The Look of Silence
The Look of Silence
Podoba ticha
Obsahy(1)
Vrazi a jejich oběti, milosrdná ztráta paměti a touha odpustit. Jako mnoho jiných někdejších evropských kolonií, byla i čtvrtá nejlidnatější země na světě – Indonésie – předmětem sporů, válek, politických a mocenských přetahovaných. Téměř čtvrtmiliardový národ byl ale patrně nejtěžší zkoušce vystaven v polovině šedesátých let, a vyvraždění milionu lidí neměla na svědomí žádná cizí vojska, ale domácí armáda za vydatné pomoci „uvědomělých" civilistů. Stačilo zvolit dostatečně silná propagandistická hesla a zrůdná mašinérie se rozjela naplno. Dodnes se děti na indonéských školách učí, že největším nepřítelem státu je komunista. Dodnes se učí, že komunisté byli krutými vrahy. Dokumentarista Joshua Oppenheimer se do Indonésie vrací pravidelně. Jeho dokument Způsob zabíjení způsobil ve světě šok otevřeností, s jakou příslušníci někdejších vraždících komand popisovali své konání v době po převratu. Ve druhém filmu dává Oppenheimer prostor rodině jedné z obětí a absolvuje s očním optikem Adim strastiplnou cestu za odpuštěním. Adi se nechce spokojit s tím, že kdosi kdesi pokoutně prohlásí, že se „stala chyba". Ví, že spravedlnosti se on ani jeho staří, chudí a nemocní rodiče nedočkají. Nejde mu ani o konfrontaci s vrahy, kteří žijí v mnohem lepších podmínkách než Adiho rodina. Ti, kteří ve jménu režimu vraždili, sice netrpí hmotnou nouzí, ale čas je k nim stejně spravedlivý jako k ostatním. Adi, vědom si skutečnosti, že čas se krátí, ale i faktu, že mysl starých lidí na jedné i druhé straně je zahalena rouškou milosrdného zapomnění, podniká cestu nejen proto, aby se mu dostalo omluvy, ale především proto, že on sám chce odpustit viníkům smrti svého bratra. Vzniklo tak nesmírně působivé drama o potřebě duchovního očištění, která je naprosto nezávislá na politice, zemi, světadílu i době. (Česká televize)
(více)Recenze (32)
Oscar 1 nominace: Dokument ... ... ... Zlatý Lev - výběr ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $101,001║Tržby Celosvetovo $268,280▐ Dokument Podoba ticha prináša ťažkú a rozsiahlu výpoveď ohľadne genocídy z Indonézie, páchanej v 60.rokoch. Výpovede vykonávateľov rozsudkov nad odsúdenými sprevádzajú tento dokument po celý čas, ich postoj sa ani po viacerých rokoch nezmenil a nevypadá to ani z jedným, že by ich to nejak trápilo, skôr to berú z takou ľahkosťou, pohodou, bez poľutovania nad tým ako likvidovali takzvaných komunistov z tejto krajiny. Na škodu je, že v dokumente neboli použité, aj nejaké dobové zábery aby to úmorné monotónne vyprávanie okorenili. /videl v kine: 40%/(filmový festival Cinematik Piešťany 2015) ()
V 60 rokoch minulého storočia bola na obyvateľoch Indonézie páchaná genocída nevídaných rozmerov. Denno denná krutosť bola tolerovaná nie len políciou, ale najmä vládou, ktorá prostredníctvom armády nad všetkým v tichosti dohliadala. Tento zarážajúci dokument prezentuje skutočný príbeh mladého očného lekára, ktorý sa postupne stretáva s nejedným brutálnym vrahom, podieľajúcim sa na vražde milovaného člena rodiny. Ideológia vlády, ktorá zvrhla vtedajších politikov bola nekompromisná: kto neverí v boha či mal sex s viacerými ženami, je automaticky považovaný za nebezpečného komunistu, ktorý si nezaslúži nič iné ako smrť. Aby toho nebolo málo, dotyční "ľudia", ktorí vtedajšiu genocídu riadili, dodnes sedia na najvyšších politických miestach. Nikdy neboli potrestaní, dokonca sami seba považujú za hrdinov, ktorí by si za svoje skutky zaslúžili výlet do Ameriky ... ()
