Cléo od pěti do sedmi

Zlatá Palma - výběr (05.05.2006)

"Filmy jsou život s vystříhanými nudnými částmi," prohlásil jednou Alfred Hitchcock a jeho teze je dokonale aplikovatelná na jeden z nejzajímavějších filmů francouzské nové vlny, který natočila "babička francouzské nové vlny" Anges Vardová. Přestože název jasně říká, že budeme sledovat dvě hodiny ze života titulní hrdinky, která putuje ulicemi Paříže a čeká na výsedky vyšetření, ve skutečnosti má film hodinu a půl s tím, že poslední půlhodina je na doplnění ze stran diváků. Vardová totiž rozlišuje mezi časem skutečným-dokumentárním, který se čas od času zjevuje na obrazovce a divák si tak může skutečně vyzkoušet, že to na sekundu vychází, a mezi tím filmově-fikčním, který pojímá impresionisticky. Pokud se má brát v potaz rčení, že postava se na začátku filmu zrodí a s jeho koncem umírá, Cléo od pěti do sedmi je čestná výjimka, které na výsledném hodnoceni ubírá fakt, že dialogy jsou v některých chvílích nepatřičné a že malé epizodky s výběrem klobouku či vložená krátká groteska s účastí Godarda, Kariny a Constantinea na sebe strhávají pozornost a odvádí tak diváka od celku. Vardová prohlásila, že "Feminismus může být zábava" a Cléo od pěti do sedmi je toho zářným důkazem - už kvůli užití odrazových ploch (hrdinka je utvářena prostředím a proměňuje se v rámci něj) a nádherném nasnímání míst, při kterém se nezapře, že Vardová bývala fotografkou. (22.02.2007)

Křehké rozmary plynoucího času. (24.02.2010)

Dneska už je tahle estetika trochu moc samozřejmá, aby to člověka opravdu strhlo... V tom vidím docela problém. (29.10.2012)

Topografia Paríža ako odlesk ženských pocitov. Pouličné roadmovie odrazových plôch. Vykrytie pochybností pohybom labyrintom mesta. Hodina H - potvrdzujúca, alebo odmietajúca diagnózu plavovlasej speváčky sa blíži. Bez ohľadu na výsledok, ona pociťuje potrebu Vnímať inak. Aspoň na chvíľu. Odhodená parochňa sníma masku povznesenosti. Odkazy míňajúcich tvárí, odozvy stretnutí, čriepky dialógov. Smútok i groteska (v nej Godard). Láska kĺžuca po povrchu, láska náhodná. Čiernobiely, skvele zostrihaný zázrak všedného dňa prebil farebne tarotové posolstvo úvodu. (05.11.2007)

Zajímavě, originálně, novátorsky, vynalézavě natočené - tehdy. Dnes už mě to tolik nebere. (17.04.2023)

Cléo od pěti do sedmi je pro mě prvním snímkem francouzské nové vlny, který si mě od začátku do konce získal na plné čáře. Agnès Varda dokázala skloubit kvalitně napsaný scénář, který se místo filozofického plkání vyhnaného ad absurdum (což je klasický neduh nouvelle vague, intelektuálové mi snad prominou) drží příjemně při zemi, s výrazným formálním postupem, kdy se snímek odehrává (téměř) v reálném čase a dokumentuje nám kritickou hodinu a půl života titulní zpěvačky Cléo. Krásně natočená konverzačka je vlastně tak trochu předchůdcem Linklaterovy trilogie začínající snímkem Před úsvitem a znamenala pro mě velmi příjemných devadesát minut strávených v promítacím sále, kdy jsem byl už po několika projekcích výrazně unavený, a přitom jsem od Cléo od pěti do sedmi nedokázal odtrhnout oči. A vlastně bych ji dokázal sledovat klidně i do dvanácti, ne-li do druhého dne. [LFŠ 2019] (05.08.2019)

Skvele natočený experiment, náladovo ma to ale dneska úplne minulo. A neviem či existuje deň, či duševné rozpoloženie, kedy by ma to dokázalo zasiahnuť. Čo je skôr asi moja chyba, ale sorry, nudil som sa. (26.09.2020)

Film se v reaálném čase plně věnuje rozmarné šansoniérce Cléo (uchvacující herečce Corinne Marchard), v druhém plánu díky ní kamera pečlivě pozoruje okolní Paříž, kterou snímá očima hrdinky, tedy z pohledu člověka, který se strachem čeká na výsledky testů možné rakoviny. Cléo si začíná všímat detailů kolem sebe, na první pohled nicotností, který by kdysy zřejmě přehlédla. V jejích pocitech se mísí strach z výsledků s najednou probuzenou citovostí a vnímavostí vůči okolnímu světu, kterou jen podpoří setkání s upovídaným vojákem. Cléo je neustále v pohybu, takže Paříží se spolu s ní (tedy s úchvatnou kamerou) nejen projdete, ale i projedete různými vozidly (žádné to trapné kroucení volantem před plátnem někde ve studiu). Film se skutečně odehrává v reálném čase, akorát těch sedm hodin, tedy čas do plných dvou hodin stopáže, se vlivem dění ve filmu poněkud upraví (film má 90 minut). (30.03.2007)

