Karaul

"Karaul" je mnohovýznamové ruské slovo, jehož všechny varianty překladu se Rogožkinova filmu týkají. Pokud postavíme vedle sebe "Karaul" a "Svéráz..:", zjistíme, že i ony mají mnoho společného a Rogožkinovy filmy vůbec tvoří pospolitý uzavřený svět... Zde (i onde, u nás) je "tmelem armády šikana" (parafráze). Šikana (vojáci, vězni) je statická, přestože se jeví v neustálém pohybu, zatímco zimní krajina kolem (vlaku) - v monotónních a mystických vizích - ubíhá. (Zdeněk Rytíř napsal kdysi pro Olympic pěkný verš:  Zdá se nám, že vlak stojí / Krajina ubíhá / My vídáme svět dvojí / Pravý se nehýbá...) Sám jsem byl na vojně jen rok, v 26 letech, u motostřelecké divize, skončil jsem jako frajtr.. Šikana mě přímo nezasáhla, ale vím přesně, o čem režisér mluví, i to, že pro její vyjádření zvolil kreativní a zároveň adekvátní prostředky. (06.05.2023)

Zoufale monotónní film plný anonymních postav se odehrává v jakémsi klaustrofobickém bezčasí a výsledkem je pro mě dohromady jedno nekonečné filmové vzduchoprázdno. Vizuálně nadprůměrné, vysoce stylizované a na socialistický film i tematicky odvážnější, ale pořád filmové vzduchoprázdno. V zásadě mi nevadí, že film z doby perestrojky má černobílý obraz, ani to, že se téměř celý odehrává v jedném vagonu. Ale jestli mám víc než hodinu a půl koukat na hrstku postav na jedném místě, z nichž nám žádná není nijak představena, nic se o nich pořádně nedozvíme (kromě toho, že jde o vojáky sovětské armády a vedle nich vrchní strážniky) a film se z velké části zmůže jen na dokola opakující se výjevy buzerace podřízených vojáků ze strany těch nadřízeních, tak mě to vážně ničím nedokázalo zasáhnout a přes zdařilou atmosféry to na mě brzy začlo působit zdlouhavě a únavně, než jakkoliv tísnivě. Občas mezi tím to ještě přináší různé chvilky z cesty vojáků ve vlaku (občas i polotrapné, viz. falešný zpěv písničky The Beatles s děsivou výslovností angličtiny a ruským přízvukem k tomu...), občas naopak přihodí do cesty působivější moment či podnět k zamýšlení, třeba názor jednoho majora o tom, jak buzerace drží vojenskou službu pohromadě. Ale jako celek je pro mě Karaul až příliš undergroundovým snímkem, který mě osobně včetně kafkovského závěru zcela minul a zůstal pro mě bez emocí i bez přínosu. [40%] (11.06.2021)

Jede Stalin, Chruščov a Brežněv ve vlaku. Najednou vlak zastaví. Stalin se ptá "proč stojíme?" Strojvůdci došlo uhlí. "Zastřelit strojvůdce!" Zastřelili strojvůdce a vlak stojí dál. Chuščov se ptá "proč stojíme?" "Zastřelili strojvůdce:" "Rehabilitovat strojvůdce!" Rehabilitovali strojvůdce a vlak stojí dál. Tu vstane Brežněv, zatáhne záclonky a říká "Co blbnete, tak budeme dělat, jako že jedeme..." /// Tento film funguje skvěle nejen jako studie šikany v armádě, ale i jako - a poklonu si zaslouží právě proto, že to dokáže skrze své hlavní téma - zrcadlo své doby. Autoři vytvořili depresivně monotónní a izolovaný svět vojenského vlaku, v němž se čas zastavil a kde nekonečný pohyb za nekonečně vzdáleným cílem (vojna snad nikdy neskončí, vlak nikdy do věznice nedojede...) je zrcadlovým odrazem nehybného světa tam venku, jenž již dávno ztratil svůj utopický cíl. A právě do pohledů skrze vlakové okno schovali tvůrci hlavní dojmy z přelomu dvou epoch - totální rozklad (nejen vládnoucích) hodnot; apatičnost a strnulost, která však byla spíše zhypnotizovaným čekáním na kataklyzma, o němž nikdo neuvažoval, že přijde, ale každý věděl, že musí přijít; v krajním případě útěk k novým hodnotám (čekání na apokalypsu a návrat boha podtrhující symbol kříže či nihilismus v sexu). Závěrečná pasáž tak říká mnohem více, než by mohla, kdybychom zůstali jen u tématu šikany: z vlaku není úniku. /// Zvolená forma dokonale koresponduje s obsahem - převaha klaustrofobii imitujících detailů, monochromatycký obraz, čas zpomalujících prolínaček mezi záběry, to vše plodí obraz horečnatého a nesnesitelného bezčasí a strnulosti povrchu věcí, pod jejichž slupkou se již rodí katarze nové doby. (08.08.2015)

Zlatý Medvěd - výběr (27.04.2006)