Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna

Zlatý Lev - výběr (10.01.2015)

(50th KVIFF) Přesně tohle je žánr / nežánr, který nemám rád, takže mé tříhvězdičkové hodnocení je ekvivalentem mnohem vyššího hodnocení u filmů jiných typů. Takže dobrý. Bílé noci jsou poetickou, ale přitom až dokumentárně realistickou pocitovkou, která pomalu a nenásilně, přitom lehce mysticky sleduje život na ruské vesnici a mentalitu jejích obyvatel. Život, který tam v něčem zůstává stále stejný, ale v něčem se mění a dospívá ke svému konci. 65 % (11.07.2015)

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna sledují zacyklenou a osamělou existenci muže, který jako jediný spojuje nedostupné ostrůvky tradičního vesnického světa. Ten postupně mizí a s ním i svérázná mytologie, humor a ruská chandra, ona bodrá směsice těžkých lidských osudů, potoků vodky a momentů, kdy se uprostřed opileckého blábolení postavy mimoděk dotknout marnosti bytí. Končalovskij ironicky propojuje postupy reality show (fixní voyeurské kamery umístěné v domech aktérů) s momenty, které podmanivou prací s obrazem a ambientní hudbou Eduarda Nikolajeviče Artěmjeva evokují zneklidňující sílu filmů Andreje Tarkovského, především ony momenty, kdy obraz kamery zrcadlově převrací realitu na prchavý sen. Film tak vytváří unikátní most mezi současným Ruskem, které zastupují odlidštěné kulisy města, raketové základny i nonsensuální úryvky zábavných televizních show, a tradicemi – těmi filmovými i lidovými. Končalovskij přitom zůstává obdivuhodně zdrženlivý. I když používá fragmenty klasického umění, tlumené Verdiho Requiem či citát Shakespearovy Bouře, nikdy nesklouzává k mělké intelektuální, či naopak bulvární exploataci prostých lidí, kteří před kamerou otevírají své soukromí. Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ukazují svéráznou prostomyslnost, kterou s gustem vytěžují současné reality show o venkovských balících, ale činí tak způsobem, který divákovi znemožňuje pobavený výsměch – protože chtě nechtě v bizarním koloběhu bezcílných dialogů, denních rutin a drobných katastrof nachází i kus sebe sama. #kviff2015 (10.07.2015)

Odľahlý sever Ruska a bežný život v jednej z jeho dedín, oddelenej jazerom od civilizácie. Odlesky aktuálnej doby tam prichádzajú s fázovým posunom, ale prichádzajú. Zdanlivo nemenný životný rytmus preto pozvoľne podlieha zmenám. Zo životom kypiacej školy je dnes rozpadávajúca ruina, pribúdajú opustené drevené domy. Istý post nemá ani poštár - spojivo s vonkajším svetom. Nadriadených príliš netrápi krádež motora z lodi - jediného prostriedku, ktorým môže doručovať zásielky listov a potravín. "Peniaze nám chodia, v obchodoch je čo kúpiť, len ľudia prestali byť ľuďmi." Silné 4. (09.12.2020)

Snímok o bežných starostiach každodenného života mimo mestskú civilizáciu, spracovaný atypickým spôsobom, nie bežným, na aký je divák zvyknutý. Nie, že by sa celý film nič nedialo, no to čo sa dialo, nijak nezaujalo. Na mňa príliš nezáživné, všeobecne poňaté, bez konkrétneho “konfliktu”, ktorý by vo mne vyvolal akékoľvek emócie. Ja som sa nudil .. (02.02.2018)

Nuž a takto sme bojovali proti tej prekliatej vodke... Každému je jasné, že vo väčšine prípadov neúspešne. Ale čo už s takým životom, na takom mieste. Príroda krásna, komáre štípu, čas sa takmer nehýbe. Stimulov, prečo otvárať jednu fľašu za druhou, je tu ozaj neúrekom. Asi to veľmi s filmom nesúvisí, ale istý chlapík menom Slava už 13 rokov úplne sám žije na meteorologickej stanici na ďalekom ruskom severe... a ten pokoj v jeho tvári je na nezaplatenie... galéria priložená https://www.theguardian.com/artanddesign/gallery/2015/oct/26/evgenia-arbugaeva-weather-man-the-most-cut-off-man-on-earth-in-pictures (17.04.2018)

Nádherná drsná příroda a v ní hluboko zakořeněn ruský člověk... (08.05.2017)

Obsahová stránka filmu síce toho moc nerieši, vlastne tu nie je skoro žiaden príbeh ani zápletka (ak si odmyslíme tú krádež motora), no formálna stránka bola dokonalá - mohol som oči nechať na tej nádhere. Precízna a naturálne nasnímaná sondáž do obyčajného života obyčajných ľudí kdesi ďaleko na severe Ruska. Autencititu snímku vo veľkej miere zvyšuje aj účinkovanie nehercov. Na slabší nadpriemer to bohato stačí. 70/100 (16.04.2018)

