Avengers: Infinity War

"There was an Idea..." Pro fanoušky MCU zcela monumentální a orgasmické završení desetileté éry, která by nejspíš nevznikla, nebýt kmotra toho všeho, Roberta Downeyho. Předání režisérských otěží "Russo Brothers" byla zlatá investice. Svoji schopnost pracovat s postavami, psychologií i akcí prokázali už s Captainem Americou. I navzdory obrovskému množství postav, které se do IW povedlo vměstnat, snímek působí ukočírovaně a režijně zvládnutý levou zadní. Děj není zmatený, neskáče se zběsile sem a tam, každý hrdina má v příběhu své pevné místo. Nic nepůsobí chaoticky či přemrštěně. Russoovi dokázali to, nad čím by si jiní režiséři dost možná lámali hlavu. Nejvíc prostoru zde dostává Thanos. Nejméně využitý mi přijde Cap. Chris Evans tady vypadá ku*evsky sexy, s těma fousama a sestřihem:) Škoda, že nebyl více využitý. Ale zase má svoje sólovky, v nichž se předvedl, takže člověk už ví, do dokáže. Dokonalá interakce nastává mezi Tony Starkem a Stephenem Strangem. Chemie funguje na plné obrátky a člověka možná jen lehce zamrzí, že nedošlo na "No, Shit, Sherlock." Při setkání Buckyho a Steva a při jejich společném objetí, které jsem dle traileru ani v nejmenším nečekala, jsem nedokázala potlačit svou radost a na celé kino jsem vykřikla: "Jooo!" Nejvíc to u mě herecky vyhrál Chris Hemsworth. Zde dokázal, že kromě vzhledu australského playboye umí i výborně hrát. Jeho Thor v průběhu vlastních filmů dospěl, a nepůsobí zde už jako jenom nějaký nezajímavý Bůh hromu, který se jen umí ohánět kladivem. Scéna "What more could I lose?" mluví za vše. O humornou stránku se v této globální bitvě postarali Strážci galaxie. Neměla jsem je nijak v oblibě, ale mé první setkání s nimi v tomto snímku mě přimělo změnit názor. Humorná scéna následuje vážnou, vzájemně se prolínají a člověk tak v jednu chvíli neví, jestli brečí smutkem, nebo smíchy. Infinity War fanoušky zlomilo a zničilo. V životě jsem v kině neměla takový stav, kdy jsem čekala, jestli začnu hystericky křičet, kopat kolem sebe, nebo se prostě hned zblázním :D Očividně zbytek narvaného kina na tom nebyl o moc líp. Stačila mi jenom scéna, kdy jsem viděla, jak Bucky odlétává v prach, to už jsem cítila, jak se mi sevřelo srdce, jako by mi ho někdo vyrval a pak už jsem upadla do jakési apatie. A scéna, kdy Peter padne Tonymu do náruče, je naprosto devastating. To už jsem skoro nevnímala. Při závěrečných titulkách bylo téměř úplné ticho a na "after credits scene" zůstala většina osazenstva kina. Nejvíc lidí, co jsem kdy na Marvelovských filmech zažila. Člověk čekal, že prostě někdo skončí, ale nakonec vše bylo zcela jinak a způsobem, jaký nikdo asi nečekal. Hlavně, že "Behind the scene" videa ukazují, jak se všichni během natáčení dobře bavili, že? :D Avengers: Infinity War zakončuje velkolepou éru, která přinesla na plátna neskutečné množství jedinečných charakterů, které ztvárnili do té doby ne příliš známí herci, z nichž se staly světové modly. Vznikl jeden z největších fandomů na světě a pojem MCU se stal téměř drogou. Lidé jsou totiž závislí, nebo ne? :) Chemie herců "on and off screen" a charaktery, jimž dali svoji tvář a osobnost jsou jedny z nejdůležitějších věcí, co dělají z Marvelovského impéria v současnosti nedosažitelný Everest filmového světa. "Mr. Stark, I don't feel so good. I don't wanna go. Please, I don't wanna go..."😭 (27.05.2018) (méně) (více)

