Le Train
Noi due senza domani
The Train
The Last Train
Režie:
Pierre Granier-DeferreKamera:
Walter WottitzHudba:
Philippe SardeHrají:
Jean-Louis Trintignant, Romy Schneider, Anne Wiazemsky, Jean-Pierre Castaldi, Serge Marquand, Maurice Biraud, Henri Attal, Paul Le Person, Pierre Collet (více)Obsahy(2)
Květen 1940, postupující německá armáda vytlačuje francouzské a belgické obyvatelstvo. Vlaky jsou přecpané uprchlíky, ženy s dětmi cestují v osobních vagónech, ostatním musí stačit dobytčáky. Vagon se tak stává mikrosvětem, ve kterém se odehrávají velká i malá lidská dramata i osudová setkání. Julien se musí oddělit od své těhotné ženy. V jeho vagonu cestuje velmi různorodá společnost, z níž vyčnívá krásná a elegantní německá Židovka Anna. A Julien se beznadějně zamiluje. Režisér Pierre Granier-Deferre sáhl již několikrát po literární předloze belgického spisovatele Georgese Simenona a zároveň oživil své vlastní vzpomínky na exodus, který zažil jako dítě. Komornímu dramatu z období války vévodí herecké osobnosti Romy Schneiderová a Jean-Louis Trintignant. (Česká televize)
(více)Recenze (37)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $1,600,000║ ()
Onen proklamovaný realismus opět stojí a padá s vynikajícími hereckými výkony. Úsporné herectví Trintignanta jde ruku v ruce s přizpůsobivým herectvím Schneiderové. Ona se přirozeně cítí jako Alsasanka, on stoicky přijímá nevyhnutelné. Bohužel vše ostatní je podmíněno tradiční optikou 70. let, která se neobtěžuje s dobovou výpravou a vystačí si s pár starými kufry, což není mnoho. Události z let 1940/3 by potřebovali zásadně odlišit. Za tři roky bude nicméně Granier-Deferre pokračovat v tomto trendu a zmate diváky v Ženě u okna tím, že ani nebudou tušit, v jak velkém časovém rozmezí se má celý příběh odehrávat. Škoda té perličky ze zákulisí, která nehovoří jen o vztahu hlavních hrdinů mimo plátno, ale také o tom, že Romy odmítala svůj filmový kostým doplnit o jedinou logickou rekvizitu - postarší vrchní část paleta ze sezony 1938/9. ()
Dokonale provedená symfonie pod citlivou taktovkou Granier-Deferrea. ()
RS a JLT neuvěřitelně přesvědčiví a skvělí, chybí mi ten "jejich" Svět, jejich hry, Oni!!! ()
Již dávno vím, že Lelouch je geniální obrazotvůrce, v jeho filmu jsem věřila krásné ženě, že se může zamilovat do Trintignanta. Jenže zde chybělo to lichotivé oko romantizující kamery a naplno se ukázalo, jak moc je Trintignant nepřitažlivý. Z Romyny naopak sálá ženskost a krása na hony. Jelikož to byla výtečná herečka, dokázala mě oblafnout a já jí věřila, že se kouká na toho nejméně zajímavého tvora mužského pohlaví v šírošírem okolí s něhou, láskou a obdivem. Trintgnant měl svoji úlohu mnohem snazší, koukat se na extrémně přitažlivou ženu s láskou a něhou, to přece žádný muž hodný toho označení nemusí hrát! A tak zatím, co Romyna hraje svoji romanticko - tragickou úlohu až na dřeň, koexistuje s ní Jean-Louis. Takový závěr jedné magické válečné romance byl nevyhnutelný, ale skutečně jsem doufala, že nepřijde. Vše pozitivní ve filmu zosobňuje Romy, proto jsou všechny hvězdičky jen pro ni. ()
Názov skutočne neklame, vlak sa nachádza v drvivom počte záberov a keď ho nevidno, tak ho počuť. Finále filmu sa však odohráva už v meste. Ide vo svojom jadre o milostný príbeh určený najmä pre romantické ženy, ale na pozadí tragických udalostí. Nejde tak o žiaden sentimentálny príbeh, dočkáme sa aj veľmi znepokojivých záberov. Záver je ale patrične otvorený, domnievam sa však, že ak by scenár hneď troch autorov (možno tu bol problém) bol jasnejší, priklonil by som sa k štyrom hviezdam. No a ďalší menší problém som mal s hlavnou mužskou postavou. Trintignant tu pôsobí ako čestný muž, ale v podstate bez problémov podvedie manželku a ako sa neskôr dozvieme, nebolo to prvýkrát. Tie emócie ale na mňa fungovali. 70% ()
