Whose Life Is It Anyway?
Režie:
John BadhamScénář:
Reginald RoseKamera:
Mario TosiHudba:
Arthur B. RubinsteinHrají:
Richard Dreyfuss, John Cassavetes, Christine Lahti, Bob Balaban, Kenneth McMillan, Kaki Hunter, Thomas Carter, Alba Oms, Janet Eilber, George Wyner (více)Obsahy(1)
Předlohou ke scénáři snímku režiséra Johna Badhama byl nejprve scénář k televiznímu filmu z roku 1972, který autor Brian Clark posléze přepracoval v úspěšnou divadlení hru. Její první uvedení proběhlo v Londýně v roce 1978 s nezapomenutelným Tomem Contim v hlavní roli. Autor i herec získali za toto představení prestižní cenu Laurence Oliviera. Clark posléze ještě přepsal hlavní roli pro ženu, čímž poskytl hereckou příležitost řadě broadwayských hvězd.
Hrdinou filmové verze je charismatický a inteligentní sochař Ken Harrison, který je na vrcholu svých tvůrčích sil a prožívá silný milostný vztah s baletkou Pat. Energie z něj proudí všemi směry a přeměňuje se ve tvary, předměty a umělecká díla. V tom je jeho smysl života. Stačí jedna vteřina, automobilové neštěstí, a život se promění k nepoznání. Starý Ken Harrison umřel. Ten nový dokáže stále brilantně myslet, ale jeho mozek a řeč je to jediné, co mu zůstalo. Tělo leží bezvládně na lůžku. Jeho největším přáním je opustit tento život a právě to požaduje po lékařích a nemocničním personálu.
Richard Dreyfus podává v tomto snímku, překvapivě plného optimismu a emocí, strhující herecký výkon. Snímek se vyslovuje k filosofickému tématu práva na ukončení vlastního života a klade si věčnou otázku, "čí je vlastně" tento život a kdo má právo o něm rozhodovat. Tedy k tématu, které daleko přesahuje dobu vzniku tohoto pozoruhodného snímku. Po boku Richarda Dreyfusse uvidíme např. Johna Cassavetese či Christine Lahtiovou.
(oficiální text distributora)
Recenze (33)
Skvěle zvládnuté ožehavé téma práva člověka na to, svobodně se rozhodnout, zda žít či zemřít. I přes vážnost celé věci a některé dramatické scény, se snímek nese v docela humorném duchu, hlavní postava neustále vtipkuje s nemocničním personálem, avšak přesto dává každému jasně najevo, že si přeje jediné - vysvobození. Skvělý Richard Dreyfuss, výborný scénář a velmi silný konec - rozhodně film, který stojí za zhlédnutí. ()
„Tohle není dialýza?“ Nemoci pohnout svým tělem, nemoci se bránit, být zcela odkázán na pomoc druhých… ne, ne, nedokážu si takovou situaci představit. Nedokážu si ani představit, že bych měl setrvat v takovém stavu pár vteřin. Nejspíš mi chybí ten zdravý nadhled Kena Harrisona, ale stejně jako Ken bych usiloval o jediné – o právo důstojně opustit tento svět na základě vlastního uvážení. Ken má smysl pro humor, překrásnou manželku a tvůrčí povolání – nabízelo by se natočit uslzené sentimentální melodrama s převahou flashbacků a superdojemných scén „kterak už nic nebude jako dřív“. Brian Clark k tomuto (dnes především v Jižní Koreji) oblíbenému schématu nesklouznul a téma smrti pojímá po svém. Kena, v sympatickém podání Richarda Dreyfusse, po celý film neopouští humor, jeho cynismus je věrohodnější než potoky slz a na emoční strunu trošku zabrnká teprve během svého závěrečného „proč bych měl umřít“ monologu. Ač film řeší do značné míry také právní okolnosti eutanazie a v podstatě neopustí prostory nemocnice, nenudí. Důstojné vítězství nad smrtí. 80% ()
║Rozpočet $13miliónov║Tržby USA $8,206,145║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Překvapení. Nemám dramata z prostředí nemocnice nijak zvlášť v lásce, ale tohle je tak dobře napsané a tak dobře zahrané, že jsem se prostě nemohl odtrhnout. Postava excentrického sochaře, který ochrne a ztratí tak vše, co v životě miloval, je fantastická, plná života a rozporů. Cením si toho, že film nijak nenabádá k jasné odpovědi a dilema "má člověk právo rozhodovat, zda je jeho život hodný žití" nakonec vyzní krásně otevřeně. Zastaví se kdesi mezi depresí a úlevou. Badhamův snímek prostě otevře problém, vtáhne vás do něj a v závěru nabídne výmluvné tři tečky. Tohle drama beru. ()
