Reklama

Reklama

Dva mladé páry se vydávají pátrat po životě místní legendy zvané doktor Satan. Cestou naberou stopařku Baby a ta jim poté, co se jejich auto rozbije, nabídne, aby přespali v domě jejích rodičů. Tak se čtyři přátelé seznamují s vražedným klanem Fireflyových a jejich domem tisíce mrtvol... (H.C.E.)

Videa (1)

Recenze (404)

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Dům tisíce mrtvol si žádá delší rozbor, proto hodlám srozumitelně pohovořit o tom, kterak se v něm srocuje otázka žánrového filmu v postklasickém Hollywoodu, hororové „camp“ estetiky a rafinované (rapid)montáže - vše v uvedeném pořadí (tři témata = tři odstavce). ____ V postklasickém Hollywoodu spolu soupeří dvě tendence, kterak přistupovat k žánru, a to ironická hybridizace a nová upřímnost. Ironická hybridizace je praktika, jejíž prostřednictvím jednotlivé žánry a žánrové filmy odkazují ke své vlastní historii a vedou referenční dialog vyjasňující spletitost žánru. Naopak prostřednictvím nové upřímnosti se žánrové filmy snaží napojit na na ztracenou autenticitu, která jakoukoliv ironii ve své svaté cestě za ztracenou ryzostí odmítá. Dům tisíce mrtvol je zjevný případ ironické hybridizace, už jen kvůli všemožným referencím na sériové vrahy a přiznaným odkazům k Texaskému masakru motorovou pilou, nebo lépe řečeno snahou vzdát poctu 70s a 80s slasherům a splatterům. Čerpáním z cizích vzorů, děl a starších období ovšem nenahrazuje nedostatek invence tvůrčího týmu, ba právě naopak – Rob Zombie pouze pochopil, že není možné odvrhnout silnou tradici hororů a dělat jakoby nic. Ironické hybridizaci dále nasvědčuje redneckovské „ovzduší“, zjevný humorný nadhled, abstrakce na úkor logiky, uvědomělá kýčovitost, láska k filmu coby možnosti neomezeného, expresivně-metalového vyjadřování a setrvalá opozice vůči všemu vážnému, protože Zombie se svým prvním rodinným „home made“ projektem teprve učil pracovat s filmovým jazykem (se scénami, ne s vyprávěním), objevoval vztahy mezi obrazem a hudbou (jako hudebník s citem pro vizuál k tomu měl jistě co říct) a necítil potřebu realizovat „hororový Tanec s vlky“, tedy onu druhou variantu „nové upřímnosti“. Proto je třeba vnímat Dům tisíce mrtvol ne jako příběh, ale jako konstrukci příběhu z příběhů. Zasazení filmu do rámce Halloweenu zase nabízí odpověď na otázku, proč se Zombie zabývá těmi zdánlivě zbytečnými remakey – evidentně k tomuhle „trick or treat“ tématu nějak bytostně tíhne už od začátku své tvorby; od narození. ____ S výše uvedeným a se způsobem, z jaké perspektivy film Zombie uchopil a posléze natočil, souvisí něco, čemu se v angličtině říká „camp“ estetika – jakýsi vytříbený špatný vkus a meta-kýčovitost; naivní adorace nevkusu. Označuje se tím něco tak špatného a nevkusného, až to je dobré (a ve výsledku to má tedy kladný účinek na obecenstvo, sic o kvalitě díla jako takového se dá polemizovat). Odtud plyne rozpor ve větě: „I hated the movie until I realized how campy it was! Now I think it's great!