Lola
Lola
Lola
Režie:
Rainer Werner FassbinderKamera:
Xaver SchwarzenbergerHrají:
Barbara Sukowa, Armin Mueller-Stahl, Mario Adorf, Matthias Fuchs, Helga Feddersen, Karin Baal, Ivan Desny, Elisabeth Volkmann, Hark Bohm (více)Obsahy(1)
Kabaretní zpěvačka chce svůj podíl na ekonomickém zázraku Západního Německa 50. let, a tak se pokusí zkorumpovat svého milence, důležitého stavebního úředníka. (Netflix)
Recenze (31)
Ano satira na společenské pokrytectví je zjevná. Můj druhý film RWS a i když na mně nemměl dopad jako Braunová, pořád se mě líbilo zpracování, atmosféra i Barbark. Určitě bych ocenil lepší dialogy. ()
Ze všech filmů německého režiséra R. W. Fassbindera je mi Lola patrně nejsympatičtější svojí lehce komediální nadsázkou a v neposlední řadě i hereckým obsazením v čele s půvabnu Barbarou Sukowou v roli luxusní prostitutky a Arminem Muellerem-Stahlem v roli charakterního šéfa stavebního úřadu. Ve většině svých filmů je Fassbinder levicově aktivistický, bojovný a přehnaně kritický, tady svůj odpor k establishmentu přetavil do chytré satiry, která shazuje německý hospodářský zázrak 50. let. Fassbinder jednak nenápadně, ale účinně připomíná, že německá společnost 50. let je přímým pokračovatelem Německa 40. let s jeho hnědou minulostí, jednak si všímá korupce tradičních i nových elit a toho, že z hospodářského vzestupu zdaleka všichni netěží stejně. Ti, kteří mají konexe a často pochybně nashromážděný kapitál, bohatnou, zatímco na ostatní zbydou jen drobky ze stolu. Postava hlavního hrdiny, idealistického Von Bohma, pak připomíná, že korumpovatelný je téměř každý, jen je nutné najít jeho cenu. Celkový dojem: 85 %. Fassbinder sice vypráví o jednom konkrétním bordelu v jednom konkrétním městě, ale je zřejmé, že vytváří asociaci bordelu jako ztělesnění kapitalistické morálky a politického systému poválečného Německa. ()
Moje první filmové setkání s Fassbinderem dopadlo vcelku úspěšně. Lola je úsměvnou satirou s příslovím „Kam čert nemůže, nastrčí ženskou“ jakožto hlavním mottem snímku. Postavičky maloměsta jsou dobře vykreslené, stejně tak jeho prostředí a zákulisní intriky, a divák zde navíc může fandit i de facto záporákovi. Zajímavá je také ne úplně všední vizuální stránka, potěší i smířlivý konec (přestože morálka jde „trochu“ bokem) a z mého pohledu jsou slabší 4* pro tento počin tak akorát. ()
Míním, že režisér by se neměl opakovat, pokud se tak děje s menším, nikoli větším účinkem. Lola je ve všech ohledech slabým a mdlým odvarem do posledního okamžiku okouzlujícího a překvapujícího Manželství Marie Braunové, nikoli soběstačným filmem pomyslné volné trilogie (jejímž završením má být Touha Veroniky Vossové). Je to obměna, variace, a bylo by to v naprostém pořádku, pokud by zvyšovala dojem a prohlubovala porozumění, obohacovala a rozvíjela hlavní téma, jenže to se neděje – první film toho pokryl více a lépe, rafinovaněji, obsáhleji, složitěji i zdobněji, jeho děj se rozvíjel organicky a přitažlivě dynamicky, jak si Marie po liščím způsobu ochočovala okolní tvrdý svět a objevovala svoje možnosti v něm, zkoumala a podmaňovala si nástroje ženskosti, a přitom si v sobě ženu zároveň chránila. Zatímco tenhle druhý snímek s mechanicky vykonstruovaným dějem z něj pouze v malém těží, jako vycvičený kapesní zlodějíček. Jeho existence – pokud ho divák sleduje druhý v pořadí – vzbuzuje soucit místo radosti, a místo projevů vzrušení nutí potlačovat leda netrpělivost, aby se to už všecko dokonalo podle šustícího scénáře, a to se pro žádné skutečné dílo nehodí. Jako by si Fassbinder chtěl vyzkoušet, kam až se dá mechanika konstruování v díle zviditelnit, zdělničnit, znádeničtit. A nebo k tomu měl jiné důvody, těžko říct. Vážím si Fassbindera pro originální, plnohodnotné, neodvislé filmy, jako je Čínská ruleta nebo Manželství Marie Braunové, a pokud potřeboval z jakýchkoli důvodů natočit tuhle schematickou převařeninu, pak mu to pro ta ostatní působivá díla prostě promíjím. *~~ ()