Válečné road movie na cestách vlakem plného uprchlíků zaostřuje na krátkodobou romanci z posledního vagonu původně určeného pro dobytek. Muž odloučený během cesty od své manželky a dcery se beznadějně zakoukává do půvabné mladé cestující. Skvěle se tu doplňuje napětí ve dvou směrech: v rámci dlouhé cesty v nebezpečných válečných časech (které pravidelně dokumentují černobílé sekvence sestavené z archivních i nových záběrů) a v rámci zrodilého láskyplného vztahu v dvounásobně nevhodné situaci. Jako romantické drama s krátkou epizodkou ze života dvou náhodně sešlých lidí to má v sobě nesmírné kouzlo, i díky velkému půvabu Romy Schneiderové... Spomezi filmy Pierra Granier-Defferea, které jsem doposud viděl, mne Vlak překvapil, že snad poprvé Deffere rozehrál vztah mezi mužem a ženou v hodně světlých okamžicích, ač tragické následky přeci jenom přichází... byť se značným spožděním. Musím ale říct, že mi onen závěr s přeskokem třech roků v ději příliš nesedl. Nejen, že to dosavadní kouzlo jedinečnosti okamžiku a předchozího děje chladným způsobem odvál pryč, ale ještě na mne působil v rámci krátkého rozehrání další zápletky ukvapeně a pokud měl jenom rozšířit stejně otevřený konec, tak skoro i zbytečně. 85% ()
Vlaková letní romance mezi Romy a J-LT! Solidní dávkování emocí, trocha lehčí erotiky (Romy u pumpy) a mrazivě pravdivé poselství: člověk by neměl obětovat své zásady dočasným výhodám a potěšením. Trochu blbý konec! ()
Obsadenie je zrejme vôbec tou najsilnejšou stránkou tohto filmu, ale zároveň podotýkam, že konkrétne iba v dvoch prípadoch, keďže ten ostávajúci ansámbel, ma nijako zvlášť ani extra neoslovil, nakoľko scenár im v žiadnom prípade neponúkol ani toľko málo hereckého priestoru, koľko vlastne dostali zväčša tieto dve ústredné postavy Juliena Maroyeura a Anny Küpferovej, a to vo veľmi zaujímavých podaniach skrz Jeana-Louisa Trintignanta a Romy Schneiderovej, a tak v podstate tie zvyšné postavy, vyslovene vnímam iba, ako akúsi štandardnú výplň daného priestoru, teda v tomto prípade nie len v podobe titulného vlaku, ale súčasne snáď i v ostatných častiach francúzskych, exteriérových oblastí, kde taktiež častejšie dochádzalo ku nebezpečným situáciám, čomu sa rovnako ani nie je príliš čo čudovať, lebo francúzske obyvateľstvo sa totižto sťahuje z dohľadu nemeckých okupačných síl, ktoré pomaličky obsadzujú toto rozsiahle územie, a tak sa tým pádom začína systematickým spôsobom odvíjať určitý príbeh, ktorý určite nie je ďaleko vzdialený od pravdy, dokonca by som danú problematiku podtrhol v tom význame, že podobné romániky boli i naprosto bežným javom počas obdobia vojnových konfliktov, no najskôr by som tiež podotkol, že typické muchľovanie, aké som povedzme videl v dotyčnom poslednom vagóne, skrátka, bolo na dennodennom poriadku, ak to tak môžem nazvať? • Zase si treba položiť otázku i v tom zmysle, že ak by som sa neustále pozeral iba na tieto dve hrdličky, tak by ma to pravdepodobne začalo pomaly nudiť, až možno trochu viacej unavovať, a práve preto je tento počin doslova nabitým množstvom vedľajších postáv, za to ale s minimálnym priestorom na samotnú realizáciu, i keď niektoré ksichtíky si divák jednoznačne zapamätá, trebárs a predovšetkým, protagonistova, tehotná manželka v podaní Anny Wiazemskej, mimochodom v dobe nakrúcania - skutočnej manželky predstaviteľa - „Francúzskej novej vlny,” Jeana-Luca Godarda (pozn. recenzenta). • Francúzsky režisér Pierre Granier-Deferre, vytvoril pomerne dosť komornú snímku s dvomi bravúrnymi, hereckými prejavmi, zatiaľ čo takí jeho americkí kolegovia - John Frankenheimer v spojení s Arthurom Pennom, o rovných 9 rokov skoršie, taktiež nakrútili rovnomenný titul Vlak, no tentoraz s Burtom Lancasterom v hlavnej úlohe a s ďalšími, vynikajúcimi hercami v zálohách, čo je už totiž počin na úplne inej úrovni, než zrovna tento aktuálne recenzovaný, ó áno, a obidva sú dejovo zasadené do 2. svetovej vojny, no každý z nich má odlišnú, dejovú štruktúru, pričom napokon musím skonštatovať, že predsa oba vleky, pardon vlaky, vrelo odporúčam, i keď sú si také rozdielne. ()