“, poněvadž pokud na „camp dílo“ nahlížíme z nesprávného „úhlu“, nemůžeme ho docenit. Zombie prostě věděl, že ve 21. století nemůže přijít se seriózním exploitationem, poněvadž by to bylo trapné, stejně jako to věděli tvůrci Smrtonosné pasti 4 nebo Indyho 4, jejichž díla tematizují vývoj a historický kontext svého hrdiny a fikčního světa, jež obývá. S tím vším souvisí pojem zvaný hyperrealismus, který odhaluje, že realita, jak jsme zvyklí vidět, je výsledkem mechanické manipulace. Hyperrealismus dává okamžitě najevo, že říká lži a nehraje si na neporušený a dokonalý iluzorní svět, schopný utopit diváka ve své fikci a poté ním manipulovat (právě proti tomu bojoval Haneke ve Funny Games). Hyperrealismus sice není v tomhle filmu tak zřetelný, protože pokud některé postavy promlouvají do kamery, což je v kinematografii neoddiskutovatelné tabu, fikce se tím neruší, ale je to cítit z přístupu, jehož je Zombie zastáncem. Závěr z toho je tedy ten, že žánrová ironická hybridizace, camp estetika a hyperrealismus představují tři úzce související způsoby, kterak se dají natáčet moderní, uvědomělé a důmyslné filmy, které dovedou skrze tematizaci žánru a filmu coby sociokulturního, historicky proměnlivého média odvyprávět zcela regulérní a zajímavý příběh. A Rob Zombie to moc dobře chápe, protože všechny tři způsoby důsledně využívá. ____ Ohledně montáže (střihu) nezbývá než vzpomenout Sama Peckinpaha, jehož stylistiku Dům tisíce mrtvol se vším všudy přebírá. (i) Za prvé to jsou různé vsuvky vložené do sekvencí, tzv. percepční šoky a náhlé porušení běžného vyprávění, navozující dojem fyzičnosti a kinetiky, třeba „argentovské“ psychoanalytické střídání modré (rozum) a červené (duše) barvy, nebo ty náhlé výstupy klaunů v manéži (čti: heavymetalových zpěváků na koncertě), ale co je nejzajímavější, z těchto vsuvek se často - nikoliv však pokaždé - vyklube nová scéna. Někdy jde tedy pouze o vsuvku a jindy zas o začátek nové scény, z čehož je zřejmé, že Zombie o filmovém jazyku důkladně a často i inovativně přemýšlí. Delší percepční šoky jsou často vystavěny v duchu „heavy metal video" mentality přes rapidmonáž, což je technika kratších sekvencí složených z krátkých záběrů, které na sebe nemusí vázat ani obsahově, ani pohybově, naopak jejich předmětná náplň se markantně liší. Tyto záběry sdělují divákovi určitý dojem nebo pocit a často kopírují těkající mysl postav, čímž pádem je snazší se s nimi ztotožnit. (ii) Za druhé charakterizuje montáž filmu radikální časoprostorové zkreslení. Jde o to, že přesun hlavních hrdinů probíhá z prostředí, kde má čas svůj význam, do prostředí, kde význam nemá, to jest do vidlákova, ale paradoxně právě tam začne jít o čas v největší možné míře, neboť hrdinům se čas krátí, utíká jim a s tím se blíží jejich smrt, proto se snaží čas prodloužit, aby zemřeli později, ale protože jsou na místě, kde jak řečeno čas není, tak se jim to jednoduše nedaří. Naopak ryze prostorové (a velice mazané) deformace jsou zřejmé třeba v momentě, kdy se uzavřený dům hrůzy z počátku filmu přesune i ven, viz průjezd zahradou končící rozmláceným autem. Ovšem když jsme u těch „hlavních kladných hrdinů“, je třeba si uvědomit, že u Zombieho to je prohozené. Klaďáci jsou záporáci a obráceně, respektive je nutné stát při sledování na straně záporáků, stejně jako na jejich straně stojí režisér (i jeho manželka je obsazená na straně zla), protože jinak si film neužijete. V tom vězí jedna z nekonvekčností Zombieho přístupu, v té adoraci záporáků a v odstředění onoho revenge z exploatace, které mu jinak přináleží. Ačkoliv na druhou stranu vypravěč sleduje téměř veškeré dění z perspektivy klaďasů, čehož důsledkem je zvláštní asymetrie; opojný střet metalistického (satanistického) a hollywoodského (etického) stylu a uvažování. ()

