Gett

Mám Izrael velmi rád, ale pokud se tam děje toto, tak teda s tím mám velký problém. Na rovinu říkám, že tohle je regulerní ponížování žen a absolutně s ním nesouhlasím. Film se rozbíhá pozvolna, ale postupně nabírá na síle až tě nakonci absolutně sejme, tedy pokud máš alespoň trošku empatie. Hlavní hrdinka je pro mně skutečná hrdinka, která se bije za svou svobodu s neuvěřitelnou vytrvalostí a musím říct, že jak její manžel, tak ty soudce považuju za mužský zrůdy. Vůbec si neumím představit, že bych se chtěl rozejít s nějakou ženskou a musel bych od ní mít plný souhlas a když ne, rozhodovalo by o mně a mém žvotě trio jiných cizích žen. Musel bych ospravedlňovat svoje důvody, volat své přátelé ako svědky mého vztahu, řešit intimní věci, doprošovat se. Uff, nechutný, absolutně nechutný. Ronit Elkabetz podává v roli Viviane životní herecký výkon a musím říci, že dlouho předlouho jsem nějaký ženě nedržel tak moc palečky a současně mně bylo na blití z chlapa ( jejího manžela a soudců ) jako v tomto filmu. Ten film na mně doléhá teprve teď, po jeho skončení. Izrael mně tímto zákonem silně zklamal, protože proti tomuhle je pro ženy i peklo wellnessem. (07.02.2018)

Asi první izraelský film, který ve mně hlodal ještě nějakou dobu po shlédnutí. Ono téma snad musí hlodat v každém, protože to, jak se v Izraeli staví k manželství mi rozum opravdu nebere. Herečka Ronit Elkabetz tu hraje naprosto dokonale postavu v manželství, která se chce nechat rozvést. Manžel ale nechce a dělá ji ze života peklo. Aby se mohla rozvést, potřebuje svolení manžela a i židovského soudu, kde v ani jednom případě ji nikdo není nakloněný. Byl jsem v šoku, jaké praktiky v současné době v Izraeli fungují. Takové nepatří do západního světa a film na tento zákon naprosto skvěle poukazuje. Dialogovkou, která se odehrává převážně v soudní síni a celé dvě hodiny nenudí. Stačí po první půlhodině přijmout způsob vyprávění a pak už se jenom budete vézt a němě zírat... (11.02.2018)

O tom, ako niekedy kultúrno-náboženské zvyky môžu človeka priviesť až na pokraj šialenstva, alebo aspoň poriadne znepríjemniť život. Čakať toľko rokov na rozvod a i to len s neistým výsledkom, tak to je vážne na tabletky. Veľmi dobre natočená komorná dráma zo súdnej siene, ktorá disponuje častou tendenciou privádzať diváka do zúfalstva, podobne ako aj hlavnú hrdinku. 80/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. (22.02.2016)

Čo všetko bolo povedané, no stále je to málo. Keď sa v Izraeli žena snaží rozviesť a jej nábožensky bezúhonný muž je tvrdohlavo proti, pretože je to preňho čosi ako vyšší princíp. Ale čo my vieme? Jedna z najdôležitejších viet, ktoré tu padli, je tá o dianí za zavretými dverami. Kto môže niečo také súdiť? Dospelí ľudia sú svojprávni, tak vedia, čo cítia a chcú. Súd má byť v takomto prípade len formalita. Nie každá kultúra to však toleruje. A potom život pomaly, ale isto preteká pomedzi prsty, kým byrokracia rozhoduje o osude dvoch ľudí, ktorí kedysi na prahu dospelosti vstupom do manželstva urobili krok v ústrety konvenciám. Teraz je všetko inak, no úradne úplne rovnako, pretože muž nesúhlasí s rozchodom, tak žena sa môže aj roztrhať a nemusí jej to pomôcť z tejto patovej situácie. Brilantná/dychberúca/alebo si dosaďte svoj obľúbený superlatív konverzačka. (29.06.2016)

Jste-li živočišná židovská pichna, co v sobě touží mít kus chlapa trochu častěji než jednou za pět let, rozhodně se nevdávejte do Izraele za rabína. To vám totiž zbydou jen oči pro pláč, kunda jen pro občasné vrhy malých sionistů a tu akutní angínu klitoris si můžete léčit leda tak svitkem Tóry. Moc hezká, poučná a vcelku zábavná sonda do Kocourkova bezprecedentních blízkovýchodních okupantů, kteří se údajně považují za moderní a demokratický stát, nicméně občanské právo se tu stále nevyhrabalo z 16. století. Mimo jiné i o rozvodech zde rozhoduje soud patriarchálních, vypláchlých fundamentalistických kudlanek, nejvyšší judikáty jsou ty Jehovovy a jako precedenty se uplatňují biblické výjevy. Holt rozum nad tmářstvím a lidovými pohádkami ještě ani ve 21. století nezvítězil všude a milí Izraelci si rozhodně nemají se svými nedobrovolnými a neméně pokrokovými islámskými sousedy v podstatě co vyčítat. Nechci malovat Mohameda na zeď, aby mi náhodou nějaký pomatený mazlík s chutí na prznění stáda přičmoudlých panen nezaútočil na redakci, ale děsím se každého uskupení blízkovýchodních náboženských fanatiků, které vlastní skoro dvě stě taktických jaderných hlavic a jehož právo na vlastní území vzniklo podobně, jako by se dnes například Gótové usnesli, že v dobách, kdy začaly uhelnatět plavuně, hnáni predestinací Odinových run dobyli Řím, tudíž je jejich, a na tomto základě by hrstka švédských skinheadů anektovala Vatikán. (18.07.2015)