Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Předlohou ke scénáři snímku režiséra Johna Badhama byl nejprve scénář k televiznímu filmu z roku 1972, který autor Brian Clark posléze přepracoval v úspěšnou divadlení hru. Její první uvedení proběhlo v Londýně v roce 1978 s nezapomenutelným Tomem Contim v hlavní roli. Autor i herec získali za toto představení prestižní cenu Laurence Oliviera. Clark posléze ještě přepsal hlavní roli pro ženu, čímž poskytl hereckou příležitost řadě broadwayských hvězd.
Hrdinou filmové verze je charismatický a inteligentní sochař Ken Harrison, který je na vrcholu svých tvůrčích sil a prožívá silný milostný vztah s baletkou Pat. Energie z něj proudí všemi směry a přeměňuje se ve tvary, předměty a umělecká díla. V tom je jeho smysl života. Stačí jedna vteřina, automobilové neštěstí, a život se promění k nepoznání. Starý Ken Harrison umřel. Ten nový dokáže stále brilantně myslet, ale jeho mozek a řeč je to jediné, co mu zůstalo. Tělo leží bezvládně na lůžku. Jeho největším přáním je opustit tento život a právě to požaduje po lékařích a nemocničním personálu.
Richard Dreyfus podává v tomto snímku, překvapivě plného optimismu a emocí, strhující herecký výkon. Snímek se vyslovuje k filosofickému tématu práva na ukončení vlastního života a klade si věčnou otázku, "čí je vlastně" tento život a kdo má právo o něm rozhodovat. Tedy k tématu, které daleko přesahuje dobu vzniku tohoto pozoruhodného snímku. Po boku Richarda Dreyfusse uvidíme např. Johna Cassavetese či Christine Lahtiovou. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (33)

JayZak 

všechny recenze uživatele

Už název filmu napovídá, o čem vlastně vypráví. Ken Harrison je sochař, který po autonehodě ochrne na celé tělo kromě hlavy. Nemožnost realizovat své fantazie ho mučí natolik, že chce skoncovat se životem, ale má právo volby? Navzdory svému tématu je film hlavně díky vtipálkovi v ústřední roli Kenovi poměrně lehký a nabízí i zajímavé vedlejší postavičky, které si buď oblíbíte nebo ne (jako třeba černý hudebník John). K pochválení tu je i výborný scénář, herci (Richard Dreyfuss hlavně) a líbil se mi šalamounský závěr, kde nám režisér nechává prostor k domyšlení si. Geniální byl záverečný symbolický záběr. ()

Rocky62 

všechny recenze uživatele

Whose Life Is It Anyway je jeden z mála snímků, u kterého jsem byl nucen dát si reprízu, protože po prvním shlédnutí jsem chtěl toho tolik napsat, ale zároveň jsem nevěděl, jak vůbec začít. Že se dotýká nejednoznačného tématu, jakým eutanázie v řadě zemích stále je, na tom není nic neobvyklého, ovšem způsob, jakým režisér toto téma zpracoval, je věru fenomenální. Nezplodil jen velmi chytrý a hluboký film, který bezesporu disponuje tím, jak by se takovýto námět měl uchopit, ale zanechal světu patrně i ideu, jak by se obecně mělo k eutanázii přistupovat. K filmu: Trefně vystihnutá konfrontace přání pacienta vs. přísaha/povinnost nemocnice, okouzlující cynický humor hlavní postavy, jakožto jemně romantická chemie (Dreyfuss - Lahti) a velmi silný, emotivní závěr, který jen podtrhuje domněnku, že to celé bylo natočeno upřímně, od srdce a s velkým myšlenkovým přesahem. Btw. Clare má fakt překrásný prsa... ()

Reklama

Matty 

všechny recenze uživatele

„Tohle není dialýza?“ Nemoci pohnout svým tělem, nemoci se bránit, být zcela odkázán na pomoc druhých… ne, ne, nedokážu si takovou situaci představit. Nedokážu si ani představit, že bych měl setrvat v takovém stavu pár vteřin. Nejspíš mi chybí ten zdravý nadhled Kena Harrisona, ale stejně jako Ken bych usiloval o jediné – o právo důstojně opustit tento svět na základě vlastního uvážení. Ken má smysl pro humor, překrásnou manželku a tvůrčí povolání – nabízelo by se natočit uslzené sentimentální melodrama s převahou flashbacků a superdojemných scén „kterak už nic nebude jako dřív“. Brian Clark k tomuto (dnes především v Jižní Koreji) oblíbenému schématu nesklouznul a téma smrti pojímá po svém. Kena, v sympatickém podání Richarda Dreyfusse, po celý film neopouští humor, jeho cynismus je věrohodnější než potoky slz a na emoční strunu trošku zabrnká teprve během svého závěrečného „proč bych měl umřít“ monologu. Ač film řeší do značné míry také právní okolnosti eutanazie a v podstatě neopustí prostory nemocnice, nenudí. Důstojné vítězství nad smrtí. 80% ()

Krt.Ek 

všechny recenze uživatele

Český filosof a etik David Černý (neplést, prosím, se stejnojmenným umělcem) v článku „Co je eutanazie?“ (ve zkrácené podobě dostupném zde) rozlišuje eutanazii do dvou základních forem: na eutanazii aktivní a eutanazii pasivní, přičemž „aktivní eutanazie spočívá v určitém aktivním jednání /např. vpíchnutí nějaké látky do žíly pacienta/ – usmrcení -, zatímco její pasivní forma má podobu ponechání pacienta zemřít“, tuto pojmovou expozici nabízím proto, že „Whose Life Is It Anyway?“ Johna Badhama, filmová adaptace úspěšně divadelní hry, se za mě snaží být argumentem pro její pasivní formu (čímž zároveň teoretizuje o limitech autonomie, resp. posouvání jejich hranic). A díky fenomenálnímu výkonu oscarového herce Richarda Dreyfusse se mu (tj. filmu) – hádám – daří přesvědčovat i zaryté (nikoliv fanatické) odpůrce dobrovolného odchodu ze života; ekvivalentem k tomuto budiž finální rozhodnutí filmového soudce Wylera (Kenneth McMillan). Mimochodem, účast Johna Cassavetese na filmu nemůže být náhodou, film skrze jemnou, nuancovanou psychologizací paraplegického Kena Harrisonna (již zmíněný Dreyfuss) vypadá, jako by ho natočil sám Cassavetes (viz kupř. Tváře či Žena pod vlivem). 75 % ()

hirnlego 

všechny recenze uživatele

Skvěle zvládnuté ožehavé téma práva člověka na to, svobodně se rozhodnout, zda žít či zemřít. I přes vážnost celé věci a některé dramatické scény, se snímek nese v docela humorném duchu, hlavní postava neustále vtipkuje s nemocničním personálem, avšak přesto dává každému jasně najevo, že si přeje jediné - vysvobození. Skvělý Richard Dreyfuss, výborný scénář a velmi silný konec - rozhodně film, který stojí za zhlédnutí. ()

Galerie (90)

Zajímavosti (2)

Reklama

Reklama