Guldkysten
Gold Coast
Režie:
Daniel DencikScénář:
Daniel DencikKamera:
Martin MunchHrají:
Jakob Oftebro, Danica Curcic, Anders Heinrichsen, Adam Ild Rohweder, Sophia Adegnika, Morten Holst, Luise Skov, Mikkel Becker HilgartObsahy(1)
Děj svérázného příspěvku k žánru historického filmu se odehrává ve 30. letech 19. století, v době, kdy se v afrických koloniích stále hojně obchodovalo s otroky, ač již šlo o praktiku nelegální. Osmadvacetiletý Wulff se vydává z Kodaně do Dánské Guineje, tehdy nazývané Zlaté pobřeží, aby zde s pomocí domorodých obyvatel založil kávovou plantáž. Ne vše ale jde podle jeho plánu. Opakované útoky divokých kmenů donutí Wulffa k hledání pomoci u místního obchodníka Richtera. Nechtěně tak vpluje do víru událostí, díky kterým pod nevinnou slupkou dánské pevnosti odhalí prohnilou konspiraci. Příběh v zásadě antikoloniálně smýšlejícího idealisty vrhá světlo na temnou kapitolu evropských dějin. Kamera, střih a zejména hypnotická hudba, kterou pro film složil Angelo Badalamenti, se navíc v rukách dánského režiséra proměňují v nástroje k budování specifické, snové nálady. Výsledkem je filmový trip ležící na průsečíku lyrické básně a děsivé noční můry. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (16)
Vyhladovie po hĺbavom malickovskom veľkozážitku, a ani trochu nezasíti. Kombinácia historického filmu a Badalamentiho tiahlych syntezátorov zvláštna, ale nakoniec je tým najlepším na filme. Miestami pôsobivé, miestami samo seba až sebaparodicky zhadzujúce. ()
Tak strašně naivní pošilhávání po Malickovi / Herzogovi, že i ten implicitní rasismus spíš rozesmívá. Badalamentiho sebe-vykrádání působivé, obraz spíš pokulhává, poslední třetina, kde hrdina, Kristus / Marlow / renesanční člověk zakládá katedru alternativního divadla, už vysloveně k smíchu. #kviff2015 ()
Jako první mě napadlo to co Traffica. Jenže pak si říkám, proč by vlastně běloch nemohl být hrdina? Co když v tomhle konkrétním případu se skutečně objevil "bílý mesiáš"? Je to tak nepředstavitelné? Film kontrast bílého hrdiny a černochů neustále připomíná, statičnost černochů hnaná do extrému odráží pohled člověka, který za něco bojuje z přesvědčení, i když vzhledem k svojí "vrozené" odlišnosti do problému vlastně ani nepronikl. To, jak jsou černoši zobrazení jako pasivní objekt bez projevené vůle, ještě zesiluje odhodlání hrdiny, který černou kulturu nezná a bojuje o princip. Jeho utrpení je pak výrazně fyzické, tudíž vzniká zajímavý kontrast boje nejasného ideálu (jehož hodnota oproti konvencím není potvrzena zázračným vyléčením) a konkrétního hmatatelného utrpení. Za mě působivé. ()
Kolonialistické eurouměníčko, které sice zaujme solidní výpravou a scénografií, ale jinak je k připosrání průměrné a předvídatelné. Za banální rozpravou o zlých dánských otrokářích, v níž jsou afričtí domorodci odsouzení do role němých statistů, se skrývá nebezpečná druhá rovina o dobrém bílém muži - mesiášovi, kde původní obyvatelé plní opět stereotypní funkci šlechetných divochů. Závěrečný záběr je v tomhle příznačný: temné anonymní siluety černochů, o nichž se za celou dobu nedozvíme vůbec nic, a veprostřed hrdina-běloch, kterému je vzdávaná pocta, navíc prostřednictvím křesťanské (tudíž importované) symboliky. Humus. ()
Na Zlaté pobřeží jsem rovnou šel jako na hypnotický film a v tomhle ohledu mě nezklamal, a nemyslím to škodolibě. Tropický prales je nasnímám vizuálně vtahujícím způsobem, k tomu podkres typické Badalamentiho hudby.. Za tím ovšem pokulhává poněkud plochý a očekávatelný příběh, a nakonec hlavní postava k neuvěření, ale já holt mám problém s hrdiny, kteří jsou v důsledku své sociální bubliny naivní sebedestruktivním způsobem. ()
Vždy mějte připravenou propisku. Protože když se Vás Jakob zeptá, jestli nějakou nemáte, dáte mu ji, i kdyby měla být vyrobena z Vašich vlastních kostí!! ()
Hodně silný film s tématikou, o které jsem moc nevěděla. Jediné, co filmu vytýkám, je, že zde až moc bylo takových poetických pasáží, kdy se díváte na přírodu, posloucháte úvahy o životě a smrti. Ty pasáže nebyly vždy tak špatné, ale bylo jich moc. Moc pěkná hudba. ()
