Prach

Nevím, jestli by se našel umělec, kterého by potěšilo, že někdo na jeho dosavadním opus magnum jako největší přednost vyzvedne pečlivost. (Zvláště jedná-li se o dilo takové suverénnosti, jaké v jeho domovině zdaleka nedosahují ani laureáti titulu zasloužilý umělec.) Přesto: Absolventský film Víta Zapletala Prach je především velmi pečlivý. Volbou a kompozicí záběrů počínaje, přirozeným projevem (skvělých) účinkujících pokračuje, ošetřením rozběhu a dojezdu filmu či kladením úvodních titulků konče. To ale ještě není ta pečlivost coby největší přednost. Pečlivě se dbá, aby se ve filmu nedělo skoro nic, ale aby se toho dělo velmi mnoho. Aby byl divák účasten dramat a traumat jedné každé postavy, aniž by byl nucen přihlížet nějakým dramatickým scénám. Opravdu nevšední pečlivost musí stát za vnitřní napětí překrývajícím poklidem, v němž se celý film odehrává. Zvlášť obdivuhodná je pečlivost způsobu, jakým jsou před diváka kladeny jednotlivé události, aby působily co nejdůrazněji a přitom zcela neokázale. Pečlivě jsou užívány i drobné „návodné“ prvky (např. pověšení obrázku či pověšení bundy), které nemají cokoli vysvětlovat nebo zdůrazňovat nebo (nedejbože) dojímat diváka. Uvedené příklady mají jaksi časovou, upomínací funkci (každý jiným směrem). Díky vší této pečlivosti dosahuje autor velmi silného účinku nejen estetického, nýbrž také otevírá divákovi cestu do hlubin lidského žití, někam k jeho klíčovým uzlům a spojům, aniž by jakkoli psychologizoval, aniž by vůbec musel cokoli říkat, aniž by ukazoval něco jiného než všední vztahy a všední bolesti všedních členů jedné všední rodiny. Je obdivuhodné (a osvěžující), že Zapletal k tomu, co se v jeho filmu děje, nepotřebuje, aby jeho postavy předváděly nějaké (ve filmech tak samozřejmé) hysterické výlevy. Na druhé straně nepotřebuje své postavy ani vměstnávat do nějaké tzv. artové formy. A za třetí neváhám tvrdit, že v Zapletalovi povstává tvůrce silný jako sám Bergman, který se však zcela obejde bez jakékoli bergmanovštiny (ostatně jeho vlastní filmové vzory jsou zcela jiné). Čímž mohu navázat na aspekt, který může (většinového českého) diváka zaskočit, ba i znechutit (dál budou SPOILERY; „navázat“ proto, že v tomto ohledu stojí Zapletal a Bergman na opačných pólech): je to fakt, že coby všední rodinu představuje rodinu věřící (jeden z bratrů je praktikující katolík, což evidentně převzal od rodičů; jednou z charakteristik mladšího bratra naopak je, že v tomto ohledu stojí mimo – musel jsem napsat „stojí mimo“, protože, jak je pro Prach příznačné, není nám umožněno nahlédnout do minulosti postav či do jejich motivací). Křesťanská víra (resp. způsob příslušného nažívání) zde není tématem, provokující je ale samozřejmost, s jakou se postupem filmu představuje coby přirozené zázemí těchto lidí – a je evidentní, že autor se k tomuto zázemí hlásí. Kdo chce, snadno může nejeden tématický prvek Prachu zdůvodňovat právě odtud, já ale nechci. I když vím, že Bergman je svými filmy v právu, vím také, že v právu je i Zapletal, ukazuje-li úplně opačný obraz toho, co může znamenat být členem věřící rodiny. Ostatně gesto ruky v závěru modlitby staršího bratra patří k esteticky nejsilnějším filmovým momentům všech dob. (02.12.2014) (méně) (více)