Tam, kde se zastavil čas, se snoubí poetika s nostalgií a provází nás krajinou krásnou a zároveň drsnou. Tam všude má šeplavý Aljoša své známé, které evidentně nezná dokonale. Dvě nezapomenutelné scény: návštěva rozpadlé školy, v níž doznívaly písně Alexejova mládí, a vzlet rakety. *** Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií II. (18.10.2015)

Lyrická přírodní meditace nad Ruskem, jeho minulostí a budoucností, dokumentuje prostý život listonoše, od kterého se v odlehlých končinách žádá více než pouhé doručování dopisů. Film, který oslavuje vlastenectví, obyčejnost a vesnický způsob života, se může pyšnit zejména uhrančivými plnými barvami kamery a širokými přírodními scenériemi. 6/10 [KVIFF 2015] (04.07.2015)

Vidím v tom pokračování tradice Tarkovského, zcela samozřejmé, na Tarkovském nezávislé - Končalovskij je generace režisérů cinema verité, není mystik ani mudřec, hovoří o lásce k životu, o nádheře přírody a i pro ošklivost toho, co si okolo sebe budujeme za pasti, nachází porozumění. Oproti Zvjagincevovi není dokonale prokomponovaný, je stará škola, netlačí na pilu, zřejmě už si to odbyl (poslední díly Sibiriády...), všechno je samozřejmě hladké, lehké, mistrovské, nezatěžkané a přesto hluboké a bolavé - bez zbytečných smrtí postav a osudových háčků scénáře. Nedávno jsem viděl Končalovského Asju, která se nevdala a mám pocit, že tohle je jeho návrat k ní - vv barvě a mistrovském gestu. Kenozero je nádhera i bída. Myslím, že to co mělo být řečeno jde z tohoto filmu beze zbytku pochopit. (14.01.2018)

TOCKA - dá se to napsat i na české kávesnici. A myslím, že všichni, kdo tomuto filmu dali pět hvězd, ji cítili (z mých oblíbených hodnotilo 5 a všichni za 5). TOCKA je na jedné straně smířlivou melancholií a na druhé nutkáním k sebevraždě. Jediný akt (třeba nepříliš významný, jako je krádež lodního motoru, muže všechno zvrátit. Jen jde o to, kterým směrem. A tak i počtalón Trjapicyn spatřil "vysokoje slavkovskoje nebe" - a vrátil se tam, kde to mělo smysl. (01.05.2018)

Vždycky jsem měla pocit, že jednoduché příběhy obyčejných lidí jsou pro mě méně zajímavé. Blbost! Tenhle film dokazuje opak. Nemá výrazný děj, dějí se tam vlastně pouze místní maličkosti, ale způsob vyprávění, autenticita hlavních postav, jsou dojemně krásné. (11.07.2015)

Rusky vidiek tak ako realne jestvuje. Stat zvany Ruska Federacia sa dnes povazuje za nastupcu ZSSR. No a teda par pikosiek - Sovietsky Zvat akceptoval klasicky toaletny papier az  roku 1967, prva tovaren - neviem to ruske mesto - vznikla az 1969. Plastove tasky pouzivali V ZSSR az od 80. rokov . z krajin byvaleho Sovietskeho Bloku ich vyrabalo Ceskoslovensko, Polsko, Juhoslavia a dederoni, teda NDR. Dalo by sa pokracovat v porovnavani zaostalych sovietkych/ruskych realii so zapadom. Rusko to je dnes zasnezena Nigeria  : 70 % (17.07.2021)

Myslim, ze i kdyz film hlavne diky krasne prirode pusobi az poeticky. Podstata zivota na odlehlem venkove nebude daleko od skutecnosti. Moc se toho ve filmu neodehraje, ale diva se na to velmi dobre. Osobite to je. Byt leden 2022, verim, ze bych dal o hvezdicku vice... (16.03.2023)