Waw! Už podľa popisu to znelo veľmi lákavo, a filmový zážitok bol napokon ešte o úroveň vyššie ako samotné očakávania. Priznám sa, že som ani len netušil, že by mali Dáni nejaké kolónie v rámci Afriky (konkrétne na území dnešnej Ghany), takže už tento fakt bol pre mňa prekvapujúci. Príbeh z exotického prostredia mal trochu slabší úvod, ale potom sa to postupne rozbehlo a začalo sa diať kopu vecí. Film sledujeme prakticky prostredníctvom jedinej postavy - očami idealistického humanistu Wulffa, s ktorým musí človek jednoducho sympatizovať. Keď už to všetko vyzeralo, že sa príbeh blíži k priamočiaremu koncu, tak tesne pred záverom prišiel náhly zlomový moment, ktorý zmenil úplne všetko... Možno očakávané, ale predsa len silné kafé! Každopádne, dobrá práca z dánskej produkcie. ()
Můj poslední film na letošním festivalu pro mě byl spíše nevyužitým kouskem. Zpracovává se zde zajímavé téma, které bohužel není až tak dobře natočené. To co se mi hodně líbilo byl výkon Jakoba Oftebra, do jehož role jsem se dokázal vžít a díky němu mě film zaujal. Jinak byl film dost předvídatelný, místy zdlouhavý a nudný. Za osobní mínus přidávám i místy zvláštní soundtrack, u kterého jsem si nebyl jistý jestli do filmu opravdu má patřit. Jako celek to ale relativně funguje a neurazí. Nicméně pořád mám pocit, že se z toho dalo vyždímat víc. KVIFF 2015 ()
50. KVIFF ()
Je to fakt špatný. Souhlasím s jednoznačnou inspirací Malickem, ale jako by tam chyběla ta vnitřní myšlenka právě pro něj tak charakteristická, takže zůstal jen okatý vizuál ( za to ta 1 hvězda s odřenýma ušima). Asi bych ocenil i snahu o modernější hudební podkres, kdyby nebyl tak hnusnej a nepůsobil jako pěst na oko. Chápu, že to byl nízkorozpočťák, ale když vám tam v akční dobývací scéně běhá všeho všudy 10 lidí, tak je to maximálně úsměvný, vlastně ani to ne. Docela zajímavý pohled na téma otroctví se tak změnil v utrpení, který sem už pěkně dlouho nezažil. O poslední půl hodině raději ani mluvit nebudu, nebo bych musel strhnout i tu poslední hvězdu. ()
Setkani Noveho sveta, Mise a Srdce temnoty na Danskem zlatem pobrezi. Nevychazi to beze zbytku, ale silu to ma. ()
Zlaté pobřeží je řemeslně skvěle natočené. Jeho hypnotická forma a geniální soundtrack úžasně souzní a doplňují myšlenky a emoce odehrávající se v hlavním hrdinovi. Film se spolu s ním propadá do horečnatého afrického snu, sleduje jeho blouznění a točení ve spirále, která představuje důležitý opakující se symbol. Záměrně se otírá o hranici kýče a občas vstupuje i za ní. Jedno se mu podařilo dokonale: ve stylu té nejčistší mimesis vystihnout podstatu koloniálního romantismu a s ním neoddělitelně spojeného romantického rasismu. Bohužel, bez toho, aby jej jakkoli relativizoval či aktualizoval. Evropští kolonisté jsou aktivními hybateli, subjekty. Domorodí Afričané jsou pasivními objekty v pozadí, občas záměrně opticky splývajícími v černý dav. Evropané mají charakter, jsou buď padouchy nebo idealisty věřícími v lepší svět a spravedlnost. Afričané jsou mlčícími stíny a až na pár výjimek ani nemají jména. V centru stále aktuálního a stále bolestivého příběhu bezpráví, příběhu o kolonialismu a otroctví, opět stojí bílý muž. Černí domorodci jsou ušlechtilými divochy mysticky propojenými s přírodou, která fascinuje a děsí. Kamera onanisticky zabírá atavistické aspekty jejich života, tance, rituály, nesrozumitelná gesta a řeč. Tohle všechno je esence toho, jak byli černí Afričané vzdělanými Evropany vnímáni v první polovině 19. století a jako studie tohoto myšlenkového a emocionálního vyladění Zlaté pobřeží funguje geniálně. Když jsem v kině přistoupila na tuto hru, očekávala jsem ale, že se mi dostane nějakého zvratu, který celou tuto konstrukci nakonec nabourá a posune někam, kam by ve 21. století být posunuta měla. Ale to se nestalo a je to špatně. Možná to měl udělat sám divák? Těžko říct. Naše dnešní společnost ale bohužel stále ještě není ve stavu, aby bylo běžné být takové reflexe schopen. Ačkoli je formální stránka filmu takřka mistrovská, jeho obsah mě hluboce zklamal: nemá přesah a romantický rasismus, který by měl být dávno mrtvý, v podstatě oživuje a glorifikuje. ()