Ísť v súčasnej dobe do art kina na film typu Cleo je balzamom na dušu. Ste v sále, ktoré 60te roky pripomína, pozeráte sa na film, kde si postavy neesemeskujú, nezdvíhajú mobilné telefóny a pohybujú sa v čiernobielej Paríži. Potom vyjdete do súčasnej Bratislavy a kúzlo je fuč. Alebo možno úplne nie je, pokiaľ ste aspoň večer v centre. Cleo má tri výrazné prednosti. Atmosféru Paríža, krásnu ženskú predstaviteľku v hlavnej úlohe a dej, prebiehajúci takmer v reálnom čase. Je to film, ktorý je oslavou ľudského tela, čo je nám podsúvané počas celého filmu. Telo je zraniteľné, čo vidíme prostredníctvom choroby Cleo, novorodenca v inkubátore, starých ľudí a zmienkach o vojnových konfliktoch a ich obetiach. Telo je odolné, čo vidíme na cirkusantoch, predvádzajúcich rôzne bizarné kúsky a telo (predovšetkým ženské) je krásne, čo vidíme na kamarátke Cleo, stojacej ako modelka pre sochárov a koniec koncov aj na samotnej Cleo, aj keď celý čas oblečenej. To si uvedomovali aj Miró a Dalí, aj keď ženy kreslili na plátno trochu abstraktnejšie. Najkrajšia pasáž filmu je jej rozuzlenie, keď Cleo nachádza spriaznenú dušu, niekoho, kto je v podobnom ohrození života, ako ona, niekoho, kto ju dokáže preto pochopiť a vďaka komu sa dokáže cítiť šťastná. Ja sa cítim šťastný vždy, keď vidím podobne kvalitný film, ako tento. (06.03.2013)

Vzdálený předobraz Tajností Alice Nellis. (16.12.2009)

Nepoznám veľa filmov, v ktorých funguje jednota času (niekedy spoločne s jednotou miesta a deja). Vlastne okrem Cléo iba Zinnemanov Na pravé poludnie. Cléo som videl pred polstoročím a Vardovej dielo ma veľmi príjemne prekvapilo. Bohužiaľ ho už nedokážem zohnať, aby som si oživil spomienky a tak som mu preventívne znížil hodnotenie na štyri hviezdičky a budem ďalej dúfať, že možno sa raz pritrafí. Potom k nemu napíšem aj riadny komentár a definitívne sa rozhodnem o hodnotení. (04.02.2019)

Je první letní den, nejdelší den v roce a nejdelší den v životě jedné pařížské krásky. Hodinu a půl onoho podvečera nám režisérka umožní strávit s ní. Co na tom, že je to jen povrchní, namyšlená, sebestředná a marnivá panenka, ona se přece jen za tu chvíli stihne změnit. Nijak drasticky, ale přece jen k lepšímu. Zajímavá práce se zvukem (útržky okolních hovorů), obrazem (hlavně odrazy – zrcadla, výlohy, vodní hladina) i časem (který přece jen plyne trochu jiným tempem, než nám sugerují mezititulky dělící snímek na kapitoly). (27.02.2007)

Po naprosto skvělých úvodních titulcích s barevnými záběry na karty následovala poněkud unylejší část bloudění hlavní postavy ulicemi a návštěvy kloboučnictví, kdy jsem si s filmem příliš „netykal“. Ještě mi pak chvíli trvalo, než jsem začal na Cléo od pěti do sedmi oceňovat i něco jiného, než samotný nápad jednoty času ve filmu. Ale pak jsem už plně vnímal i to, jak působivě zvládla režisérka atmosféru svého díla, která přesně vystihuje aktuální psychologické rozpoložení postavy Cléo. Některé pozdější scény z ulice, kde jsme u Cléo svědky pocitu znovu se objevujícího zoufalství či náhlého procitnutí k jiné myšlence, působivě umocňují scény s hromadným vzletem holubů nebo čekání na možnost přejít na druhou stranu oproti dlouhému procházejícímu davu. A musel jsem uznat, že ten film je neskutečně zajímavý jak formou (včetně kamery a typické Legrandovy hudby), tak obsahem a vůbec nevadí, že skončí náhle bez toho, abychom se dozvěděli hlavní výsledek, na nějž Cléo čeká, protože její procházka a povídání s Antoinem vdechla do filmu i do života Cléo nové spestření, radost i naději. Přestože je hlavní postavou zpěvačka, vyloženě „hudebních“ scén se ve filmu dočkáme jen pramálo, ale všechny stojí svou krásně spontánnou a bezprostřední atmosférou za to, ať už ta během veselého šansonu z rádia v autě, zpěv v parku na schodech či živá sešlost se samotným Michelem Legrandem u klavíru. Tedy mohu hlásit aktuálně už podruhé po sobě velmi dobrou zkušenost s francouzskou novou vlnou 60. let, tentokrát i s milým bonusem v podobě cameí slavných tváří tehdejší francouzské kultury (zejména v části s groteskou) navrch. [80%] (06.01.2023)

