Mladá režisérka se vydává za stárnoucím profesorem hledat recepty na život těla a duše. Co ale dívce s rodinou v Bosně poradí srbský nacionalista a blízký přítel Ratka Mladiče? Dialog o překračování vlastních předsudků a ideologií se snahou najít smíření.(oficiální text distributora)
Rajko Doleček je devadesátiletý dietolog a bývalá televizní hvězda. Ve svých pořadech v socialistickém Československu šířil s až fanatickým entuziasmem zdravý životní styl a bojoval proti obezitě. Nezapomínal zdůrazňovat, že obézní lidé jsou vlastně paraziti společnosti. Jako lékař – vědec prováděl výzkum léčby popálenin na pokusných krysách. Zároveň pracoval na své knize pro děti Příběhy strakatého Billa, ve které líčí příběh pokusného krysího samce, kterého zachrání hodný doktor před zrůdnými pokusy... Rajko Doleček je mimo své různé neutuchající aktivity také přesvědčeným srbským nacionalistou, rozhodným popíračem masakru v Srebrenici a skutečným osobním přítelem generála Ratka Mladiče, který je v současné době souzen v Haagu. Mladá dokumentaristka Kristýna Bartošová ve svém celovečerním filmu proniká do osobního života podivuhodného doktora, který se na první pohled jeví jako sympatický stařík, který ale posléze neváhá prezentovat svoje radikální fašizoidní názory. Společně oslaví jeho devadesátiny, sleduje Dolečka v jeho bytě i na klinice, kde stále působí.
Celou dobu se doktor připravuje na cestu do Haagu, kde s dalšími dvěma stoupenci panslavistického nacionalismu navštíví svého přítele a guru Mladiče. Režisérka s Dolečkem se pak vydávají do doktorovy rodné vesnice v Bosně. Cestou ho režisérka konfrontuje s realitou hřbitova obětí v Srebrenici. Osobně sympatický Doleček má velké kouzlo a režisérka se musí vyrovnávat s rozporem mezi svojí afinitou k němu a jeho neakceptovatelnými názory. Vzniká mezi nimi silné pouto a Doleček se dokonce ujímá řešení jejích zdravotních problémů. Postupem času se rozpor prohlubuje, Doleček jí zatahuje hlouběji do nacionalistické komunity a režisérku dokonce začne na dálku podporovat dokonce sám Mladič, který jí pošle fotografii s velmi osobním vzkazem. Nebezpečný svět Rajka Dolečka je film o manipulaci a o obludných lžích, které se zdají pravdivější, když je pronáší osoba, kterou obdivujete nebo přímo milujete.(Česká televize)
Žánr dokumentárního portrétu pojala Kristýna Bartošová jako bitevní pole. Režisérka, jejíž rodina má kořeny v Bosně, totiž natáčela českého lékaře Rajka Dolečka, který se s velkým nasazením věnuje obhajobě srbského generála Ratka Mladiće obviněného z válečných zločinů v bývalé Jugoslávii. V bezprostředně působícím díle, natočeném ruční kamerou a způsobem, který nezastírá přítomnost tvůrců, režisérka zpočátku opatrně, avšak čím dál ostřeji konfrontuje Dolečka s jeho kontroverzními postoji. Zároveň se ale sama musí dokázat vyrovnat s neotřesitelností lékařova názoru.(MFDF Ji.hlava)
Proslulý lékařský expert na boj s obezitou Rajko Doleček, stále aktivní devadesátník, má ještě druhou veřejnou tvář. V 90. letech se stal hlasitým obhájcem „srbského pohledu" na války v Bosně a Kosovu. Podle tohoto českého přítele generála Ratka Mladiće, odsouzeného zločince, se genocida v Srebrenici nestala, tu si vymysleli muslimové a Západ. Mladá režisérka Kristýna Bartošová zná pravdu, díky svým bosenským kořenům. Chce ale pochopit druhou stranu. Vydává se za stárnoucím profesorem a společně podnikají cestu na Balkán. Co přinese střet zcela odlišných pohledů na krvavé dějiny nedávných let? Místy humorný snímek ukrývá hlubší otázky: Může být vůbec nacionalismus přístupný racionálním argumentům? A má takový dialog vlastně smysl?(Jeden svět)