Pití krve obětí, stínání hlav, párání břich, odsekávání prsů a penisů - tak vypadal v indonéském podání boj proti komunistům, přesněji řečeno proti těm, kdo byli za komunisty označeni, ať už se jednalo o zemědělce, intelektuály, ateisty, příslušníky etnických menšin (zejména Číňany) nebo prostě o kohokoliv, koho se eskadrám smrti zachtělo zabít a obohatit se na jeho úkor. Zločiny, u kterých říci, že byly vyháněním čerta ďáblem je hodně slabý výraz a jež dodnes zůstaly nepotrestány a místní vládou by byly nejraději zcela zapomenuty. Divím se, že pánové Nečas, Topolánek, nebo někdo podobný nevyslali v době svého působení ve vysoké politice do Indonésie delegaci s vyznamenáními pro ony hrdinné bojovníky za demokracii, neboť tak nějak si patrně boj proti rudé totalitě jejich strana představuje, jak o tom svědčí i případ jejich exkolegy Martina Langa, pro nějž je podřezávání nepohodlných oponentů věcí chvályhodnou a vyzívání k němu dle naší nezávislé justice i beztrestnou. U Hadí řeky o níž se v dokumentu mluví, by se výše zmíněný pán mohl patřičně vyřádit... ()
Po Způsobu zabíjení je to prostě málo. Šokováni jsme už byli, pak někdo Joshuovi řekl: "Kámo a co to hodit z druhý stránky?" a kámo to hodil z druhý stránky, ale že bych byla schopna tu hoďku a půl sledovat, to už prostě ne-e. ()
Strašný příběh, který se těžko vydýchává a otevírá staré rány. Naprosto se ztotožňuji s komentářem od BoXBe. ()
Všichni indonézští tvůrci a spolupracovníci jsou v závěrečných titulcích uvedeni jako Anonymous. Bojí se i dnes, diktatury a teroru, které v zemi před 40 lety brutálně zavraždily přes milión lidí. Tentokrát jde hlavně o zpovědi rodin obětí a také některých vrahů. Vrazi se hájí, že plnili rozkazy armády a vlády. Vláda nechtěla, aby genocida byla mezinárodně odsouzena, proto údajné komunisty masově vraždili civilisté, resp. polovojenské, více méně ilegální jednotky. Byla z toho jakoby občanská válka a svět mlčel a mlčí dodnes. Žádný haagský tribunál se nekoná. Na tomto dokumentu se mi nejvíce líbila věta jednoho z masových vrahů: To Američané nás naučili nenávidět komunisty, oni byli našimi vzory. Tento dokument je mnohem lepší než Způsob zabíjení stejného režiséra. Ale myslím si, že je nutno vidět oba. ()
V rámci festivalu Jeden svět, jsem tenhle dokument sledoval téměř ze zatajeným dechem. Jak je možné, že je dnes ještě možné, nechat bez trestu takovou obludnost, jakou bezesporu bylo masové vyvražďování obyvatelstva v Indonésii. To bylo samozřejmě omlouváno likvidací komunistické infekce, která se zemí podle aktérů šířila. Naprostá bezcitnost a absence jakéhokoliv pocitu zodpovědnosti, jak aktérů těchto zrůdností, tak ani ze strany jejich rodin, dělají tenhle dokument šokující. Bohužel to vypadá, že tyhle zločiny zůstanou navždycky nepotrestané. ()
Na konci filmu matka jednej z obetí ťuká prstom do semienok obsahujúcich maličké larvy ktoré ležia v jej dlani a pýta sa. "Si tam? Chcem ťa vidieť. Vylez. Si naozaj tam?" Akoby však tieto otázky boli položené niekomu inému. Spravodlivosti? Bohu? ()
- Bez pití lidské krve by jsme zešíleli. - Někteří jich zabili tolik, že z toho zešíleli. - Zabil jich příliš. Je na to jenom jeden lék: pít krev svých obětí, nebo se zblázníš. - Pokud piješ krev, tak zvládneš všechno! ()
Zločin bez trestu udělá z lidí zrůdy. V tomto případě masové zrůdy o rozměrech vašeho milého souseda. Působivé až do morku kostí. ()
Tak nevím...je to pořád stejné,myslím vraždění ve jménu čehosi... ()
