poster

Roger Waters: The Wall

  • Velká Británie

    Roger Waters: The Wall

  • Slovensko

    Roger Waters: The Wall

Hudební / Dokumentární

Velká Británie, 2014, 155 min (Alternativní: 127 min)

Scénář:

Roger Waters

Kamera:

Brett Turnbull

Hudba:

Roger Waters
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • kaylin
    ****

    Ta projekce je nádherná a je vidět, že to měl Roger Waters promyšlené, stejně jako lidé, kteří na tom s ním spolupracovali. Možná, kdybych to viděl naživo - ale možná taky ne - by mě to ohromilo, ale takhle si pořád říkám, že to nepřekonalo ten požitek, kdy jsem si poprvé pustil album Pink Floydů. To mě dostalo do kolen.(7.12.2015)

  • ledzepfan
    ***

    Nemůžu si pomoct, ale z toho všeho co Roger za poslední dekády produkuje, je tahle znovuvzkříšená The Wall zdaleka nejslabší. Nechápejte to špatně. PinkFloydovská The Wall je jedno z nejzásadnějších alb své doby a i dnes dokáže rezonovat jako máloco.. ale přestože se Roger snaží inovovat, přidat song, pozměnit aranže atd, je -z mého úhlu pohledu- nesporné, že koncept legendárního dvojalba je dnes pro Rogera značně svazující. Je evidentní, že značná část motivů, které kdysi skrz album ventiloval, je dnes už cosi z čeho vyrostl (vyřešil si to) a naopak se mu ne vždy úplně daří roubovat na zatvrdlou formu zdi témata která jsou pro něj aktuální dnes. Roger je dnes velmi ostře (a mě blízce) ideologicky (nebo přesněji ideově) vyhraněný a snaží se tyto ideje manifestovat právě skrze Zeď.. To by teoreticky mohlo docela dobře fungovat.. Roger by se ale musel vzdát značné části obrazů neoddělitelně vrostlých do původního (zásadně intimnějšího) příběhu Zdi. To ale nejde. Lidi očekávají ikonické animace a specifickou symboliku a tak se ve výsledku pere staré s novým.. Intimní zpověď s velkými revoltujícími prohlášeními atd.. Problematika sama o sobě je vizuální stránka celé show.. Zeď (ta fyzická, na jevišti) prvotně koncipována jako tupě sterilní bariéra, která vyroste mezi diváky a kapelou a která je až skrz hudbu a příběh stržena se zde stává jen obřím plátnem pro vizuální onanie. Tozn. úplným protikladem původního záměru, a co hůř, i úplným protikladem toho co Roger hlásá. Divák se MUSÍ BAVIT, protože si přece ZAPLATIL a nemůže půl hodiny pronikat skrze zeď pomoci své imaginace, emocí, schopnosti vnímat.. Jakoby chtěl Roger diváky "ubavit k smrti".. a tak promítá na zeď animované akčňáky o tom jak je svět povrchní, jak konzum odvádí pozornost od podstaty, jak lidi málo přemýšlí.. Paradox.. Navíc v průběhu show Roger Zeď několikrát jakože bortí, ohýbá a otevírá (pomoci projekce) což mi taky připadá dost mimo mísu...... Co mu ale zbývá (než dav bavit), když při záběrech do davu člověk vidí stádo ovcí, které na své Ajfouny natáčí koncert přestože okolo lítají desítky profi kamer, které celou show natáčí ze všech možných úhlů, v super kvalitě a se super zvukem..? Néé vole. Zaplatil jsem si, tak se potřebuju, namísto oddání se hudbě, soustředit na to abych měl důkaz o tom, že jsem tady byl.. (nebo já fakt nevím jak takový blb může přemýšlet)... Rogerovo putování za hroby svých předků je pak spíš jen očekávaně pathetickou a poněkud neautentickou vsuvkou. Kdo má Rogera naposlouchaného, toho to asi ani nepřekvapí, ani neurazí, ani nenadchne... Kdybych to měl podtrhnout a sečíst, řekl bych, že celek je takovým nesourodým kočkopsem kde se o místo na jevišti perou perfektní momenty (létající prase "požírané" davem) s momenty které byly myšleny dobře, ale nevynikly (choreografie detí během Abitw) až po bezradné nonsency (velká část projekcí a efektů na zdi).. Navíc, speciálně u Zdi je Gilmourova absence vážně až bolestivá..... Příště až si pustím Waterse, tak určitě nesáhnu po tomhle filmu, ale po jakémkoliv záznamu jeho sólové dráhy.. + s velkým očekáváním vyhlížím Us+Them, kde snad konečně bude moct dát naplno volný průchod všem svým ideím a bude moct kázat i mimo koncepci zdi..(30.9.2019)

