Roger Waters: The Wall

Každý by si rád "užil tu show", bez těch "nudných protiválečných vsuvek", že?? Už jsem viděla záznamy z koncertních Zdí, mnoho. Ale teprve takhle, neříkám že tomu nepomohlo i velké plátno, ale takhle s naprostou upřímností samotného autora, je to dokonalé. Je to smutné, zábavné, depresivní, milé a nostalgické. Ano, je tam jedna věc...k naprosté dokonalosti tomu chybělo hudební a vokální přispění Davida Gilmoura, jehož "Goodbye Blue Sky" nebo "Comfortably Numb" se NEDÁ NAHRADIT. A při záběrech do publika jsem sice koukala radši mimo plátno, ale co se týká Rogera, jeho hudby a jeho sdělení, šla bych hned znova. A pak ještě znova... Ještě jednu poznámku si ale neodpustím. Překlad, který se v kině objevil v titulkách, je TRAGICKÝ. (01.10.2015)

Jako cokoliv, co má z tou cihlovou zdí společného, je to prostě dechberoucí. Člověka to posadí na prdel, chvíli obdivně čumí, cvhíli je naměko, chvíli má deprese z vlastního života, jelikož si myslím, že se každý alespoň malinko najde v některých pasážích. The Wall je samo o sobě úžasnou záležitostí. Já naprosto kvituji nápad, dát to do kontrastu s jakýmsi dokumentárním nádechem Watersova života, z kterého The Wall pramení. Pravdou je, že to možná chvíli chtělo více scénáristické invence, střihu a sakra trošku humoru (to alespoň vynahradil příjemný závěrečný rozhovor společně s Nickem Masonem, který naopak celkem vtipem sršel, že i najednou "stálevážný" Waters začal být vtipný.) Koncert to však natolik vynahradil, že musím dát naprosto plný počet 10/10 (02.10.2015)

Watersovu show som mal možnosť vidieť naživo už dvakrát. Vždy to bol neskutočný zážitok. Ten zážitok som očakával i v kine. Prišiel. Veď doma si nemôžem "vybombovať" domáce kino na plný výkon a tak som si to dokonale užil v kresle kina. Hudbu nebudem komentovať, o tej sa nediskutuje. Je to umelecká špička. Aj čo sa týka textov i celého posolstva pre ďalšie generácie. Druhá linka filmu, keď Roger Waters putuje po bojiskách prvej a druhej svetovej vojny a hľadá hroby svojho otca a deda celkom vhodne zapadla do koncepcie celého filmu, čím sa nestal len obyčajným filmovým prepisom koncertu. Slzy na tvári Watersa som mu akosi neveril. Nebolo to presvedčivé. Záverečný rozhovor Watersa a Nicka Masona bol tak trochu vtipnou bodkou za skvelým večerom. (30.09.2015)

Byl zázrak, když tehdá Pink Floyd dali dohromady The Wall, dílo které skloubilo mnoho témat ústřední Sartreovou metaforou zdi (to album sice nedosahuje hudebně ani textově úplně nejvýš z jejich diskografie, ale budiž, hodnota kompaktního díla neseného silnou myšlenkou je naprosto dostačující). Je zázrak, že jsme se dožili času, kdy technika dostihla původní představu o podobě živé prezentace alba ještě ve Watersově produktivním věku. Je zázrak, že písně z The Wall tak dobře ustály tok času a že se ten megalomanský spektákl povedlo dotáhnout do nejmenšího detailu. Během sledování záznamu nejednou naskočí husí kůže, ikdyž došlo na mnohé drobné změny v dramaturgii, je tam pořád ten zásadní duch a sdělení, který dovede Waters přenášet. Je to celé hrozivě aktuální, dobře míněné, nelze ho obviňovat ze ždímání vlastní minulosti. Waters má ale jednu vadu - nenechá si do věcí mluvit, vše chce mít pod kontrolou, a pak snadno dojde k tomu, že je v The Wall daleko víc kýče, sentimentu a pompéznosti, než jsem schopen unést. Oproti slavnému dobovému filmu tlačí (hlavně v druhé polovině) na maximální polopatičnost, aby emoce a message dolehly opravdu ke každému. Stěžuje si, že lidé nejsou schopni vzájemné empatie a porozumění nuancím, přitom sám servíruje obrazy tak jednoznačné, až to otupuje. Nemám rád když tvůrce podceňuje publikum. Projekcemi či gesty doslovně ilustruje pomalu každý verš. Nezbývá pak prostor pro vlastní interpretaci. A to ani nemluvím o těch epizodách mezi písněmi, které jsou krokem úplně mimo. Nemají filmovou hodnotu, narušují jinak skvělý spád koncertu a jen opakují již vyřčené s extra dávkou morálního kýče. A záběry na dojaté Francouze, kterak s roztékajícími tvářemi zpívají slavné refrény, si mohli také odpustit. Bylo mi při nich trapně. I přesto je príma, že to vzniklo. (16.06.2016)

Vizuálně a zvukově úžasné, hudebně fantastické. Moje pochyby se lehce týkají scénáře, jmenovitě oněch dosti prvoplánových scén, kdy RW brázdí ve svém veteránu evropská bojiště, kde padl jeho otec a děd, a u toho se slzou v oku ne příliš invenčně rozpráví s dalšími osobami. A taky zjišťuju, že stárnu: Už totiž stěží věřím té části kontrakulturního mýtu, který je součástí The Wall, jež hlásá, že rodinná a školní výchova jsou součástí fašistického spiknutí. (29.09.2015)