Mallory

Další z řady časosběrných dokumentů rutinérky Heleny Třeštíkové, tentokráte jako bonus s ušpiněným happy endem, funguje přesně tak jak má podobný formát fungovat. Vývojem prochází hlavní představitelka stejně tak jako náš pohled na ni. U mne například od nezájmu, přes pohrdání, soucítění, opět pohrdání, opět soucítění až k závěrečnému smíření. A takto má být, emoce, vcítění, tvoření si názoru. Možná bych se osobně více zaměřil na syna, rodiče nebo osobnosti střídajících se partnerů, aby nešlo o úplnou one-woman show, ale to je nakonec věc paní režisérky. PS: Měli jste pravdu pánové Šípe s Uhlířem. Jirka Bartoška je fakt "řízek". (26.01.2018)

"Mallory" je pro mě zatím nejslabší dokument, který jsem od paní Třeštíkové viděla.. Chápu, že pokud se jedná o časosběrný dokument, tak režisér nikdy neví, kam jeho hlavní postavu osud zavane, ale bohužel v příběhu Mallory nebylo na stopáž dokumentu příliš mnoho zvratů.. V podstatě se hrdinka neustále honí za vlastním ocasem a z místa se pomalu za celou dobu nehne.. Více by mě zajímalo její okolí.. Rodiče, partneři, syn.. Možná je sama do příběhu nechtěla zahrnovat.. Nevím, nějak to celé nemá šťávu a postava se za ta léta mnoho neposouvá a moc nevyvíjí.. (10.05.2016)

Pro mě nejslabší časosběrný dokument Helenty Třeštíkové. Rozhodně není tak extrémní jako třeba Katka nebo René a některý momenty působí trošku až režírovaně. V Mallory sledujeme nikdy nekončící spirálu horších a lepších momentů ženy, která si prošla snad vším. Zbavila se drogové závislosti, část života strávila jako bezdomovec, neustálé peripetie s příteli, kteří ji jenom využívali. A tak stále dokola. Soucit s hlavní hrdinkou by se našel, ale není to tak extrémní jako ostatní dokumenty Heleny Třeštíkové a v tomhle srovnání Mallory bohužel pokulhává. (18.05.2017)

Chvíli mi trvalo než jsem "naskočila", ale postupně se mi před očima rozvinul těžký úděl ženské, která měla nějak víc smůly než ostatní. Plané řeči a slibotechny střídaly překážky řehtajícího šimla s citovými i fyzickými bolestmi v partnerství, což nikomu na optimismu nepřidá. Přesto je Mallory moc silná osobnost, a proto jí úpřímně fandím. Tvrdá realita je podána bez servítků, takže vznikla agitka nejen pro smažky, ale také úředníky, politiky a vlastně kompletní rodiny. Škoda jen, že zde nepadlo téma jejího dětství, tam někde je zakopaný pitbull. 🔨 😉 Kino na hranici 2016 (01.05.2016)

Drogová tématika. Těmto ztraceným lidem, které měli často nešťastné dětství a jsou nedosycení pozorností rodičů lze obtížně pomoci. Dokument lze shlédnout na https://www.jsns.cz/lekce/91649-mallory Mallory má dvě výhody. Umí trefně formulovat myšlenky: „Heroin už mi dal všecko, co mohl; syn mi to dává sice po troškách, ale každý den.“ Zároveň zůstává věcná, nezastírá svá další klopýtnutí, která se vesměs týkají volby partnerů. Je to ona, kdo se snaží o jistý řád, i když přespávají ve vraku auta, kde má „celý život v pár igelitkách“. Dokument to sice přímo nepojmenuje, ale z návštěv v ústavu, kde dlouho zůstává syn Mallory, či ze společných výletů k jejím rodičům vyplývá dost jasně, že hrdinčino „obrácení“ má k dokonalé světici hodně daleko. Pokaždé je tu někdo navíc: trpný budižkničemu; a pokaždé to dopadá stejně: zamilovanost, oddaná péče, rány, rozchod, pláč. „Nebrečím nad ním, ale nad sebou,“ shrnuje Mallory začarovaný kruh, v němž si jen se synem nevystačí.Nicméně na rozdíl od jiných ztracenců z dokumentárních kronik vykazuje Mallory jistou zdravou nezdolnost, jež ji dovede až k vlastnímu bytu, a dokonce ke studiu – opět prostřednictvím Bartošky, jenž přitom o projektu neměl tušení. V hraném filmu by to byla pohádková limonáda, ale sběrný dokument si scénáře nevymýšlí a uměřená Třeštíková nedává průchod ani vlastnímu úžasu nad krkolomnými proměnami jednoho života. (01.05.2020)