Je nám spolu dobře

Manželka hlavního protagonisty musí jednoznačně věřit v Boha. (10.12.2015)

Budovatelská 50. léta jsem nezažil, takže pro mne byla čínsko-česká družba přetrvávající i po více jak půlstoletí později něčím novým. Dokument vzbuzuje spoustu otázek a je v pořádku, že odpovědi nechává na nás. Třeba si obyvatelé toho čínského městečka myslí, že Tomáš Václav František Jirsák je typickým Čechem, zatímco já si myslím, že by byl stejným exotem i na Karlově mostě, jen by tam nepůsobil tak nápadně. A chválím výraznou hudební složku filmu. (03.12.2015)

První dojem: hustý dusivý smog. Druhý: betonová pustina, širokými bulváry občas projede cyklista. Třetí: hrdina snímku musí být sebevrah, když tak vesele vypráví: „Tady máme náměstí Družby, hotel Družby, školu Družby, a dokonce Čínsko-český lidový soud.“ Městečko s hrdým jménem Čínsko-Česko vroubí chemičky, odpadky, beton. Ve školce s dětmi raději nechodí ven, synové pokašlávají. „Tělo se možná znečišťuje – anebo naopak posiluje,“ odhaduje jejich otec, zatímco v matce začíná klíčit pochybnost, jestli to byl dobrý nápad. Přijeli původně na rok, pak pobyt prodloužili, na dovolené ve vlasti se nadechli – a zase jeli zpět. Na dokumentu Saši Lehkého je třeba ocenit, že se civilizačními rozpory nenechá svést; záznam každodennosti líčí jako věcný pozorovatel, bez soudů a bez předsudků. Na druhé straně však snímek nezaznamenává žádný zlom či posun. Patří k dokumentům, které probouzejí zvědavost mířící k příštím osudům. Jak na tom bude dosud pospolitá rodina za pět, deset nebo dvacet let, co si ze zakouřeného dobrodružství samorostlého tatínka odnesou do vlastní dospělosti jeho děti, kolik Číňanů v budoucnu uplatní češtinu, kterou je vyučuje na zemědělské škole – to jsou otázky, na které dokument Je nám spolu dobře zatím nehledal odpověď. V každém případě však patří k zajímavějším z četných domácích novinek žánru, byť i pro něj platí, že by mu stačila televizní obrazovka. (15.06.2020)

Ke sledování jsem se nutil, jelikož název mi připomíná „přátelský“ slogan lákající posluchače stanice ČRo „dvojka“ do společné rodiny, co je ze své podstaty podezřelé. Věřícího člověka si jeden představuje spíš trochu civilněji (ne snad přímo jako jehovistu), ale budiž. Je zvláštní, že přátelé (soudruzi?) z Číny mají potřebu učit se česky, natož doma si stavět „Prahu“. Roli učitele bych chápal, ale ta kumulovaná funkce coby polír mi přijde dost přemrštěná, protože většinou toliko zíral, jak stavby rostou, bez zjevné možnosti proces jakkoli ovlivnit. Vypadá to, jakoby mu řekli: „Když už Tě tu soudruhu máme (a platíme z dělnických peněz) a víš, jak to v té Praze vypadá (co na tom, že bydlíš na vesnici u Mladé Boleslavi), dohlédni na to. Ty si s tím tak nějak poradíš.“ Nevím, jaké možnosti mívají zahraniční experti přizvaní jinými vládami (pohleďme třeba na podmínky zobrazené ve filmu Svatá čtveřice), ale, vzhledem k miminku a rodině, byl expert hozen do poměrně katastrofálních podmínek. I jeho první dopravní prostředek byl jakoby nalezený v pangejtu i když ho řídil s důstojností monarchy. Vozidla se postupně zlepšovala (choť patrně řvala a není čemu se divit), ale pořádnou káru měl dostat již na začátku pobytu, aby rodina nebyla uvězněná v bytě. Oceňuji, že manžel komunikoval s dětmi i chotí a dal na její úvahy a přání přesto, že byla dost pokorná. Dá se to bezesporu přičítat víře, ale myslím, že je zbytečné žít jako před sedmdesáti (v Americe před 150ti) lety. Zajímavé bylo společné děkování za potravu, ale i když to v zásadě bylo sympatické (dětem docvakne, že to není samo sebou), pořád mi naskakovala Flandersova rodina ze Simpsnů. Zajímalo by mne, jak se zaběhlý řád na dětech vymáhá v období vzdoru. „Je nám spolu dobře“ ano, vypadalo to tak, ale uniká mi smysl celé mis(i)e. Peníze, nezištná pomoc obyvatelům rozvojové země, či dokonce obrácení soudruhů na víru? Myslím, že žádného z cílů nebylo dosaženo, tedy kromě „čárky“, kterou si v kolonce propagace udělala nejúspěšnější politická strana zvaná Církev. ČT uvedla několik vhledů do alternativních rodin, tento byl myslím nejsnesitelnější. (02.12.2015)

Dokument, kterého jsem měl plné zuby asi od druhé minuty sledování což byla chvíle, kdy mi už bylo jasné o čem to celé bude. Rodina exotů, která netuší kam a za čím vyráží a kterou v závěru navštíví snad ještě větší exoti, především pak v podobě starosty spřátelené vesnice, která kdysi dávno zahájila toto bratrství. Téměř nulová výpovědní hodnota, strašná nuda a koncetrace spousty toho co obecně u filmu i lidí nesnáším a to vše obohacené o některé opravdu výstavní plky. No a moc toho nezměnila ani následná zhruba půlhodinová diskuze s režisérem Sašou Dlouhým. Faktem je, že ten negativní pocit z filmu ze mě postupně celkem vyprchal ale když si vzpomenu jaké jsem měl pocity při jeho sledováním tak zkrátka víc než jednu hvězdu dát nemůžu. Takhle si zkrátka zpracování tématu o životě lidí v cizím prostředí nepředstavuji. (festival Jeden svět Benešov - 28. 3. 2015) (01.04.2015)

Nějak jsem v tom dokumentu nepostřehl jméno toho čínského města (黄骅市 Huánghuá), provincii (Hebei), docela dokument bez podstatných informací. Zato praštěně dlouhé jméno učitele si pamatuji :-). (01.12.2014)

No já nevím. U filmu jsem vydržela celou dobu a zaujal mě, byl to pro mě hodně překvapivý zážitek. Nejhorší bylo asi to prostředí, jenom placka bez jakékoliv zeleně, špinavý vzduch, všude beton, tam bych, po pravdě, nevydržela. A ještě ke všemu mi v hlavě pořád zní "Ta slepička kropenatá". (03.12.2015)