POMO 

všechny recenze uživatele

Technicky amatérská vykrádačka prvního Texaského masakru (1974), ale zábavná a dělaná s láskou (k hnusu, násilí, krvi a sadismu). Humorným tónem dostatečně odlehčená na to, aby ji nešlo označit za zvrhle úchylnou, anebo jí brát jakkoliv vážně a být z ní “hororově vyděšen”. Nihilistický redneck rampage. ()

Reklama

woody odpad!

všechny recenze uživatele

Nemyslete si, že jsem tomu nedal šanci. Exploitation, hmm, to nasledované nemám, no což, doplním si vzdělání. Po chvíli: Proč se všichni úchylové jmenují jako postavy Groucha Marxe? Metalistický vtípek Roba Zombieho, že ti sadisti se jmenují po jednom z nejlepších komiků... Ha, dr. Satan. Čistě náhodou zlynčovaný chirurg... Po delší chvilce: Tohle jsem už někde viděl. Hm, dobře si to pohrává s klišé... Pak si uvědomím, že už si to ani tak nehraje, že se to v tom topí. Epileptický střih se už okoukal. Hudba mě začíná štvát. Už to chci vypnout, ale vtom začne Slim Whitman hýkat svou I Remember You! A na plátně propuknou jatka hloupých jižanských fízlů a nachytal jsem se jak se nepříčetně směji - že by alespoň finále něčím překvapilo... No, nepřekvapilo, ještě víc to zkazilo. Přiznám se, že ať už mi to chtělo říct cokoliv nepochopil jsem to, ale za ten hudební žertík Zombieho úplně nezatratím. ()

Superpero 

všechny recenze uživatele

Rob Zombie opravdu rozumí žánru, jen je škoda že si film neudržel tempo DOKONALÉ úvodní dvacetiminutovky. Potom už se to úplně šíleně zvrhne a o nějakém ději nemůže být řeč...jenže jsem se nenudil a ty Robovi úchylnosti prostě měly něco do sebe. Přece jenom vrah dětí co miluje výprasky plácačkou pobitou hřebíky, jelikož mu dělá dobře cítít to ve slabinách, nenechá jen tak nějakou bránici v klidu. Takže pokud máte náladu na nějakou ujetost, pusťte si tohle. ()

Isherwood 

všechny recenze uživatele

Zombie má 70-ky poctivě nakoukáno a mimo trend jednolitých slasherů poslední doby dává přednost neurvalému exploitation, v němž má navrch solidní psycho atmosféra amerického zapadákova ztělesněná rodinou Fireflyových. Závěr je absolutní peklo, které vám klidný spánek rozhodně nedopřeje. Pravda, kdybych Zombieho muzikou v poslední době neměl napěchovaný krom WinAmpu i mp3 přehrávač a neměl z žánru něco málo za sebou, asi bych si to tak dobře neužil. Chce to hold kousek zvrácenosti a kus benevolence. Horor jak lusk, u kterého prvotní pohnutky studia Universal docela chápu. 4 ½. ()

Galerie (59)

Zajímavosti (28)

  • „Průvodce a hostitele“ doktora Wolfensteina z úvodu filmu si zahrál jeden z producentů, Gregg Gibbs. (warner)
  • Během filmu můžeme vidět plakáty pohřešovaných chlapců. Na fotografiích jsou ve skutečnosti sám režisér Rob Zombie a jeho bratr (zpěvák skupiny Powerman 5000) jako malí kluci. (Othello)
  • Za první promítací víkend vytěžil film v amerických kinech 3 460 666 dolarů. V přepočtu na jedno kino, do kterého byl film nasazen, to vycházelo přesně na 666 dolarů. (Othello)

Reklama

Reklama