Ach bože, ten 800x přetavený román Heinricha Manna za to opravdu nemohl. Zatímco Pea Fröhlich a Peter Märthesheimer pouze zkonstatovali nepřesaditelnost konfliktů z původního románu Profesor Neřád do Německa 50. let (viz jejich komentář v Ich will nicht nur, daß ihr mich liebt - Der Filmemacher Rainer Werner Fassbinder), byl to opět individualismus egoistického manýristy RWF, který s drzostí sobě vlastní učinil definitivní tečku nad převrácenými významy psychologického románu, který původně vyšel v roce 1905 s podtitulem Konec tyrana. Výsledný produkt Lola je proto tak vágní, že byť i jen kratičký pohled na ty vyžilé kurvy snímané přes růžové filtry napoví více, nežli celá ta údajně rafinovaná socio-kritická rovina. ()
Fassbinder videl hlbšie do štruktúr spoločenských vzťahov, než drvivá väčšina režisérov podobného razenia. Jeho filmy sú preto dodnes aktuálne a živé. Primárne na nich totiž nikdy nezáležalo na dobovom kontexte, ale na prenikavej analýze ľudského konania a myslenia na základe konkrétneho príbehu. A to sa s časom nemení. Lola je príbehom zopár ľudí žijúcich v meste v štádiu výstavby. Meste, v ktorom je každý - hádam s výnimkou malého dievčatka a jej babky - skazený mamonom, oportunizmom a pomýlenými ambíciami v kombinácii s pokorením sa veľkohubej výstavbe slov či budov. Jedinou funkčnou štruktúrou je bordel. Plní zároveň funkciu inštitúcie a zástupného symbolu vecí i ľudí - k životu nevyhnutných, ktorých si je možné kedykoľvek kúpiť a akokoľvek ohnúť - podobne ako výstavnú štetku. Spoločenské postavenie je odvodené výlučne od hodnoty majetku, nemá nič spoločné so vzdelaním, intelektom. Cena za služby sa určuje okrem peňažnej hodnoty aj intenzitou princípov a hĺbkou preciťovania lásky. Morálne vzopretie v mene dodržiavania práva a poriadku nastáva len v prípade osobného sebaponíženia. Boj za pravdu vytryskne len ako spontánny výraz pomsty, kedy sa z konformistu na základe urazenej ješitnosti na chvíľu stáva radikál. Revolučné anarchistické výzvy a Bakuninove tézy končia v zmätočnom prebiehaní medzi korením sa moci, pchaním sa jej hlboko do zadku (v tomto boli a sú intelektuáli vždy mimoriadne silní) a zmäteným rečnením o potrebe odstránenia starých poriadkov, či upieraniu sa k akýmsi novým nádejam (o ktorých ale tým mocným zároveň čosi treba vyšpicľovať aby „revolucionisti“ boli krytí – mimochodom udávanie je ďalšia silná zbraň kultúrnej inteligencie). Šťastie ako ponížené poddanie sa chrapúnstvu, zaštítenému majetkom. Revolučné skupinky končia ako smiešne maškary s transparentmi na ulici, pričom ich funkcia je asi ako funkcia zábavných sošiek – pobaviť a na čas vzbudiť emócie. Žiadny reálny dosah na zmenu čohokoľvek. Len ďalšie jalové demonštrácie, ďalšie zbytočné petície, ďalšie nanič zbierky. Strnulo postávajúce, nič nezmôžuce figuríny odporu. A umenie, tanec, hudba, spev? Slúži prevažne len ako výraz extatického pobavenia vládnucich a ich pricmrndávačov. ()
Tento film je vydařeným popisem prohnilé společnosti, kde otěže pokroku drží v rukách pochybní podnikatelé a zkorumpovaní politici. Jedná se tedy o zcela reálný obraz. Podstatné jsou zde dvě dějové linie, jedna popisuje touhu děvky Loly po spořádaném životě a druhá snahu morálního, ač realistického, člověka vnést do města rozvoj a to při snesitelné míře korupce, v rámci prospěchu společnosti. Tyto dvě linie se ve filmu protnou, aby po kolizi mohlo vše pokračovat dál v zajetých kolejích. Skutečně realistický obraz našeho světa. Takhle ot prostě chodí. Filmově se však jedná o slabší počin. Postavy nejsou až tak reálné, jak jsme u Fassbindera zvyklí a to i přestože herecké výkony jsou slušné.To brání divákovi si film patřičně prožít. A ač měl Fassbinder pro vymýšelní dějových zápletek snad až shakesperovský talent, tak tomuto filmu chybí větší dávka osudové dramatičnosti. ()
