Zavěste červené lucerny

Kultivované, komorní a na první pohled poklidné nahlédnutí do polygamní, patriarchální Číny na počátku 20. století. Jenže potlačované emoce se nedokážou za strojeností a železnými zvyky schovávat dlouho, jednou musí musí ven a nepřinesou nic než utrpení. Yimou Zhang nepodbízí svou kulturní výpověď divácké líbivosti, neudeří nás do nosu epickou tragédií, ale právě o to jemněji a realističtěji jeho film působí... Pěkný kousek historie. 8/10 (11.07.2014)

Výtečný film, který se mi nesmírně líbil. Zprvu jsem se sice obával, aby to nebyla podobně ospalá nuda jako Gejša, ale to se naštěstí nenaplnilo. Západního diváka musí takový film nutně fascinovat, neb je zde konfrontován se světem diametrálně odlišným od toho jeho - a toto exotické prostředí má svá svérázná pravidla a tradice, jejichž všudypřítomným symbolem jsou - v titulu filmu zmíněné - červené lampiony. Do tohoto světa přichází hlavní postava (již úvodní záběr je mimořádný - hledí v něm do kamery a pronáší své rozhodnutí, že se stane konkubínou, zatímco jí po tváři stékají slzy), skrze niž jsme uváděni do zaběhlého ekosystému rozlehlého domu, v němž žije pán, jeho 3 další ženy a početné služebnictvo. Vše v životě žen je podřízeno (libo)vůli pána, proti němuž zdánlivě není odporu. Jak se mladá žena postupně seznamuje s tradicemi domu, dochází jí, jak dalekosáhle deformuje životy všech, včetně jí samotné - ke konci filmu odevzdaně pronáší: "Každý tu pletichaří proti ostatním. Jaký to má všechno smysl?" U postavy samotného pána je zajímavé, že ačkoli se o něm často mluví, ukáže se pouze v několika scénách, a vždy výhradně z dálky - kamera u něj nikdy nejde do detailu. Kamera si však nedrží odstup jen od něj, ale i od většiny snímaného děje - většina scén je zabírána z velké dálky, což v člověku vyvolává dojem, jako by byl přímým svědkem pozorovaného děje (tento dojem vrcholí v závěru, kdy spolu s hlavní hrdinkou sledujeme popravu nevěrné ženy, aniž bychom ji skutečně viděli). Detailu si užijeme pouze v záběrech jednotlivých 4 žen (všechny nosí naprosto úchvatné kostýmy) - je zřejmé, že děj je vyprávěn z ženské perspektivy, a akcent je položen na to, co s jednotlivými ženami dělá život v polygamní domácnosti, sešněrované řadou přísných tradic. Celý film má velice hutnou a působivou atmosféru, která je vydatně podpořena nejenom skvělou kamerou, ale i znepokojivým hudebním podkresem. Bez zajímavosti ani není, že není zřejmé, v jaké době se film odehrává - vyjma toho, že se ve filmu vyskytuje gramofon a nosítka, zde chybí jakékoli jiné vodítko, které by pomohlo film časově zasadit (na IMDB se ovšem píše, že se děj odehrává v Číně ve 20. letech 20. stol.). Vyvěste červené lampiony je skvělý film, který člověka okouzlí svou úchvatnou vizuální stránkou a velkými emocemi, které jsou skryté za zdmi sledovaného domu - vidět to v kině, asi bych neměl problém jít na plné hodnocení. (15.07.2017)

Narozdíl od nejnovějšího filmu Zhang Yimoua, Hrdiny, je Raise the Red Lantern velmi komorní, jednoduchý, nepřeplácaný... Nemyslím tím jen absenci trikových a efektních scén, ale především to, že i záběry na zasněžené střechy působí ne epicky a monumentálně, jako spíš melancholicky a zasněně... Nemluvě o hereckých projevech, resp. postavách, ději, kdy vše plyne až na výjimky poklidně... ale o to více působivý je závěr filmu. (05.08.2004)

musim povedat, ze tento film vo mne vyvolaval asi take pocity, ako ma samotna hrdinka. to jest zo zaciatku zvedavost, ktora neskor prechadza do obrovskej znudenosti a sklamania z vecne sa opakujuceho kolobehu zivota. mam rad zhangovu tvorbu, ale v porovnani s inymi kuskami z jeho filmografie, ktore som mal moznost zatial vidiet je prave tento tym najslabsim. 60% (17.10.2007)

Zcela v souladu s výrokem jistého amerického fyzika Stevena Weinberga: „Čím více se zdá vesmír srozumitelným, tím víc se také zdá být bezúčelným" tvrdím, že čím více je kterýkoliv film jasným pro diváka, tím více pozbývá smyslu. A tady to platí dvojnásob. Veškerá délka filmu neslouží k sestrojení a rozuzlené zápletky, ale k ukázání času jako zdroje plynutí, slučujícího čas filmové a životní dvojznačnosti. ____ Číňané mají obecně jistý problém s genderem, na druhou stranu přistupují k ženě jako k tématu velkoryse a spravedlivě z obou stran – jak kritikou údělu konkubín, tak přiznáním, že vztahy mezi ženami jsou zrádné a postrádají ono chlapácké „co jsme si, to jsme si“. Velice zajímavě vyjadřuje tohle pnutí nesoulad asymetrie vztahu mezi postavami a symetrie prostoru, protože při řadě záběrů stojí kamera přesně v ose a obraz lze v půli čistě přeložit (viz galerie). Tomu odpovídá napětí mezi figurativním uměním zaběrování a abstraktním uměním psychologie. V tomhle filmu, jinými slovy, je vše povrchové jakoby nepodstatné, jenže i zevnitř zmítá postavami bol a prázdnota, tudíž to jediné podstatné zůstává přece jen venku, nikoliv však ve fyziognomickém smyslu na člověku, protože figura a tvář je jen maskou, ale v přírodě. Člověk jako takový je zbytečný. (08.12.2008)