Nádhera! Apocalypse Now a Dead Man dle Terrence Malicka. Už se těším na soundtrack s hypnotickou hudbou Angela Badalamentiho. Režisér na MFF KV 2015 vystoupil s tím, že reakce na jeho film jsou buďto bezvýhradný obdiv, nebo totální zatracení, což dokumentuje i hodnocení na ČSFD. Doporučení režiséra ale zní: Berte tento film jako když vám někdo poprvé v životě nabídne ústřice - prostě ho ochutnejte! ()
Když nebudu počítat nudnou a zbytečnou poslední třetinu, tak kamera a hudba super, hlavní postava v roli naivního a idealistického botanika dobře typově obsazená. ()
Stejně jako Malickovy filmy buď milujete, nebo nechápete, stejným způsobem je zde hodnocen tento film. Ano, i já v tom Malicka cítil. Bylo to tou zvláštní formou vyprávění, tou katarzí hlavního hrdiny a samozřejmě i tou kamerou zabývající se často jen prostou krásou přírody. Nicméně odmítám, že je to prachsprostá kopie Malicka. Čím více filmů jste viděli, tím více v tom prostě vidíte podobnost s věcmi z dřívějška. Mně to svou formou připomnělo Piano, samozřejmě Tenkou červenou a hudbou renesanční A Field in England... Hudba opravdu stojí za zmínku, protože ke klasické filmové hudbě do filmu odehrávajícího se v polovině devatenáctého století nacpat do soundtracku syntetizátorovou hudbu, to chtělo velkou odvahu nebo mít sakra dobrý cit. A tady to tedy perfektně sedlo, byť jsem jsem byl zprvu překvapen. Moc děkuji kamarádovi Desade, že mne na tenhle film upozornil a velký dík mu patří i za sk titulky. Příběh samotný někomu připadá sluníčkářský, poplatný dnešní době kdy všem těm kolonizovaným oplácíme stejnou mincí a zvolna se jimi necháváme kolonizovat u nás doma v Evropě. Těžko říci jaký byl záměr tvůrců a zda to mělo něco společného s dnešním sebemrskačstvím za věci co se děly před sty lety a více. Já tvrdím, že my jsme nikoho nekolonizovali, nevedli obchod s otroky (nemluvím o pravěku), takže bychom měli být v klidu a celá ta mánie s importem přelidněné Afriky do Evropy by se nás neměla týkat. Jestli je příběh reálný? Ano řekl bych. Kolonie krom rozšíření území tehdejších států měly samozřejmě hlavně vydělávat. Vozilo se z nich dřevo, koření, nerostné suroviny a otroci. Tehdejší optikou půlky devatenáctého století se mnoha lidem nelíbilo rušení otroctví, protože tím ekonomika dostala citelnou ránu. Pochopitelně ať už v Americe, tak v koloniích trend rušení otroctví nastával jen velmi pomalu a s nevolí otrokářů. Souběžně s nimi se ale na daných územích pohybovala celá spousta osvícených lidí, nebo lidí jimž i přes jistou primitivnost doby nebyla lidskost cizí. A takovým člověkem je i Wulff, který založení plantáže zprvu bere jako příležitost postoupit na společenském žebříčku. Kolonii bere jako území, které je pro jeho záměr plně k dispozici, vždyť má podporu krále i guvernéra a tudíž i obyvatelé jsou jen něčím, co může libovolně využívat. Na rozdíl od jiných má alespoň on přístup vlídný, snaží se místní učit, vysvětluje jim principy zavlažování, gravitace... To je ta civilizace o které se tu občas zmiňuji v souvislosti s kolonizováním. Mozart je také civilizace byť nám Afričané v bílých naškrobených košilích s hudebními nástroji s pozadím zelené džungle připadají stejně nepatřičně jako pes v oblečku. Tenhle film nám stejně jako Amistad a další filmy ukazuje jak drsné to tehdy s otrokářstvím bylo, byť v půlce devatenáctého už odliv otroků pomalu slábl... Hrdina sám si snad i díky zhoršujícímu se zdravotnímu stavu začne uvědomovat, že i domorodci jsou lidé, že jsou vnímaví, citliví, že skutečně navzdory tvrzením guvernérova pobočníka cítí bolest... A skvěle bylo natočeno i to jak se zase naopak Dánům špatně dařilo v rovníkové Africe díky tropickým nemocem, parazitům, hmyzu... Jak tam tohle etnikum bylo cizí a příroda jakoby sama se tento cizí druh snažila regulovat... Je dobře, že to bylo natočeno. Otrokářství bylo něco šíleného a v těch staletích kdy se z lidských bytostí staly pouhé nástroje vhodné pro práci se děly strašné věci. Evropa by si toho měla být vědoma. Za staletí drancování by měla dotyčným zemím pomáhat. Ale tam u nich. Uděláme-li si Zimbabwe, Senegal, Sierru Leone ad.. v Kodani, Berlíně, Paříži či Praze nikomu tím nepomůžeme. Dávám za 5 sazeniček a tleskám za výkon Jakoba Ofebra ! * * * * * () (méně) (více)