie je. Jiráský sa sústredí na formu v snahe priniesť niečo nové a dávno vyčerpanú tému uchopiť odlišne, než väčšina tvorcov, ale zabúda pri tom na elementárne základy. A to si nemilosrdne vyberá svoju daň. Stvoril filmový ekvivalent koncentračného tábora, do ktorého násilím dovliekol diváka a nechal pretrpieť osemdesiatštyri minút v mukách, aké sa chvíľami takmer vyrovnajú tým, ktoré prežívajú jeho hrdinovia na plátne. Muži a ženy, ktorých osudy majú vzbudiť súcit, možno nie sú len číslami, ale viac než neznáme mená bez osobnosti neznamenajú. Epizodicky roztrieštený scenár s nálepkou "umenie" je len prostoduchým zlepencom nesúvislých scén, ktoré poskakujú medzi jednotlivými postavami. Kontrastné odlíšenie idylického predvojnového stavu a tragickej osudovej peripetie (ktorú spúšťa vydanie lexikónu židovských hudobníkov) pomocou svetložltých a tmavomodrých filtrov je dvojsečnou zbraňou - síce prispieva k nadpriemernej vizuálnej stránke a baladickosti, ktorú podnecuje aj umiestnenie role rozprávača výlučne do voiceoverov, ale naďalej splošťuje dej, ktorý hrá naproti obrazu len dvojicou farieb - čiernou a bielou. Nedokáže si ustriehnuť scénu a dobovej atmosfére s uchádzajúcou výpravou podlamujú nohy školácke chyby (tu a tam sa v zábere objaví socialistická budova s plastovými oknami, alebo zvolená hudba nie tak celkom sedí k danému roku). Herci sa do postáv nevciťujú a panoptikum ľudí, okusujúcich hrôzy nacizmu, nevyvoláva chladnosťou podania nijakú odozvu v diváckej empatii. V tichu je príznačný názov pre film, ktorý skrýva fakt, že nemá čo povedať, za uhladenú formu. Sám sa divím, že som ten nevyrovnaný, ťažkopádny a otupujúci prvoplánový útok na city pretrpel až do konca. Ak je toto predstava producentov o divácky úspešnom tuzemskom koprodukčnom blockbusteri, niečo je zle. Jedna hviezda za kameru a Judit Bárdos, ktorá akýmsi nevysvetliteľným spôsobom vnáša do každého filmu, nehľadiac na jeho kvalitu, svoje zvláštne kúzlo (a nemusí preto ani nijak výnimočne dobre hrať). 15% (17.11.2014)

Po skvělých Poupatech je míra zklamání téměř hmatatelná. Film nemá děj a je jen sledem scének z koncentračních a pracovních táborů, kterým předcházely přesvětlené a naivně hřejivé scény z doby před válkou, kdy všichni byli šťastní, usmívali se a všechno bylo optimistické a veselé. Ten asi půltucet Židů, jejichž osudy sledujeme, nemá téměř žádnou expozici (lupnout vedle nich titulek se jménem a s popisem zaměstnání opravdu nestačí) a film je ještě zcizuje tím, že ani jeden z nich za celou dobu nevydá ani hlásku - kromě křiku a zpěvu se veškeré dialogy a monology odehrávají výhradně v rámci voiceoverů. Stejně jako se na začátku tiskne lexikon židovských umělců, tak Zdeněk Jiráský předkládá ve svém filmu lexikon všech možných utrpení, kterými si lidé v koncentráku prošli, ale činí tak neskutečně lacině (je tu opravdu všechno, včetně oběšence, plačící holčičky, vraždy novorozence, smutných psích očiček...) a ve své úporné snaze vymáčknout z diváka slzu selhává na celé čáře. (07.07.2014)

Citově prázdný experiment. Nakonec mě z toho zaujalo jen, že předobrazy těch plakátových postav skutečně žily. Pokud jste viděli jediný film o Židech za druhé světové války, stěží vám tento snímek přinese něco nového. Navíc jsou všude místo dialogů komentáře, které to všechno ještě více odcizují, takže nakonec jediným světlým bodem je účast krásných dívek před kamerou (z nich zřejmě jen Judit Bárdos předvádí i nějaký herecký výkon). Fakt už jsem dlouho neměl z filmu takový pocit zbytečnosti a vyhozených peněz. (10.05.2015)