Skvělý přídavek k unikátnímu dokumentu Způsob zabíjení, který hlavně díky kratší stopáži působí mnohem kompaktněji a svěžeji. Naprosto výborná je technická stránka, která skvěle film doplňuje. Podoba ticha je stejně děsivou výpovědí, rozhodně snadněji stravitelnou než o pár let starší předchůdce, ale možná ta hutnost a masitost dělala ze Způsobu zabíjení mnohem větší unikát na dokumentárním poli. A první může být jen jeden. 75 % ()
70-75% ... Muž spovedá niektorých ľudí zodpovedných za vraždu jeho brata. Dosť depresívne, no miestami aj monotónne, avšak poskytuje dobrý náhľad na jednu zo stránok indonézskej histórie, a to boj s komunizmom. V roku 1965 bolo režimom zabitých milión komunistov, zväčša len "komunistov". Komunisti boli démonizovaní - súložia so ženami iných súdruhov, neveria v boha, atď ... Najviac ma dostala veta: Američania nás naučili nenávidieť komunistov. No, že by sa im páčila až takáto voľná interpretácia? No neviem. Mnohí z tých ľudí, ktorí bolo do toho zapojení sa stále nachádza pri moci. ()
Odstavenie akýchkoľvek komunistov od moci vyzerá ako záslužný počin. Akurát keď je to v divokej krajine, tak už nemusí byť prijateľný ten spôsob, že sa brutálne zmasakruje každý, kto neverí práve v toho môjho boha alebo len obcuje s manželkami iných súdruhov. Dokument je to príliš dlhý a pomalý, akoby pre inú kategóriu divákov, než som ja. Mnohé svedectvá sú také otrasné, že im je až ťažko uveriť. –––– Vy nemůžete za to, že je váš otec vrah. Ať už provedl cokoliv, pořád je to váš otec. ()
Sice asi nenapíšu nic nového. Nicméně to, jak někteří lidé dokážou mluvit o takových hrůzách, které prováděli, zcela bez ostychu, otevřeně a ještě předvádí, jak to všechno dělali a to pod rouškou toho, že oni jen vykonávali co museli, protože bránili svoji vlast či co, je neuvěřitelné. Souhlasím s jedním komentářem, že takové dokumenty by se měly pouštět na školách, aby děti/mladiství věděli, že svět často není hezké místo a jsou lidé schopní čehokoliv, zvlášť když jsou zfanatizováni nějakou bláznivou ideologií. Co mě ještě dostalo, bylo jak Adi přesto, že se ho to celé týkalo dokázal zůstat nad věcí a do konce si s člověkem, který se na tom podílel, dokázal podat ruku. Přestože už jde o starého člověka, asi bych to nedokázal. Možná díky tomu, že Adi se narodil až dva roky po bratrově smrti rukou těchto lidí, byl schopen najít správnou míru zainteresovanosti, aby se nebál do toho trochu šít a zároveň být schopen snad i odpustit. Způsob zabíjení jsem neviděl, dávám však na pomyslný seznam. 70 % ()
Kdyby měl tento dokument jiné téma, ani pes by po něm neštěkl. Nepřináší žádný výraznější nápad ani režijní natož výtvarný. Většinu času sledujeme mluvící hlavy a účinek je tvořen děsivými historkami vyprávěnými suše a bez emocí. ()
3,5 Téma je to mimoriadne silná a tvorcom slúži ku cti, že sa odhodlali pustiť sa do tohto ťažkého a určite ušľachtilého boja osvety. Nielenže boli tie udalosti nesmierne tragické, ale navyše bolo priam desivé sledovať tých, ktorí sa tých masakrov zúčastnili a miesto nejakej ľútosti sa na tom ešte výborne zabávali. Lenže ja nehodnotím tému, ale kvalitu dokumentu a tam musím byť kritický. Dokument sa totiž snaží byť strašne šokujúci, silou mocou chce vyvolávať u divákov veľké emócie. Tie nekonečné sústrastné Adiho pohľady sú už ku koncu filmu poriadne otravné. A úplne nezmyselné sú dlhé zábery ma Adiho tvár ako sleduje video. ()
