Nebezpečný svět Rajka Dolečka

Nevím, jestli to je pouze fenomén České republiky, ale existuje mýtus, že pokud jste v něčem dobří, tak se zároveň stáváte morální autoritou. Nohavica, Konvička, Kundera, Ronaldo anebo Doleček. Je důležité, rozlišovat mezi moralitou a inteligencí (či umem) a to bych řekl, že má být vyznění dokumentu Nebezpečný svět Rajka Dolečka. Triviální věc jako je rozpoznávání reality, se kterou dříve měly problémy pouze lidé s psychickými obtížemi, začíná být v dnešní době trochu oříšek. Ano, trochu mě mrzí, že nedošlo k nějaké přímější konfrontaci, ale jaký by tak mohl být výsledek hádky s někým, kdo popírá vaši realitu? (15.12.2018)

Z filmu čiší bezradnost, jíž člověk před Dolečkovou démonickou osobností pochopitelně propadá. Režisérka zašla do několika slepých uliček (k nimž počítám i cestu do Srebrenice), ale pozorovat její pokusy a vývoj vztahu s protagonistou a k tomu poslouchat Dolečkovy bizarní výklady je fascinující i zábavné. (01.11.2015)

Dokument o nepochopení. Mezi režisérkou a jejím objektem, stejně jako o tom, že skoro nikdo neví, co se doopravdy v 90. letech dělo v rozpadající se Jugoslávii. Možná je Doleček ďáblovým advokátem válečného zločince, možná ne, o tom ať se rozhodne divák sám. Každopádně mi (stejně jako režisérce) připadá spousta jeho vášnivých promluv ve vzájemném rozporu, asi holt nerozumím levicovým intelektuálům. V neposlední řadě je dobré vidět, jak se stravuje respektovaný dietolog. Veršů mohlo být i méně. (15.02.2017)

Mladé děvče si ukrojilo příliš velké sousto, chce z důvodů rodinné historie (babička se přivdala do muslimské rodiny v Serbenici, kde pak došlo k masakru), kterým sama nerozumí a jsou nejasné, konfrontovat RD s jeho slepotou vůči zločinům proti lidskosti, jichž se měl dopustit v Serberenici generál Mladic, jehož RD hrdě prohlašuje za osobního přítele. Stařík, akademicky a publikačně stále činný, už žije plně ve vlastním zafixovaném světě, který si urputně střeží, aniž by ho toužil vystavovat nebezpečným ovlivněním realitou, a Kristýna nemá dost zkušeností, lstivosti, a konečně ani pochopení, aby mu to dokázala narušit. Vzniká tak bezzubý a bezmocný medailonek o samolibém, nervózně přisprostlém, ješitném akademikovi, který už dávno – pokud někdy vůbec – necítí rozpory v tom, co zkratkovitě hlásá, s chorobnou pečlivostí a s nerudnou žárlivostí udržuje a posiluje svůj obraz a přesvědčení a svou oblíbenost ve stejně senilnějících kruzích a všechny nevhodné podněty ucvakává v zárodku. Přemoudřelý tam, kde o nic nejde, a kde jde do tuhého, mává ležérně a přezíravě rukou. Protože na svém sebepojetí už do smrti nehodlá nic změnit, tak to je. Není ale jasné, co jiného vlastně autorka čekala, čeho chtěla dosáhnout, v co naivně věřila – že ho promění? Otevře, donutí prozřít, přiznat něco, co v sobě hluboko pohřbil, pokud to v něm vůbec ještě je? Ona? Jeho? Pána s reputací na sklonku života, který už nemá čas ani sílu na to nechat si zhroutit představu, na které založil svoji existenci? Haleluja? Končí to také očekávaně, do ztracena a fiaskem. Možná i proto, že děvče si ve skutečnosti potřebuje rodinný příběh vyřešit v sobě, pro sebe, a nechápe, že starého pána k tomu nepotřebuje, že její vnější cíl je zástupný, stejně sobecký jako Dolečkova nevůle, a její tudy napřená snaha předem marná. *~~ (08.03.2016)

Myslím, že režisérka se malinko tlačí do role naivní čisté duše, aby byla Dolečkovi protikladem jakoby z principu a nemusela pro to příliš víc dělat než vedle něj být a nechápat ho. Ale v podstatě to jako plán (pokud to byl plán) vyšlo a ten film i díky tomu víc než do značné míry funguje. A asi nebyl způsob, jak by fungoval jinak. (24.08.2016)