Dva výstřely

Film o nudným a ničím nenaplněným životem byl bohužel nudný... 1* za nezvyklé argentinské prostředí (20.03.2015)

Film prostoupený takřka neznatelným (!) jemným absurdním humorem o stereotypitě denního života mladíka a jeho rodiny. Na to se někdo naladí a někdo ne.(50%) (15.02.2023)

U festivalových filmů, které nedoprovází velký ohlas, známé jméno na postu režiséra, či alespoň vzorek hodnocení na místní databázi, vlastně nikdy nevím co očekávat a následný film pak většinou dopadne jako nekoukatelná bizarnost, nezajímavý průměr nebo příjemné překvapení. Dva výstřely pro mě spadají někam mezi první a druhou škatulku. Dosti mi film připomněl "zážitek" z Karlových Varů pod názvem Příběhy strachu. Podobně jako u Rejtmanova počinu chyběl výraznější příběh a děj se tak odehrával ve sledu epizodek hlavních postav. Také zde byl výrazný motiv bzučivých telefonů a podobně rušivých zvuků(sekačka) upozorňujících na dnešní obklopenost moderními technologiemi. V čem ovšem argentinský snímek vede jsou jemné absurdní situace, které jsou devízou snímku a které ho posouvají pryč z kategorie nekoukatelného. Ovšem ani tyto občasné grotesknosti pro mě nebyly dostatečným plusem, abych filmu odpustil totální rezignaci na nějaky zajímavější příběh nebo hlubší význam filmu. S žádnou s postav jsem se nedokázal ztotožnit, jelikož byly buď nedostatečě rozpracované nebo vyloženě nesympatické. To vlastně pro mě symbolizuje celý film- nedostatečná rozpracovanost, nebyl jsem zkrátka ochotný přistoupit na autorovu hru, která jen jemně klouzá po povrchu. Sympatický začátek ve ve kterém jsem viděl inspiraci magickým realismem pro mě bohužel nebyl dále rozvinut a okamžitě propoknuvší rozhořčené diskuse po naběhnutí závěrečných titulků dobře vystihují můj pocit z filmu. Předpokládám však, že přesně tohle byl autorův záměr a že jsem zkrátka naladěn na jinou vlnu. 30% (23.03.2015)

Dost chápu, že absurdní humor není pro každého, zvlášť takhle jemný. Rejtmanovi nicméně patří velké uznání za to, s jakou sebejistotou dokáže téměř dvě hodiny kráčet po nesmírně tenké hranici mezi seriózností a humorem; mezi realismem a stylizací. Na jednu stranu zvolená strategie volně provázaných motivů opodstatňuje i poměrně nevzrušivý závěr (vyznívá to do ztracena, protože to je přece v souladu s celou koncepcí), na stranu druhou jde o jednoduše fascinující hru s odbočkami a dokonale suchou deadpan legrací. Film má v každém případě bezchybný rytmus, který je vlastně dost klíčový pro načasování jednotlivých vtipů, které se často rozvíjí postupně a v nepředvídatelných vzorcích. Ani to nemusím chápat jako nějaký satirický komentář k argentinské společnosti lehce deprimovaných dovolenkářů, aby mi bylo jasné, že takováhle lahůdka pro fajnšmekry tu nebyla dlouho. (21.03.2015)