Z vrahů je mi sice špatně, protože jsou to podlí pokrytecky vybíraví fanatici, na jedné straně se pohoršující nad jejich falešné tradice ohrožující modernitou a zároveň slintající po životě v blahobytu liberální civilizace, skýtajícím právě možnosti užívat si zapovězenými způsoby, přičemž nesnesou ani náznak výtky, jak rozporuplné je jejich líčení událostí a důvodů (přesto je jistým zadostiučiněním sledovat, jak se jedna rodina bez vytáček a pohrůžek upřímně omluví). Vysvětlující důraz na právo takto zacházet s oběťmi z důvodu jejich špatného hodnotového profilu (zavrženíhodnosti) prozrazuje, že chceme-li ponižovat a masakrovat, tyto „zlé“ lidi potřebujeme (vždy bychom si je museli vymyslet), takže jde o převrácený sled důvodů. Není příčinou sadistického běsnění povinnost k obci, ale naopak ono samo si vyžaduje záminky, protože pokrytec se snaží vyhovět i svým naučeným hodnotovým potřebám. Nejde ani o pouhou čistě zájmově motivovanou likvidaci politické konkurence a kořistění, k nimž dochází mezi zvířaty, protože tnutí údů (včetně těch napájejících samu budoucnost) je nad rámcem nutného a spíše evokuje atmosféru, kdy šílenec zuřivě protestuje proti „stvoření“ a organizaci života tím, že se jeho ústrojnosti a smysluplnosti takovým aktem vysmívá. Pití krve obětí je z hlediska jakékoli civilizované představivosti tak odporné, že ho lze vysvětlit jedině jako snahu již zcela dezintegrovaného subjektu, ztotožňujícího se s chaotičností situace, jíž propadl, vyhrotit její absurditu natolik, aby vraždění bylo snesitelnějším: maniak se tím zatracuje, aby si ve stadiu neodpustitelného překročení dokonce i těch nejméně vyumělkovaných, instinktivně nejsamozřejmějších „norem“ vše ulehčil. Tyto myšlenkové pochody velmi výstižně a znale popisuje terorem a nenávistí se zabývající Glücksmann, s nímž ale v nejmenším nemohu souhlasit, co se týče politických východisek a závěrů, natož jeho spirituálně fantaskní mytologizující domněnky, že v pozadí nenávisti stojí psychologicky neredukovatelné mystérium démonické síly. ()
Další z dokumentů, který by se měl povinně vysílat na školách v rámci hodin dějepisu, aby školáci zjistili, že svět není černobílý. Zvěrstva mohou být páchána, oslavována, vyučována a vydávána za hrdinství, stačí pouze, aby jste byl komunista/"komunista" a vše je prominuto v rámci vyššího dobra. Jakákoli absence morální zodpovědnosti, výčitek svědomí či snad schopnosti hlouběji analyzovat důsledky svých činů, je jednoznačně šokující. Pochopení pro bratra oběti mám stejně tak velké, jako pro rodiny vrahů. Být konfrontován s faktem, že je/byl váš otec sadistická zrůda, musí být bytostně nepříjemné a nikdo to slyšet nechce. Otevírat staré rány, či snad požadovat nějakou satisfakci, je cestou nekonečného kruhu, který se nikdy neuzavře. Zároveň chtít po obětích, aby zapomenuly a žily dál, obzvlášť, když vidí onu lhostejnost a nespravedlnost, je svým způsobem nemyslitelné. Náboženství je největším hybatelem násilí na této planetě od počátku věků, někdy si s naprostou jistotou říkám, že by bez něj bylo lépe - což ze mě zřejmě dělá komunistu, mám štěstí, že nežiji v Indonesii 60.let. ()
Související novinky
Kdo vyhrál první filmové ceny za rok 2015?
Oscarová sezóna pomalu začíná a jako tradičně se o první důležitá ocenění postarali pánové z National Board of Review. Tohle recenzentské sdružení potvrdilo, že nový Šílený Max nezasáhne jen do… (více)
Jeden svět přiváží oskarový film Citizenfour
Čekáte na příležitost vidět dokumentární film Citizenfour, který letos získal Oskara? Počátkem března budete mít jedinečnou příležitost díky festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden… (více)