Film mi přišel hodně tezovitý a hodně tlačil na pilu v tom, jak má divák koho chápat. Třeba ty vložené dokumentární černobílé vsuvky hloupoučkému divákovi říkají, podívej, oni se smáli, ale lidé umírali! No není to hrůza? Samozřejmě že je to hrůza, ale ne když mne u filmu do podobného názoru někdo křečovitě nutí. Celé to putování za nejistotou, poznávání se dvou lidí, kteří mají při té dlouhé cestě dost času na rozhovor a poznání jeden druhého, by mohlo být zajímavé, kdyby to nebylo poněkud povrchně, křečovitě a skutečně tezovitě natočeno. Od začátku je jasné, jaké emoce z nás film chce dojit a dojí je někdy poněkud neústrojně. Mne osobně ani hlavní postavy nedostaly třeba jako v Přízraku lásky, kde hrál s Romy Scheiderovou Marcello Mastroianni. Možná kdyby snímek byl komorním dramatem v jedné kulise... jenže to by pak šlo spíše o divadlo. Zde je skutečně nejsilnější až závěr, kdy hrají jen pohledy a gesta. Vadily mi i ty podivné střihy a skoky v čase a místě příběhu. ()
Film je především skličující, když víte, kam celý vlak jede a jak to s lidmi naskládaných ve vagonech pro zvířata většinou skončilo. Na pozadí se však objevuje skutečnost, že i v takových těžkých chvílích se lidé mohou chovat jako lidé, mohou projevit cit, něhu a pochopení, byť cesta na kterou nastoupili, končí v pekle. Cítíte, že i když lidi přesadíte do vagónu pro zvířata, nestanou se zvířaty a lidskost je pořád to, co nás od zvířat odlišuje. Koncert v podání Romy Schneider a Trintignanta. ()
Francouzi prchají ze severu Němci obsazené země na dosud neokupovaný jih a stejným vlakem zkouší uniknout také německá židovka Anne. Její postavení je o to horší, že je nepřítelem nejen ve vlastní zemi a musí proto skrývat svoji identitu; německým uprchlíkům hrozil internační tábor i ve Francii.. Těch pár dní silného vášnivého vztahu, který prožije během cesty s mladým Francouzem bere zřejmě jako poslední nadechnutí před blížícím se neúprosným osudem. Postava krásné a tajemné cizinky Anne, ač z pera Georgese Simenona, mi hodně připomínala postavy osudových žen z románů E.M. Remarqua. ()
Opravdu, jak píše st3f0o, někteří absolutně nepochopili oč jde. Žádný vlak do koncentračního tábora, ale pouze vlak naplněný francouzskými uprchlíky z území poblíž belgicko-francouzských hranic. Prostě a jednoduše prchají před rozpínající se fašistickou armádou. Tak, jak je psáno výše v obsahu. A že jde o film poměrně divácky náročný, o tom není řeč. Vždyť téměř každý film s obsazením Trintignant či Schneiderová má vždy jakousi přidanou uměleckou hodnotu a zapomeňte na některé zde napsané nesmyslné komentáře. Nejsem hloupoučký divák, takže mi nepřipadalo, že by mi snímek křečovitě vnucoval nějaký názor. No a jen tak mimochodem. DÍKY VOJANE, na filmečku jsem si pochutnal. ()
Romantika kdy vás při tom pozoruje pár, který jste před tím takto pozorovali vy mne moc neoslovuje. To vše v kulise nákladního vagónu. Silnější byl závěr kdy režie využila potenciál herců - sekvence beze slov, jen gesta a vzájemné pohledy "svázané" proxemikou. ()
jeden Francuz /jean-Louis Trintignant/ a jeho zydovska priatelka utekaju pred nacistickym hnojom, ktory sa vtedy jaxi rozmohol v Europe. Nechyba dobytci vagon, ale nastastie nejde do smutne znamych taborov, ide len o utek. Pierre Granier -Deferre /heroin, Kocka/ natocil dalsi vysoko kvalitny film, Trintignant vzdy vedel hrat, Romy Scneider tiez, videl som aj mladu Ancu Wiazemsky /Teorema 1968/. Film je to hlavne depresivny, lebo ich laska mala v tych rokoch vysoko tragicky potencial : 80 % ()
"Jsem ráda, že jsi našel svoji ženu". A to je láska. ()
Křehké kupé lidskosti. Dvě "sedadla" lásky. Kytice růží, stavy ráje prožívané ve vagónech možné smrti. V nich zatáhne za záchranné brzdy. Její krásy dotkne se citem své dlaně. Voní májem, i když mrazivé panují časy, za okny se sníh sype. Jejich očima se dívá srdce. ()
Cizolozstvi. ()
Tak tohle válečné drama mě vůbec nevzalo. Nemůžu říct, že by bylo špatné, ale ani Trintignant ani Schneiderová nejsou mými oblíbenci a neměl jsem tedy ani vůli s nimi nějak soucítit. Hlavně se film velice vleče a je celkem bez zvratů. ()
Trochu zdĺhavé, bez jasného záveru a v hlavnej úlohe akoby boli historické vlaky. Ale to žmýkanie emócií, hlavne na malom priestore jedného vagónu, funguje. ()