Zřejmě jedna z nejlepších hereckých rolí Richarda Dreyfusse, kde je určitě velmi náročné přesvědčit diváka, jakými pocity prochází a k jakému rozhodnutí může nakonec dospět takový člověk jako v tomhle případě Ken. Byl jako každý jiný, miloval život, miloval svou nádhernou ženu a svýma rukama vytvářel až do osudného dne krásná sochařské díla. Jeden krátký moment stačil převrátit tohle všechno naruby a já Kena pak už jen sledovala, jak se v nemocnici postupně dopracovává k určitému rozhodnutí, ale setkal se s velkým nepochopením a odporem. K mému vyššímu hodnocení přispěla určitě i jeho obhajoba před soudem, která byla maximálně přesvědčivá a odzbrojující. Já osobně si vůbec nedovedu představit, jak bych se v takové situaci zachovala a doufám, že k ní nikdy nedojde. Ale znala jsem jednoho muže, který v osmnácti letech po autonehodě ochrnul totálně na celé tělo. On měl ovšem oproti Kenovi i přes ten obrovský handicap velmi silnou touhu žít. Jeho vnitřní orgány ale takovou zátěž dlouho nevydržely a on zemřel. Z mého hlediska to bylo v danou chvíli vysvobození nejen pro něj, ale i pro jeho blízké. Jen jsem tím chtěla říct, že každý má právo rozhodnout se v takové situaci jak sám cítí a chce, ale to ještě neznamená, že musím být nutně zastáncem eutanázie. Škoda, že takové snímky zapadají v proudu času a mezi mraky jiných filmů. ()
Ze všech těch filmů "muž upoutaný na lůžku/křesle" je tenhle beze vší pochybnosti ten nejlepší. Vynikající Dreyfuss zvládá svou roli upřímně a lidsky, žádný patos a laciné emoce. Když vedle toho postavím rozňuňaný hit současností Nedotknutelní, vypadá Badhavům snímek ještě o kus lépe. ()
ken měl 27.dubna (datum zmiňuju jen z toho důvodu, že pro někoho z vás může být číslo 27 číslem fatálním;-) vážnou autonehodu, po které zůstane už navždy ochrnutý.. jediné, co je na kenovi v pořádku je jeho mozek a jeho vědomí.. bohužel v tak těžké životní situaci jsou jeho mozek a jeho vědomí zároveň jeho největším nepřítelem.. tento příběh je o právu každého z nás na život a zároveň o právu na smrt.. nikdo by nám ho neměl brát, ani s tím nejlepším úmyslem, vždyť "krutost není v tom někoho zachránit nebo ho nechat umřít.. ta krutost spočívá v tom, že dotyčnému vezmeme právo volby.." ()
Působivá studie psychiky člověka, který je po autonehodě plně odkázán na pomoc druhých a je odsouzen dožít své dny na lůžku. Jediné co zůstává v pořádku je jeho mozek, ve kterém se pomalu rodí myšlenka na jediné možné řešení deprimující situace…na smrt. ()
Excellent . ()
Herecký madrigal Richarda Dreyfusse a režiséra Johna Bahama. Jak dokázali udržet tak nesmírně vážné téma v úsměvné rovině plné slovních i situačních vtípků, je radost pohledět. Nemusíte být zastánci ani odpůrci eutanázie, abyste si tohle drama naplno užili. ()
Whose Life Is It Anyway je jeden z mála snímků, u kterého jsem byl nucen dát si reprízu, protože po prvním shlédnutí jsem chtěl toho tolik napsat, ale zároveň jsem nevěděl, jak vůbec začít. Že se dotýká nejednoznačného tématu, jakým eutanázie v řadě zemích stále je, na tom není nic neobvyklého, ovšem způsob, jakým režisér toto téma zpracoval, je věru fenomenální. Nezplodil jen velmi chytrý a hluboký film, který bezesporu disponuje tím, jak by se takovýto námět měl uchopit, ale zanechal světu patrně i ideu, jak by se obecně mělo k eutanázii přistupovat. K filmu: Trefně vystihnutá konfrontace přání pacienta vs. přísaha/povinnost nemocnice, okouzlující cynický humor hlavní postavy, jakožto jemně romantická chemie (Dreyfuss - Lahti) a velmi silný, emotivní závěr, který jen podtrhuje domněnku, že to celé bylo natočeno upřímně, od srdce a s velkým myšlenkovým přesahem. Btw. Clare má fakt překrásný prsa... ()
Kruté. Perfektní film, obrovský výkon, šikovnost tvůrců kteří díky představám pacienta vysvlékli krásnou Janet Eilber aniž by někdo řešil, že to do toho filmu vůbec nepatří. Cynismus nejvyšší úrovně, mile pojatý a obrušující jinak hodně ostré téma. ()