Poučné je sledovati.¬         Dovolím si porovnati čtyři snímky-dramata, které spojuje ukazování života v lidské pospolitosti úzce ohraničené v prostoru a času; jde o Ostrov (Japonsko, 1960) — o životě jedné rodiny žijící na malém ostrově v Japonsku a živící se zemědělstvím, časově umístěno do 50. roků 20. stor.; Baladu o Narajamě (Japonsko, 1983) — o životě japonské horské vesnice v divočině, časově umístěno asi někam do 19. stor.; Strom na dřeváky (Itálie, 1978) — o životě venkovské chudiny v Itálii konce 19. stor.; Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (Rusko, 2014) — o životě lidé žijících u jezera na ruské Sibiři, časově umístěno do začátku 20. stor.¬                 Ostrov, minimalistické (černobílé a bezdialogové) dílo mimořádné působivosti, kterému jeho tvůrce, Japonec Kaneto Šindó, vzdechl syrovost i poetičnost zároveň, patří mezi vrcholy podruhoválečného filmu. Náboženství tu je nahrazeno jednotvárnou dřinou bez konce, osud člověka ukazován vpravdě po "východním" způsobu. Hodnocení na filmové databázi TMDb (považuji ji za nejhodnověrnější) je 81 %.¬                 Balada o Narajamě je syrové drama takměř bez poetičnosti natočené podle novely japonského spisovatele Shichira Fukazawy. Stáří, boj o potravu a pohlavní záležitosti ukazované tímto na křesťanskou Evropu příliš krutým snímkem jsou na TMDb ohodnoceny 74 %.¬                 Strom na dřeváky italského tvůrce Ermanna Olmiho je nejpoetičtějším snímkem z výběru. Založený je na křestanských hodnotách žijících v prostých vesničanech navzdory surovému skutečnému životu, v němž hlavní úlohu hrají obchodní vztahy určené velkosedláckým kapitálem; tento snímek prostý revolučnosti je na TMDb ohodnocen 79 %.¬                 Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ruského tvůrce Andreje Končalovského mají v sobě trpkou poetičnost života v odlehlé málo přístupné oblasti Ruska; nejvíce z vybraných snímků poukazují k společenským jevům a politice a jako jediný ze snímků jsou přímou obžalobou společenských poměrů, v tomto případu v posocialistickém Rusku. Na TMDb jsou ohodnoceny 69 %.¬                 Žádný z vybraných snímků není špatný nebo pouze průměrný; přes to mi je vyzdvihnouti dva z nich, a to Ostrov a Strom na dřeváky. Zbylých dvou umělecká síla už není tak velká; za shlédnutí však rozhodně stojí také.¬                 Poučné je sledovati hodnocení uživatelů zde na ČSFd. Tak třeba jistý uživatel hodnotí vysoko Baladu i Bílé noci, nízko Strom na dřeváky; toto spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z liberalismu, ateismu a protikřesťanství. Jiný uživatel zas hodnotí vysoko Strom na dřeváky, ale dosti ponižuje Baladu; to spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z neporozumění, nepochopení a nezájmu o japonskou a v širším ohledu "východní" kulturu. Další, poníživ hodnocením Strom na dřeváky, otírá své boty o italský neorealismus a kritizuje nudu a délku snímku v protikladu k záživným a divácky zajímavým a vstřícným dokumentům National Geographic. (08.09.2019)

Pripomína mi to bežnú dedinu Východného Slovenska ktorú som navštevoval v 80-tych rokoch. Zlatý život, v karčme 12 Plzeň (a bez poldeci vyhodené peneži), Tuzex v Michalovciach lepší ako v Bratislave, len naberať vodu z rieky a uvariť si čaj sa už nedalo. Zemiaky a pašík sa vypestovali, družstvo bolo erárny majetok, samohonka sa vypálila, žiadny stres. Film je z Archangeľskej oblasti neďaleko Bieleho mora.Obyčajní ľudia si žijú pomaly životom a smrťou zo dňa na deň, z ruky do úst všetko ešte v nedotknutej prírode. Všetko mladé zutekalo, chlapi v maskáčoch, gumáky aj na sviatok, budík ich nebudí, čerstvé ryby pod oknom, vodočka ich pár ako inak dostala. Ani raketa z blízkeho kozmodromu Pleseck ich nevyruší. Len taká je doba, ľudia sú trochu nervózni ako hovorí sused Poštára. Trochu iná nátura, v obchode sa nepozdraví, miesto prosím daj. A asi by nemenili, Poštár v meste vydržal len jednu noc. Herci sú amatéri, hrajú možno sami seba, podarilo sa... a mačka k tomu. Pekné foto z tejto oblasti - Kenozersky National Park. (04.06.2019)

V nadherne prirode v okoli jezera Кенозеро (Кенозёрский национальный парк) se odehrava drama bezneho obycejneho cloveka (zde postaka). Tohle rusove vzdycky natacet umeli, a prestoze film nema zadny zasadni dejovy zvrat nebo dramaticky moment, bavi.., Teda alespon me bavil. (16.04.2016)

Skutočne veľmi zaujímavý a pomerne pútavý ruský film z ďalekého severu, kde líšky dávajú dobrú noc. Končalovskij sa ukázal ako veľmi schopný režisér a Simonov ako ešte schopnejší kameraman. Hlavne jazda na člne cez jazero je úchvatne nasnímaná. Zaujímavosťou je najmä to, že tu néhrajú žiadni profesionálni herci. Všetci predstavitelia hrajú v podstate sami seba. A musím priznať, že im to ide na počudovanie veľmi dobre. Po dejovej stránke sa tu toho zase príliš veľa neudeje, no to ani nebolo v pláne. Film má hlavne poukazovať na ťažký a niekedy až absurdný život ľudí v zabudnutých ruských dedinách. Pamätných pre mňa ostane množstvo scén: bitka na oslave, prestahovanie sa poštára Trjapicyna do mesta, štart vesmírnej rakety, atď. Ja môžem tento malý nenápadný ruský počin len odporúčať a dúfam vo viac takýchto filmov. 75 %! (21.08.2016)

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna jsou téměř dokumentární sonda do života na ruském venkově. Kromě klasické vesnické malosti spojené s každodenním sledováním ruské (fashion!) reality show nebo pitím litrů vodky, nabízí téměř až poetické soužití jednotlivých vesničanů v lůně divoké severské krajiny. Celkově 72 %. (06.07.2015)