Doleček je i ve svých 90 letech stále démon a krade si film pro sebe, za to režisérka selhává na celé čáře, ať už filmařskými postupy, kdy celý dokument staví do studentského až amatérského filmování, tak i svou osobností, kdy se snaží Dolečka konfrontovat a snaží se ho změnit své názory, kdy ten ji vždy sjede jak malou holku na pískovišti, ale co by taky čekala, když nemá žádné kloudné protiargumenty, jen že si babička vzala muslima a tudíž s něma ona soucítí, a lidi s opačnými názory jsou všechny špatní? Příště by se slečna měla lépe připravit na tvorbu dokumentu, tady ji hraje do karet, že si vybrala příliš charismatickou postavu, který ji ten film částečně zachraňuje, že není čas moc přemýšlet nad jejími tvůrčími chybami.(15.2.2017)
Pilát sa ho opýtal: Čo je pravda? (Quid est veritas?) Táto otázka mi znie v ušiach pri hodnotení každej historickej udalosti. A ja pochybujem, že sa pravda o dejinách dá objektívne a tobôž subjektívne zistiť. Môžete človeku predložiť aj stohy nepopierateľných dôkazov, pravdou preňho ostane aj tak iba to, čomu bude chcieť uveriť.(14.2.2017)
Z filmu čiší bezradnost, jíž člověk před Dolečkovou démonickou osobností pochopitelně propadá. Režisérka zašla do několika slepých uliček (k nimž počítám i cestu do Srebrenice), ale pozorovat její pokusy a vývoj vztahu s protagonistou a k tomu poslouchat Dolečkovy bizarní výklady je fascinující i zábavné.(1.11.2015)
Mladé děvče si ukrojilo příliš velké sousto, chce z důvodů rodinné historie (babička se přivdala do muslimské rodiny v Serbenici, kde pak došlo k masakru), kterým sama nerozumí a jsou nejasné, konfrontovat RD s jeho slepotou vůči zločinům proti lidskosti, jichž se měl dopustit v Serberenici generál Mladic, jehož RD hrdě prohlašuje za osobního přítele. Stařík, akademicky a publikačně stále činný, už žije plně ve vlastním zafixovaném světě, který si urputně střeží, aniž by ho toužil vystavovat nebezpečným ovlivněním realitou, a Kristýna nemá dost zkušeností, lstivosti, a konečně ani pochopení, aby mu to dokázala narušit. Vzniká tak bezzubý a bezmocný medailonek o samolibém, nervózně přisprostlém, ješitném akademikovi, který už dávno – pokud někdy vůbec – necítí rozpory v tom, co zkratkovitě hlásá, s chorobnou pečlivostí a s nerudnou žárlivostí udržuje a posiluje svůj obraz a přesvědčení a svou oblíbenost ve stejně senilnějících kruzích a všechny nevhodné podněty ucvakává v zárodku. Přemoudřelý tam, kde o nic nejde, a kde jde do tuhého, mává ležérně a přezíravě rukou. Protože na svém sebepojetí už do smrti nehodlá nic změnit, tak to je. Není ale jasné, co jiného vlastně autorka čekala, čeho chtěla dosáhnout, v co naivně věřila – že ho promění? Otevře, donutí prozřít, přiznat něco, co v sobě hluboko pohřbil, pokud to v něm vůbec ještě je? Ona? Jeho? Pána s reputací na sklonku života, který už nemá čas ani sílu na to nechat si zhroutit představu, na které založil svoji existenci? Haleluja? Končí to také očekávaně, do ztracena a fiaskem. Možná i proto, že děvče si ve skutečnosti potřebuje rodinný příběh vyřešit v sobě, pro sebe, a nechápe, že starého pána k tomu nepotřebuje, že její vnější cíl je zástupný, stejně sobecký jako Dolečkova nevůle, a její tudy napřená snaha předem marná. *~~(8.3.2016)
Zdá se, že na dokumentaristice FAMU se rodí nové dogma "naivní" režisérky. Takto nastavené zrcadlo dnes stačí a osobnosti všech vyvolených národů a státostran se pravidelně nachytat nechají a do smradlavého bahna svých osobnostních rysů se gravitačně zhroutí samy. Funguje to stejně jako u Kancléř na hradě, Hájek v podhradí (takhle si název pamatuju já) nebo u Stát Knížák. Zde je zdůrazněna posvátná rétorika ve službě obéznímu Ratkovi, kterou v defenzivní nouzi nejvyšší doplňuje zbabělá psychologizace názorového odpůrce z kvaziexpertní pozice. Lehce mrazivá sonda i do enkláv dnešního jihoslovanského národovectví, návod ke gerontologickému sebezpytu pro všechny z nás po čtyřicátém roku věku, memento dnešní publikační nadprodukce. Subjektivita tvůrce je střídmě naznačena, scénáristická příprava slouží výsledku. "Voni se bojej, protože vědí, že člověk zná pravdu."(23.10.2016)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
V kinech
od:
Gore