I keď je Lola súčasťou trilógie, najviac mi pripomenula Lili Marlen. To svedčí o Fassbinderovom zámere zobrazovať cca totožné situácie, v ktorých sa ľudia nachádzajú, v ľubovoľnom režime. Takto môžeme chápať aj hlavný inšpiračný zdroj, Modrého anjela. Ak sa chce mať žena dobre, musí sa mužskému, rovná sa supiemu svetu prispôsobiť. Ak sa nechce prispôsobiť idealista spoločenským normám, musí sa. Kedykoľvek a kdekoľvek, nielen v Nemecku. Svojim spôsobom mi tento film najviac z tých, ktoré som od Fassbindera videl, pripomenul Sirkovu tvorbu. Ale iba svojim spôsobom. Napríklad prepracovanou a preexponovanou farebnosťou a zdanlivou naivitou. Rovnako sa však aj uňho pod vonkajšou pokrievkou, ako aj pod pokrievkou všetkých naleštených hrdinov filmu, nachádza krutá pravda. ()
Těžko říct, zda bych tady dokázal být bez případné znalosti Modrého anděla (1930) mnohem více spokojen či nadšen. Ten prastarý černobílý německý snímek z počátků zvukového filmu mě před časem uchvátil a mnou aktuálně viděný Fassbinderův počin, jakkoliv osobitý a se společenským poselstvím, už asi navždy zůstane jen variací na onen starší slavný film, resp. jeho původní předlohu. A bohužel v mých očí Lola nad Modrým andělem výrazně prohrává. Barbara Sukowa rozhodně nepodává špatný výkon, minimálně v rámci Fassbinderova pojetí oné postavy ne, ale prosím vás, kam se hrabe na svůdnou divu úrovně Marlene Dietrich? Hlavním tahounem se tentokrát překvapivě stal představitel hlavní mužské role Armin Mueller-Stahl, jehož mravní zkáze propadající hořlivec Von Bohm vdechuje snímku silné charisma i podmanivý ironický nadhled. Vůbec onen nekompromisně satirický obraz německého hospodárského rozkvětu 50. let hodnotím v Lole jako přínos, mnohem rozporuplněji vnímám na první pohled možná špičkovou výtvarní stylizaci. Musím říct, že všechny ty růžové, červené, modré či zelené filtry mě v některých scénách svým ostrým jasem spíše iritovaly, měl jsem pocit, že mnohokrát spíše odvádějí pozornost od podstaty scény. Když se ve scénách z kanceláře odrážely jakési modré skvrny z osvětlení i na obličejích herců, začala mi ze strany Fassbindera tahle barevná stylizace připadat totálně přehnaná. Mj. kvůli těmto rušivým výtvarním efektům nedokážu vyjít s hodnocením výš, než nad silné 3 hvězdičky. [65%] ()
Toto nebola trefa do čierneho, ale do ružového, no a pre prostitútku sa hodí meno Lola a keď ju ešte hraje Suková, tak to sedí úplne. Lenže dejová chudoba nebola zachránená ani šansonierskými škrekotmi či tancami bez tyče. Modrý anjel v povojnovej ére nemá ten šmrnc, je taký bledý, prázdny a Barbara nie je Marlene Dietrich. ()
Náš skvělý sociálně-tržní systém. ()
Postavy, ako sú : v prvom rade taká pobehlica Lola, či extrémne zištný chuligán Schuckert, alebo trebárs dobrácky, ale naivný Von Bohm, sa vám isto vryjú do pamäti, ako aj mne, no to je asi tak nateraz všetko, čo by som mohol k druhému dielu „trilógie” , čo povedať, pretože ma zaujala maximálne myšlienka korupcie, machinácie a moci v stavebnej firme, kde za všetkým stojí atraktívna žena, ktorá si robí zo všetkého taký holubník. A herecky výkon bravúrnej Barbary Sukuwej hovorí úplne v jej prospech, ako ľahučky zvláda svoju postavu, ktorá je strašne vypočítavá, pokrytecká, že i v záverečnom skonštatovaní v jednej z scén, zisťujem, aká je to m-a-s-k-a ! Stavebný referent Von Bohm sa na chvíľu rozhodol „vzoprieť sa obrom” , ale ako to už dopadlo, veľmi dobre viem, že systém ho položil na lopatky, a o tom tento celkom zaujímavý snímok Rainera Wernera Fassbindera pomocou obrazu rozpráva, len škoda, že to nebolo tak intenzívne, ako v M-árii B-raunovej, keď snímal Ballhaus... PS: V podstate oveľa menšiu roličku si tu zahral Ivan Desny, ktorý mal predtým v podstate oveľa väčšiu rolu v M.B. ()