Akýsi avantgardný experiment; s tiež akýmisi nevšedne otváracími, tarotovými titulkami; odohrávajúci sa v reálnom čase a rozdelený na XIII kapitol, a k tomu zároveň i so všadeprítomnými pohľadmi zo strán okoloidúcich ľudí, nakoľko jediná ženská režisérka z umeleckého filmového hnutia: La nouvelle vague, Agnès Vardová; konkrétne zasadila svoj zväčša len čiernobiely experimentálny titul do parížskych exteriérov, v ktorých naprosto intenzívnym spôsobom, bola »stále v pätách« práve iba tejto ústrednej blonďavej úzkoprsej [a rovnako obdarenej i pekným poprsím] ženskej protagonistke Florence "Cléo" Victoireovej v podaní Corinne Marchandovej, po ktorej sa teda akosi i neustále otáčali nielen sami muži, ale súčasne aj mnohé ženy, resp. si v jednom kuse všímali tých «Mužov s kinoaparátmi,» [ak som avšak predsa správne napočítal, tak až rovní traja by sa mali podieľať na príslušnom titule], ktorí snímali hlavnú postavu v jednotlivých pouličných pasážach, čím ma skrátka čoraz viacej začali vyrušovať zrovna títo «neustáli čumilovia,» až sa to pre mňa vskutku stávalo strašne neznesiteľné, že toho bolo nakoniec skrátka už hodne cez čiaru. • Pocitovo by som určite najradšej udelil len dve *, a to najmä z toho [s]prostého hľadiska, že tento titul podľa mňa ani nijako extra zvlášť zase nemal [takmer] žiadnu dejovú štruktúru, len v akýchsi improvizačných záberoch následne sledoval túto úzkoprsú hrdinku, ako čaká na výsledky z lekárskeho vyšetrenia, obávajúc sa, že by z toho vzápätí mohlo vzísť ešte niečo i oveľa horšie, a medzitým sa pofľakujúc s rôznymi postavami po parížskom okolí v autentických kompozíciách obrazu zo strán spomínaných kameramanov. • Inými slovami by som taktiež mohol podotknúť, že som popritom celom sledovaní pociťoval i značnú »stratu času,« pretože som si jednoducho uvedomoval, že táto autorkina vízia skoro nikam ani poriadne neviedla; čiže ma tentoraz veľmi neoslovila, to by musela určite najskôr otočiť kormidlo smerom na kvalitnejšie spracovanú, «scenáristickú vlnu», keďže tátohľa, bohužiaľ, [z]ostala len mierne [nad]priemerne vlnitou vlnou. • No i napriek z mojej strany značnejším výhradám k danej veci, to napokon nebolo až také katastrofálne, ako by sa z predchádzajúcich riadkov mohlo zdať; na jedno pozretie bohato stačilo, keď konečných 60% je rozhodne úplne adekvátnych! (18.04.2024)

- Dnes se umírá hrozně rychle. - Ano, a zvlášťě umělci... (17.12.2009)

"Nahota je jednoduchost. Jako láska, zrození, voda. Jako slunce, pláž, to vše." A hodí se dodat: jako vlna. Tedy, ta nová. Ta, s jejíž lehkostí a jednoduchostí nám režisérka dokáže zachytit Paříž v jejích vlastních tisícerých odrazech a při tom i se všemi jejími lidmi přeplněnými ulicemi, kavárnami a obchůdky. A přitom stejně lehce zachytit ve své nahotě nitro hlavní hrdinky a (toto není myšleno obscénně) její konečné obnažení tváří v tvář druhému člověku i onomu městu samotnému. Sebestřednost plodící uzavřenost do sebe a odstup od ostatních, charakterizovaný užíváním taxíků, je přemožena symbolickým přesednutím na autobus - v něm již hrdinka nemůže cestovat sama. Stejně tak je symbolická výměna telefonátu za osobní návštěvu nemocnice - podívání se nepříteli osobně do tváře je základem pro jeho překonání a uchopení odpovědnosti za vlastní život. (23.04.2014)

Čekala jsem něco víc. Takže 3apůlka. (05.01.2009)

Lidé si začnou vážit života teprve až když prozří svoji smrtelnost. Mladá, krásná a sebestředná Cleo prošla procesem uvědomění a vyrovnání během necelých dvou hodin a provedla nás přitom známými i neznámými kouty Paříže šedesátých let. Charakteristický reprezentant francouzské nové vlny navýsost uspokojil všechny mé vjemové smysly a závěrečné krátké, ale o to intenzivnější love-story něžně pohladilo moji duši. (12.10.2011)