  • Rimsy
    ****

    Je to samozřejmě skvělé, ale výsledný dojem je rozporuplný. Sledujeme totiž tři linie: 1) záznam koncertu z posledních turné, který je úžasný. Bylo to skvělé naživo a i na plátně z toho naskakuje husí kůže. Jako záznamu jedinečné události a aktualizaci možná nejlepšího koncertního vystoupení všech dob nelze nic vytknout. 2) Watersovo plazení po francouzsko-italských hranicích, aby s duchy minulosti i přítomnosti diskutoval svou životní pouť a smysl všehomíra. A je to přesně tak watersovsky samožerské, jak to zní. Namísto aby překlenul třicetiletou propast od vydání Wall tak, že její témata aktualizuje a ukáže univerzálnost svého nejhlubšího životního sdělení (které je skutečně úžasné a síla budování svých osobních zdí nevyprchává ani po letech), tak příběh vztáhne k sobě, zaměří se ještě víc na svého otce a dědu a prezentuje se tak melancholicky a pateticky, jak to umí jen on sám. No a konečně za 3) tu máme rozhovor Waterse a Masona, který se nese v podobném duchu. Waters má o všem jasno a ničeho nelituje, zatímco ze strany Masona je cítit, že Gilmour zas takový padouch asi nebyl a že s Rogerem to musely být pořádně těžké dekády. Ale smířlivý tón nostalgie a humoru naštěstí hrany obrušuje, a tak si v rozhovoru jen potvrdíte, co stejně už dávno víte. Takže výsledně za 4, ale to je fuk, protože pro fanoušky povinnost a úžasný zážitek a nikoho jiného to zajímat stejně nebude. Původní Wall je stále milníkem hudebních filmů, na čemž tahle snaha o upoutání pozornosti nic nezměnila.(30.9.2015)

  • m4xp4yn3
    ****

    Byl zázrak, když tehdá Pink Floyd dali dohromady The Wall, dílo které skloubilo mnoho témat ústřední Sartreovou metaforou zdi (to album sice nedosahuje hudebně ani textově úplně nejvýš z jejich diskografie, ale budiž, hodnota kompaktního díla neseného silnou myšlenkou je naprosto dostačující). Je zázrak, že jsme se dožili času, kdy technika dostihla původní představu o podobě živé prezentace alba ještě ve Watersově produktivním věku. Je zázrak, že písně z The Wall tak dobře ustály tok času a že se ten megalomanský spektákl povedlo dotáhnout do nejmenšího detailu. Během sledování záznamu nejednou naskočí husí kůže, ikdyž došlo na mnohé drobné změny v dramaturgii, je tam pořád ten zásadní duch a sdělení, který dovede Waters přenášet. Je to celé hrozivě aktuální, dobře míněné, nelze ho obviňovat ze ždímání vlastní minulosti. Waters má ale jednu vadu - nenechá si do věcí mluvit, vše chce mít pod kontrolou, a pak snadno dojde k tomu, že je v The Wall daleko víc kýče, sentimentu a pompéznosti, než jsem schopen unést. Oproti slavnému dobovému filmu tlačí (hlavně v druhé polovině) na maximální polopatičnost, aby emoce a message dolehly opravdu ke každému. Stěžuje si, že lidé nejsou schopni vzájemné empatie a porozumění nuancím, přitom sám servíruje obrazy tak jednoznačné, až to otupuje. Nemám rád když tvůrce podceňuje publikum. Projekcemi či gesty doslovně ilustruje pomalu každý verš. Nezbývá pak prostor pro vlastní interpretaci. A to ani nemluvím o těch epizodách mezi písněmi, které jsou krokem úplně mimo. Nemají filmovou hodnotu, narušují jinak skvělý spád koncertu a jen opakují již vyřčené s extra dávkou morálního kýče. A záběry na dojaté Francouze, kterak s roztékajícími tvářemi zpívají slavné refrény, si mohli také odpustit. Bylo mi při nich trapně. I přesto je príma, že to vzniklo.(16.6.2016)

  • ripo
    *****

    Watersovu show som mal možnosť vidieť naživo už dvakrát. Vždy to bol neskutočný zážitok. Ten zážitok som očakával i v kine. Prišiel. Veď doma si nemôžem "vybombovať" domáce kino na plný výkon a tak som si to dokonale užil v kresle kina. Hudbu nebudem komentovať, o tej sa nediskutuje. Je to umelecká špička. Aj čo sa týka textov i celého posolstva pre ďalšie generácie. Druhá linka filmu, keď Roger Waters putuje po bojiskách prvej a druhej svetovej vojny a hľadá hroby svojho otca a deda celkom vhodne zapadla do koncepcie celého filmu, čím sa nestal len obyčajným filmovým prepisom koncertu. Slzy na tvári Watersa som mu akosi neveril. Nebolo to presvedčivé. Záverečný rozhovor Watersa a Nicka Masona bol tak trochu vtipnou bodkou za skvelým večerom.(30.9.2015)