Reklama

Reklama

Čtyřicetiletý, v Paříži žijící americký hudebník Pierre Wesselrin (Jess Hahn) jednoho dne obdrží telegram s oznámením o smrti jeho zámožné tety. Neboť měla jenom dva příbuzné, Pierre předpokládá, že mu připadne její jmění a své zbývající finance proto neuváženě investuje do oslavy této radostné noviny. Druhého dne zjistí, že byl vyděděn a veškeré dědictví připadne bratranci. Pierre náhle nemá peníze ani na zaplacení ubytování, všichni jeho přátelé navíc z různých důvodů odjeli z města a tak mu nezbývá, než zakusit nelehký život v ulicích Paříže. Jedná se o první celovečerní film Erica Rohmera. (Matty)

(více)

Recenze (4)

Matty 

všechny recenze uživatele

První a na dalších osm let také jediný celovečerní film Erica Rohmera je fatalistickou moralitou o falešném bohatství, falešných přátelích a pravé lví hrdosti. Na jednu noc se Pierre mění v krále, který z okna svého bytu pozoruje krásu noční Paříže, aby byl vzápětí přičiněním osudu (na vyšší moc jsme upozorněni například topografickým záběrem města) donucen sestoupit do ulic, mezi poddané, a pro přítomný okamžik žit z nutnosti, nikoli pouze z rozmařilosti. Ze středu společenského zájmu se dostává na jeho okraj. Začíná několikatýdenní bezdomovecké martýrium, během kterého si nejen (doslova) sáhne na dno, ale také vystoupí z kruhu stereotypu (konečně někam směřuje), pozná své limity (zhmotněné do kamene, který Francouzi rovněž zvou „pierre“) a skutečné, tj. nezištné přátelství. Může se ale člověk natolik pyšný opravdu změnit? ___ Rohmer neodpovídá, jen se ptá a pozoruje. Nežádá od nás soucit. Více než protagonista ho zajímá myšlenka, kterou pomalu rozvádí a pro kterou se nezdráhá Pierra kdykoli ponechat jeho osudu a věnovat prostor některé z vedlejších postav. Naturalistické pozorování všednodenních činností nese otisk neorealismu a etnografických postupů Jeana Rouche, který měl na Rohmera přímý vliv. Kamera hrdinu sleduje z odstupu a často z jedné pozice, bez měnění úhlů, jako kdyby nebyl čas nebo možnost situace inscenovat. ___ Upozorňování na proměnu hrdinových priorit a jeho vnitřního rozpoložení je realizováno nenápadnou proměnou snímání prostředí, která po celou dobu zapadá do dokufikčního konceptu. V záběrech je stále častěji přítomné jídlo, které se pro Pierra stává nutností. Kamera se postupně nevyhýbá ani odvráceným stránkám Paříže (zastrčené ulice, převaha nočních scén, mnoho stínů). Prostředí stejně jako v pozdějších Rohmerových filmech rozšiřuje vnitřní svět hrdiny a věrně reflektuje jeho aktuální psychologické rozpoložení. Paříž tak pro zoufalého Američana představuje současně vězení i poslední záchranu. Stejně ambivalentní je závěr, vyvracející dosavadní dojem spirálovité dramaturgie. Je ovšem finální zvrat návratem k vlastní podstatě, nebo odvracením se od ní? Odpovězte si podle vašeho znamení. 80% ()

Toj 

všechny recenze uživatele

Vlastně nakonec jsem v tom objevil nádherný film. Nádherný film o jedné lidské postavě, která všem demonstruje, že je lev. Člověk prostoupený pasivitou a ohromnou hrdostí se stane na chvíli králem, může vše, má peníze a přátelé v nádherné letní Paříži. Nakonec nejenom, že nedostane peníze, které měl zdědit, ale v euforii utratil i ty, které měl. A tak začíná proměna jednoho hrdého člověk v krásné Paříži, v trosku opovrhující zvráceným hnusným městem a s dostatkem hrdosti na to, aby pracoval nebo žebral. Štěstí je stav mysli. Jak dlouho by asi trvalo než by se z takového stavu mysli proměnil opět v krále? ()

Reklama

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Velmi povedený debut stoprocentně využívající kouzla dynamické ruční kamery a uvolněného natáčení v zalidněných exteriérech, v níž se v naprosté izolaci ocitá v průběhu děje čím dál zajímavější hrdý protagonista. Zatímco expozice příběhu je velmi rušná a nepříliš výjimečná, sledování pouličních peripetií hrdiny velmi využívá atmosféry míst a letních pařížských dnů a nocí, čímž Rohmer dosahuje až naléhavého vystižení pocitů člověka v bezvýchodné situaci i s velmi zajímavým zvládnutím fyzické stránky - únavy, spalujícího slunce, nepohody. I jistá neučesannost, co se týče zpráv o náhle nepřítomných přátelích i rytmické nevyváženosti dodává filmu půvab a živost typickou pro novovlné počátky, které se postupně začaly skutečnému lidskému prožitku spíše vzdalovat. ()

Hwaelos 

všechny recenze uživatele

"Zloději kol v Paříži". Snímek ve stylu italského neorealismu s krásnou kamerou, který ale nezakryje to, že jde o dvě hodiny procházek po Paříži. Pro mě bylo to, co jsem z neorealistické produkce viděl, zpravidla čirá bolest a podobné to bylo i s raným Rohmerem. Jisté kvality tomu neupírám, ale ke mně to nepromlouvá. ()

Galerie (6)

Zajímavosti (1)

  • V době svého vzniku to Znamení lva nemělo jednoduché. Rohmer ho dokončil v roce 1959, ale z důvodů technických i ekonomických byla jeho premiéra odložena o tři roky. Ani poté se ale ze strany publika nesetkalo s vřelými reakcemi, a zbrzdilo tak vznik druhého režisérova celovečerního filmu. (Zdroj Letní filmová škola)

Reklama

Reklama