Konečně jsem se dočkala zásahu do černého při prozkoumávání bohaté filmografie Reinera Wernera Fassbindera! Tak vydařená kritika morálky na malém městě, že nemůžu jinak, než s klidným svědomím dát filmu plný počet hvězd. Dokonalé! Trefné! Smutné... ()
Ze svého prvního Fassbindera jsem trochu zmatený. Je těžké odlišit, která scéna je zamýšlena jako realistická studie lidských osudů a co je namířeno jako satira proti společnosti. Na konci jsem měl pocit, že se Němec postavil na stranu katarze, ale to jsem se těžce pletl. Sice mírné zklamání po této stránce, ale první zkušenost nebyla vůbec špatná. Fassbinder je skutečný obrazový mág a hltal jsem mu každé slovo. Čiže za mě palec nahoru a těším se na příště... ()
Fassbinderova sarkastická lahůdka, při které si uspokojeně rochnila má vjemová čidla. Mrštné a jízlivé dialogy, živelné panoptikum výrazných figurek v hereckém obsazení z nejvyšší bundesligy, vizuály do detailů vyšperkované v neonovém zabarvení a nebývale povznesená lehkost. Pohádkové Ende gut, alles gut s morálně pajdavou dohrou bylo hořkosladkou tečkou a zanechalo mě v úsměvném rozpoložení. Vzácný to jev po filmu Fassbindera. ()
Žena v zatracení. Ztracený muž s oporou v plánování. Zkažená modernita poválečného Německa. Trojí "z" s atributy: pitoreskního, tragického a pikareskního. ()
Nemecké mestá vyzerali po vojne hrozivo (Berlín, Drážďany, Hamburg...), najhoršie na tom boli mestá a továrne v sovietskej zóne. Úplne iná situácia v bombardovaní Nemecka nastala po Jaltskej konferencii, kedy bolo jasné rozdelenie Nemecka na okupačné zóny. Briti a Američania bombardovali tie priemyselné objekty, ktoré sa mali dostať do rúk Sovietom aby, ochromili povojnový rozvoj tejto krajiny. Úplný opak nastal v zóne Američanov, predsa si Američania nebudú bombardovať továrne v Nemecku, kde majú svoje podiely, vyrábali pre Hitlera a tvorili sa pre nich zisky. V skutočnosti nebola nemecká ekonomika ešte úplne zničená, ale to čo zostalo bolo rozobraté spojencami v rámci reparácii. Muži zväčša padli vo vojne, boli nezvestní alebo ešte v zajatí. Ženy tak boli rovnako ako počas druhej svetovej vojny odkázané iba na seba. Museli sa postarať o zvyšky svojich rodín, nakŕmiť deti a nájsť im strechu nad hlavou. Na to však musel začať fungovať normálny život. A museli to byť ženy, ktoré začali dvíhať mestá a ekonomiku z popola a o tom je trilógia filmov Manželstvo Márie Braunovej,1979; Lola, 1981 a Túžba Veroniky Vossovej, 1982. ()
Korupce, manipulace, zlo a geniální formální stránka... Film odporný a krásný zároveň... ()
Český znak (signifikant, jméno) BORDEL má dvě interpretace (signifikáty, významy). Ty je docela dobře možno spojit do jednoho, jak to tu Fassbinder po celou dobu vtipně dokazuje. Pokud by postupoval dialekticky, mohl by docílit jinou, možná i vyšší kvalitu, ale tohle proplétání, splétání a rozplétání, zvedání, klesání a ulpívání na jedné hladině, vede jen k "šumu", k "nicneříkání". Zde mu do kapsy, ze které obvykle tahal samá esa, někdo propašoval karty nižších hodnot. Pokud bychom do toho chtěli zatáhnout i Heinricha Manna, bylo by možná vhodné propůjčit Professoru Unratovi (Raat) i některé další rysy Untertanovy (Heßling); jisté je, že osudy "Poddaného" jsou v Mannově analýze hlubší a propracovanější než je tomu v případě "Profesora Neřáda". Kouzlo neřesti prostě poutá větší pozornost i obdiv. ()