Doleček je i ve svých 90 letech stále démon a krade si film pro sebe, za to režisérka selhává na celé čáře, ať už filmařskými postupy, kdy celý dokument staví do studentského až amatérského filmování, tak i svou osobností, kdy se snaží Dolečka konfrontovat a snaží se ho změnit své názory, kdy ten ji vždy sjede jak malou holku na pískovišti, ale co by taky čekala, když nemá žádné kloudné protiargumenty, jen že si babička vzala muslima a tudíž s něma ona soucítí, a lidi s opačnými názory jsou všechny špatní? Příště by se slečna měla lépe připravit na tvorbu dokumentu, tady ji hraje do karet, že si vybrala příliš charismatickou postavu, který ji ten film částečně zachraňuje, že není čas moc přemýšlet nad jejími tvůrčími chybami.(15.2.2017)
hygienik
Pilát sa ho opýtal: Čo je pravda? (Quid est veritas?) Táto otázka mi znie v ušiach pri hodnotení každej historickej udalosti. A ja pochybujem, že sa pravda o dejinách dá objektívne a tobôž subjektívne zistiť. Môžete človeku predložiť aj stohy nepopierateľných dôkazov, pravdou preňho ostane aj tak iba to, čomu bude chcieť uveriť.(14.2.2017)
Ony
Z filmu čiší bezradnost, jíž člověk před Dolečkovou démonickou osobností pochopitelně propadá. Režisérka zašla do několika slepých uliček (k nimž počítám i cestu do Srebrenice), ale pozorovat její pokusy a vývoj vztahu s protagonistou a k tomu poslouchat Dolečkovy bizarní výklady je fascinující i zábavné.(1.11.2015)
JitkaCardova
Mladé děvče si ukrojilo příliš velké sousto, chce z důvodů rodinné historie (babička se přivdala do muslimské rodiny v Serbenici, kde pak došlo k masakru), kterým sama nerozumí a jsou nejasné, konfrontovat RD s jeho slepotou vůči zločinům proti lidskosti, jichž se měl dopustit v Serberenici generál Mladic, jehož RD hrdě prohlašuje za osobního přítele. Stařík, akademicky a publikačně stále činný, už žije plně ve vlastním zafixovaném světě, který si urputně střeží, aniž by ho toužil vystavovat nebezpečným ovlivněním realitou, a Kristýna nemá dost zkušeností, lstivosti, a konečně ani pochopení, aby mu to dokázala narušit. Vzniká tak bezzubý a bezmocný medailonek o samolibém, nervózně přisprostlém, ješitném akademikovi, který už dávno – pokud někdy vůbec – necítí rozpory v tom, co zkratkovitě hlásá, s chorobnou pečlivostí a s nerudnou žárlivostí udržuje a posiluje svůj obraz a přesvědčení a svou oblíbenost ve stejně senilnějících kruzích a všechny nevhodné podněty ucvakává v zárodku. Přemoudřelý tam, kde o nic nejde, a kde jde do tuhého, mává ležérně a přezíravě rukou. Protože na svém sebepojetí už do smrti nehodlá nic změnit, tak to je. Není ale jasné, co jiného vlastně autorka čekala, čeho chtěla dosáhnout, v co naivně věřila – že ho promění? Otevře, donutí prozřít, přiznat něco, co v sobě hluboko pohřbil, pokud to v něm vůbec ještě je? Ona? Jeho? Pána s reputací na sklonku života, který už nemá čas ani sílu na to nechat si zhroutit představu, na které založil svoji existenci? Haleluja? Končí to také očekávaně, do ztracena a fiaskem. Možná i proto, že děvče si ve skutečnosti potřebuje rodinný příběh vyřešit v sobě, pro sebe, a nechápe, že starého pána k tomu nepotřebuje, že její vnější cíl je zástupný, stejně sobecký jako Dolečkova nevůle, a její tudy napřená snaha předem marná. *~~(8.3.2016)
Mylouch
Zdá se, že na dokumentaristice FAMU se rodí nové dogma "naivní" režisérky. Takto nastavené zrcadlo dnes stačí a osobnosti všech vyvolených národů a státostran se pravidelně nachytat nechají a do smradlavého bahna svých osobnostních rysů se gravitačně zhroutí samy. Funguje to stejně jako u Kancléř na hradě, Hájek v podhradí (takhle si název pamatuju já) nebo u Stát Knížák. Zde je zdůrazněna posvátná rétorika ve službě obéznímu Ratkovi, kterou v defenzivní nouzi nejvyšší doplňuje zbabělá psychologizace názorového odpůrce z kvaziexpertní pozice. Lehce mrazivá sonda i do enkláv dnešního jihoslovanského národovectví, návod ke gerontologickému sebezpytu pro všechny z nás po čtyřicátém roku věku, memento dnešní publikační nadprodukce. Subjektivita tvůrce je střídmě naznačena, scénáristická příprava slouží výsledku. "Voni se bojej, protože vědí, že člověk zná pravdu."(23.10.2016)