Nejsem marvelovský hater, čehož dokladem je to, že jsem všechny předchozí marvelovky hodnotil nadprůměrně až výborně, většinu z nich s výjimkou úplně první (IH) a pár posledních (T: R, BP) jsem zhlédl více než jednou, příspěvky bří Russovců jsem považoval za jedny z nejlepších v MCU. O to nemilejší bylo mé zjištění, že A: IW je pro mě ne pouze jednou z nejhorších marvelovek, ale že není ani dobrým - ničím opravdu výlučným, aspoň něčím opravdu ozvláštňujícím - filmem. Nehodlám nesoudržnost a nezvládnutost vyprávění omlouvat velkým počtem protagonistů, protože vznikly hollywoodské filmy s nemalým počtem postav, které jsou koherentní a které mají vzájemně se dynamizující linie (WHITE HOUSE DOWN, DEN NEZÁVISLOSTI: NOVÝ ÚTOK); dokonce vznikly tituly natolik ambiciózní, že skoro s každým bodem obratu přidají nového superhrdinu (X-MEN: APOKALYPSA). A: IW místo toho v úvodním aktu volí divácky zcela ubíjející - protože bez jakékoliv variace opakovaný, a tudíž předvídatelný - vzorec jednoho izolovaného bloku, po kterém následuje další, který se spojí s tím předchozím pro střetnutí oddělených superhrdinů. V závěrečném zdvojeném klimaxu se zase prostříhává mezi dvěma oddělenými liniemi a s oddalovanou třetí se pracuje jako Deus Ex Machina, což jednak vede k tříštění pozornosti, jednak to je znovu manýra (srov. s důmyslnou SWVIII, která zmnožuje jednotlivé linie a pohrává si s diváckým očekáváním). Oceňuji organizování vyprávění kolem antagonisty, nespatřuji v tom ovšem nic pozoruhodného, protože na podobném principu fungovaly jiné počiny blahé (TINTINOVA DOBRODRUŽSTVÍ) i ne až tak blahé (TERMINÁTOR) paměti. Stejně tak selhávání v dosahování cílů je s ohledem na hollywoodskou sériovou kinematografii (STAR WARS, MATRIX, PÁN PRSTENŮ, HOBIT) normou, spoléháním se na osvědčené tradice. Nepomáhá tomu ani strategie stylu, protože delší záběry orientující pozornost za pomocí zvuku v prostoru jsou až nadužívané. Nepřichází se s ničím tak nápaditým, jako je sebevědomá nápodoba stylu politických thrillerů napříč dějinami kinematografie (CA: WS) či významotvorná práce s několika plány akce najednou (CA: CW); film nemá vlastní "ksicht" (a nekombinuje ani postupy z předchozích marvelovek, jako tak činil Whedon v AI, či se neinspiruje podobou komiksových políček jako AII). Podobné pozbytí ambicí spatřuji i na významové rovině, protože se zcela rezignovalo na referování ke skutečnému světu (nežádám nolanovky, stačilo by AI a AII či CA: WS nebo BP). Ono téma střetu etiky a morálky v případě obětí, které jako jediné sjednocuje ty dvě a půl hodiny, je zase natolik doslovné a několikrát zopakované, že ho neshledávám podnětným. Vlastně mi to celé bylo jedno, což krom výše zmíněného bylo dáno i tím, že nelze se snažit o vtahující vyprávění ždímající emoce, přitom publikum distancovat odkazováním se k předchozím dobrodružstvím a zlehčováním situací. Selhání je už v tom, že se pracuje se žánrovými typy jako s psychologicky definovanými jedinci, což někdy trochu funguje (díky vývoji Iron Man), někdy vůbec (posádka Strážců a Thor) - a hlavně jsou tyto typy záminkou k dlouhému fan-servicu, kde jde o jejich střetávání a následné one-linery a cheesy proslovy, za nimiž není kreativita, ale focus groupy. A: IW je produkt, a co hůř, ničím pozoruhodný, přestože je tak z nějakého důvodu - nejspíš díky dostání fanouškovským požadavkům - přijímán. (29.04.2018) (méně) (více)