Herecký koncert Richarda Dreyfusse, který chce sám rozhodnout o ukončení svého života ve chvíli, kdy po vážné nehodě, ochrne od krku dolů. ()
Vůbec jsem netušil, že můj oblíbený John Badham natočil kdysi dávno tohle drama z nemocničního prostředí. Po jeho zhlédnutí vím jedno, odteď si budu jeho jméno spojovat právě s tímto filmem, i díky excelentnímu výkonu Richarda Dreyfusse v hlavní roli. ()
Perfektní. 100 % ()
Už název filmu napovídá, o čem vlastně vypráví. Ken Harrison je sochař, který po autonehodě ochrne na celé tělo kromě hlavy. Nemožnost realizovat své fantazie ho mučí natolik, že chce skoncovat se životem, ale má právo volby? Navzdory svému tématu je film hlavně díky vtipálkovi v ústřední roli Kenovi poměrně lehký a nabízí i zajímavé vedlejší postavičky, které si buď oblíbíte nebo ne (jako třeba černý hudebník John). K pochválení tu je i výborný scénář, herci (Richard Dreyfuss hlavně) a líbil se mi šalamounský závěr, kde nám režisér nechává prostor k domyšlení si. Geniální byl záverečný symbolický záběr. ()
Myslím, že zdravotníctvo ( a to hlavne v dnešnej dobe ), by malo mať omnoho viac takýchto pacientov, to len preto, aby si uvedomili, že ľudia niesu zelenina - ako Ken výstižne podotkne. Veľmi inšpirujúci snímok. ()
Český filosof a etik David Černý (neplést, prosím, se stejnojmenným umělcem) v článku „Co je eutanazie?“ (ve zkrácené podobě dostupném zde) rozlišuje eutanazii do dvou základních forem: na eutanazii aktivní a eutanazii pasivní, přičemž „aktivní eutanazie spočívá v určitém aktivním jednání /např. vpíchnutí nějaké látky do žíly pacienta/ – usmrcení -, zatímco její pasivní forma má podobu ponechání pacienta zemřít“, tuto pojmovou expozici nabízím proto, že „Whose Life Is It Anyway?“ Johna Badhama, filmová adaptace úspěšně divadelní hry, se za mě snaží být argumentem pro její pasivní formu (čímž zároveň teoretizuje o limitech autonomie, resp. posouvání jejich hranic). A díky fenomenálnímu výkonu oscarového herce Richarda Dreyfusse se mu (tj. filmu) – hádám – daří přesvědčovat i zaryté (nikoliv fanatické) odpůrce dobrovolného odchodu ze života; ekvivalentem k tomuto budiž finální rozhodnutí filmového soudce Wylera (Kenneth McMillan). Mimochodem, účast Johna Cassavetese na filmu nemůže být náhodou, film skrze jemnou, nuancovanou psychologizací paraplegického Kena Harrisonna (již zmíněný Dreyfuss) vypadá, jako by ho natočil sám Cassavetes (viz kupř. Tváře či Žena pod vlivem). 75 % ()
Výborné drama, které mě donutilo zamyslet se nad námětem i po skončení filmu.. ()
Badhamův film bych mohl zařadit do kategorie bildungsfilmů, pokud by někdo tuto analogii s bildungsromány chtěl akceptovat. Na základě uvedených indicií nás vede k logickému rozhodnutí ANO/NE (sochař Harris vs. doktor Emerson) a k jedné odpovědi nás také vede. Nejdřív ale interogativní název filmu: na tuto otázku se ovšem odpovídá mnohem obtížněji, než na volbu přirozené eutanázie. Kdo zná odpověď, ať si ji ale raději nechá pro sebe... Ono rozhodování ANO/NE se také pojí s pojmem svoboda. Harris ji chápe jako možnost nebo nemožnost tvořit. Dovedl bych ji redukovat čistě na problém pohybu: svobodně se moci pohybovat z jednoho místa na druhé. Harrisovi je i takto definovaná svoboda upřena (znám vozíčkáře i slepce, kteří mají volbu času i místa), a nabídnutá "rozptýlení" (čtení, psaní, poslech hudby, konverzace) mu ji nemohou nahradit. Rozhodněme se tedy spolu s ním... Samotný film ovšem není jen suchá logika, je zalidněn spoustou dobře propracovaných vedlejších postav a dějů, které se točí nejen kolem Harrise. Ještě dvě drobné poznámky: 1. Rozdíl mezi vysokou mohoucností (tanečnice) a nemohoucností (Harris) je možná zbytečně akcentovaný. 2. Chybí role přítele (z mládí), který Harrise navštíví v nemocnici. To je ale dobře, toho si může zahrát každý divák podle svého. ()