Prach

Minimalistickým filmům s prvky spirituality fandím, zvlášť když vzniknou u nás. Prach do této kategorie sice rámcově spadá, ale podle mě ji bohužel nedokáže naplňovat - skoro bych řekl, že se zakládá na jejím nepochopení. Narativně vyprázdněné filmy totiž mohou fungovat ve chvíli, kdy divákovi dají dostatek materiálu k přemýšlení. Mohou například zamlčovat, nebo spíš naznačovat motivace postav, provokovat zatajováním nebo jen postupným odkrýváním informací a tak dále. Stejně tak mohou využívat nadpřirozených motivů (nebo aspoň stylem vyjadřovat jejich tušenou přítomnost) k tomu, aby posílily onen spirituální mód. Prach se ale po většinu času omezuje na banální dialogy, které po vzoru Antonioniho (režisérův vzor) mají zřejmě dokládat odcizenost postav, ale po určité době začnou vyznívat skoro až sebeparodicky. Co na tom, že kamera je fantastická a herci po většinu času velmi dobří (fotogenická Hana Jagošová je top)... zkrátka není odkud brát. Scénář je až k uzoufání prostý a postavy neprokreslené, takže v podstatě cokoli, co si do nich divák vprojektuje, vychází primárně z něj a ne z filmu. Náznak určité dynamizace (vztahů, dialogů...) přichází až v závěru, jinak je to od začátku až do konce hrozná stáze. Přitom to napřed vypadá tak slibně. Chci věřit, že ze Zapletala jednou bude vyzrálý tvůrce, ale svým celovečerním debutem spíš pohříchu dává (oprávněnou) munici těm, kdo se rádi rozčilují nad pomalými filmy s postavami čumícími do blba. (10.07.2015)

Nevěděl jsem, že se na FAMU učí Dogma 95, ale hodně to vysvětluje, proč je český film tam, kde je. Naivní scénář, který vystačí tak na 20timinutový film. Herci jsou dřeva všichni do jednoho, skoro to vypadá, že měli pod kamerou čtecí zařízení. Hudba žádná, když někdo občas pustil gramofon, byl to svátek. Chápu, že jde o studentský film, kdybych byl pedagog na FAMU, dal bych Vítu Zapletalovi dva mínus a jako domácí úkol pustit si "Halt auf freier Strecke", aby viděl, jak se taky dá natočit komorní rodinné drama o umírání. Na MFFKV se to mezi těmi filipínskými a mexickými dramaty ztratí, ale doufám, že nikoho nenapadne uvádět to v běžné distribuci! Vedení FAMU by si mělo zřídit kanál na Youtube a všechny studentské filmy zveřejňovat výhradně tam, zdarma. (09.07.2015)

Konečně jeden povedený domácí případ filmového minimalismu. Film, kde jen sledujeme počínání postav v těžké životní situaci, přičemž se neočekává žádné vytahování kostlivců ze skříně a jiná „dramata“. Film, u kterého můžeme v klidu přemýšlet i o vlastních rodinných vztazích a vztahu ke světu obecně. Z těch neokoukaných herců a neherců mi přišla nejpřirozenější Hana Jagošová. Čtyři hvězdičky proto, že autor vše komponuje natolik pečlivě, až to nakonec působí přece jen trochu uměle. (18.05.2018)

Nechovám žádnou zášť vůči tvůrcům a respektuji zvolené téma, které není snadné zpracovat, natož s citem podat. Bohužel se ale jedná o příliš velké sousto pro autory, které se s ubíhající stopáží mění v PRACHobyčejnou nudu. Podání příběhu, které by ve mně mělo vyvolat vlnu emocí, empatie a smutek se akorát tak změnilo na neskutečnou otravu ke sledování. Postavy, s nimiž se vůbec nesžijete a o jejich charakterech se nedozvíte nic. Dialogy, které mají lahodnou příchuť vaty a působí tak neuvěřitelně sterilně. Nezlobte se na mě, ale jestli měl být záměr, aby se hodinu a půl příběh motal v kruhu a divákovi nabídl pouze pochmurné čekání na smrt, tak je to zoufale málo. A to jsem se opravdu snažil vnímat i ostatní filmové složky a veškeré detaily v obraze. Ale opět stejně plytký dojem jako u všeho ostatního a zvolený titul je budiž odpovědí, co po shlédnutí zbude. Popravdě, jestli se mladí filmaři budou ubírat tímto směrem, tak mám o českou kinematografii docela obavy. (10.07.2015)

Pokus mladého režiséra natočit artový snímek. Jsem příznivcem nové vlny, mám ráda artové filmy a nikterak mi nevadí pomalé tempo vyprávění. Ale to podstatné nesmí chybět - totiž to nitro. Do filmu tvůrci dokáží vložit jen to, co mají sami v sobě. Obsazení neokoukaných tváří vidím jako plus, ale úsporné dialogy musí správně vyznít a tady už trochu narážím na prázdnotu místo avizované niternosti. Situaci mohu zažít, leč to samo o sobě ještě není záruka, že jí dokážu přetlumočit, sdělit, vykreslit na velké plátno. Rozhodně nechci být jenom kritická, jako debut vyznívá Prach nadějně, další snímky Víta Zapletala si nenechám ujít. (18.05.2018)