Reklama

Reklama

Dellamorte Dellamore

(festivalový název)
  • Itálie Dellamorte Dellamore (více)

Kdo by nechtěl být správcem hřbitova? Květiny, milé vdovy, mír a klid a na to všechno shlíží z kříže Ježíš. Zkrátka idylka. Přesně takový hřbitov spravuje Francesco Dellamorte. Francesco je ale trochu smolař, a možná proto právě na jeho hřbitově mrtví sedm dní po pohřbu znovu ožívají. Samozřejmě se s tímto problémem svěřil příslušným úřadům, ale kdo by věřil hrobaři, který vidí vstávat mrtvé... Francesco má však svůj hřbitov rád a na tento jeho malý defekt si již dávno zvykl. Opravdové problémy začínají, až když na hřbitov vstoupí Ona. Ano, ta, na kterou je muž ochoten čekat třeba celý život... (Holly_Wood)

(více)

Recenze (185)

JFL 

všechny recenze uživatele

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přinesl pro žánrový trh několik změn, které měly dalekosáhlý vliv na jeho budoucí směřování. Během osmdesátých let se hororů chytila velká hollywoodská studia, která vycítila komerční sílu talentovaných režisérů, adaptací hororových bestsellerů v čele s knihami Stephena Kinga i několika franšíz typu Halloween (1978 – 2002) či Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980 - 1993). Na druhé straně videotrh zaplavila vlna laciných snímků točených nadšenci na video. Oba tyto trendy měly vliv na eliminaci zásadní okleštění střední váhové kategorie zastupované ambiciózními žánrovými produkcemi. Ty nemohly konkurovat studiovým titulům a jejichž rozpočty byly současně i tak moc vysoké, aby se navrátily z videopůjčoven obsazených lacinější konkurencí. Jednou z hlavních obětí těchto změn byly italské horory, jejichž tvůrci postupně přesedlávali na jiné žánry nebo se z filmové branže přesouvali do televize. Labutí písní tradičního stylu těchto snímků, které namísto lineárního vyprávění kladly důraz na vizuální stránku a zneklidňující atmosféru, se stal právě Dellamorte Dellamore. Režisér Michele Soavi, jenž předtím v produkci Daria Argenta natočil surreální horory Svatyně (La chisea, 1989) a Sekta (La setta, 1991), vytvořil zvráceně uhrančivé dílo, jehož vyprávění balancuje na hranici snu a reality, přičemž oba tyto světy ukazuje jako noční můry. Snímek vznikl volně na motivy italské komiksové série Dylan Dog vytvořené Tizianem Sclavim, ale namísto jejího paranormálního detektiva je zdejším hlavním hrdinou mladý hrobník, na jehož hřbitově za nevysvětlitelných okolností vstávají mrtví z hrobů. Tuto premisu scénář rozvádí do bizarního a nihilistického pojednání o lásce a smrti, které postupně nabývá stále fantasmagoričtější podobu. Narozdíl od tradičních zombie filmů tentokrát oživlé mrtvoly nezosobňují hrůzu ze smrti, nýbrž strach ze života. Ostatně, co může být pro hrdinu stranícího se živých horší, než to, že nemá od lidí pokoj ani po jejich smrti? Tímto cynickým postojem a odevzdaným zobrazením korupčních a mocenských her v Itálii má Dellamorte Dellamore spíš než k dobovým brakům blíže k tehdejším filmům amerických nezávislých režisérů jako Jim Jarmusch a Richard Linklater. Navíc si také za ústřední postavu bere zádumčivého, okolím nepochopeného a existenciálně se soužícího hrdinu, jenž zrcadlí nálady lidí, kteří se tváří v tvář mnohoznačnosti světa osvobozeného o polarizované hodnoty studené války uchýlili k politické i společenské apatii. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Musí se nechat, že Dellamorte Dellamore je nesmírně chytrý a propracovaný co do scénáře a všemožných metafor, pročež z tohoto důvodu vemte za vděk následující (-spoilerovou-) interpretaci: Celý příběh se odehrává v hlavě Franca, inženýra, který je v kómatu poté, co zabil několik lidí - vlastní rodinu, klienty děvky, která neopětovala jeho lásku apod. Jeho temnou stránku představuje Francesco, zatímco tu dobrou Gnaghi. Gnaghi dokonce dovede zkompletovat „skull puzzle“, jakousi metaforu smrti. Tím dává najevo, že smrti rozumí a nebojí se jí. Také proto si jako jediný dokáže udržet vztah s hlavou zombie holčičky. Zombíci vylézající z hrobu symbolizují Francovy vnitřní démony, pocit viny, přičemž Ona-děvka (celkem šukézní Anna Falchi) je z nich nejhorší. Tunel na konci není nic jiného než tunel smrti, který člověk spatří, když umírá (vědci ovšem už dávno zjistili, že tunel vytváří bio-chemické reakce v mozku, kterými reaguje na umírání těla, čili žádná metafyzika za tím není, ale to je vedlejší). Tunel ale končí, cesta nenásleduje. Zdá se, že smrt kamsi zmizela. Francesco tedy nabíjí dvěma náboji zbraň. Jenže vítězí dobrá stránka, Gnaghi zbraň zahodí, jejich role se prohazují. Franco konečně vyhání démony a v klidu umírá. ()

Reklama

POMO 

všechny recenze uživatele

Mimoriadne uletený výlet do záhrobníckeho prostredia, pri ktorom i Jacksonov BRAINDEAD pôsobí mainstreamovo. Samozrejme nemyslím množstvom krvi, o ktorú tu vôbec nejde, ale o autorskú štylizáciu, ktorá tu prekvapivo nepôsobí lacne ani smiešne a má svoju osobitú, sympatickú poetiku. Záležitosť pre veľmi úzku divácku obec. ()

Tetsuo 

všechny recenze uživatele

Michele Soavi získal asistentské ostruhy na Demons Lamberta Bavy a v Dellamorte Dellamore (aka Cemetery Man) už naplno projevil svůj vlastní talent. ____ Ten se projevuje romantickou poetičností, cynickým vtipem i kinematickou virtuozitou. Ruppert Everett, hrající správce hřbitova, jemuž probouzející se mrtvoly narušují milostný život, vypadá jako prokletý básník a jeho příběh je jakousi zombie verzí orfeovského mýtu, o lásce, která překonává smrt. Zamilovaný nebožtík, jak by se dal titul přeložit, je (v kontextu žánru zcela výjimečně) krásný, velmi brutální a vtipný film (což je pro žánr typické). Ostatní Soaviho dílka jsou vedle Dellamorte Dellamore sotva poloviční. ________ Podmanivé jízdy kamery, smysl pro expresivní úhly, detaily a vizuální pointy, to všechno umí Soavi zúročit tím nejlepším možným způsobem. (Např. hned v úvodu hlavní hrdina vychází ze sprchy a někdo klepe na dveře. Otevře je, venku stojí bledý muž s knírkem. Pohledem mu sklouzne na ruku s nehty od čerstvé hlíny, detail na ucho, po němž leze mravenec, střih - napřažená pistole. Suše a beze slova mu vystřelí mozek z hlavy a jde zvednout zvonící telefon. V pozadí dveří je přes uvolněný výhled padlého těla vidět světélkující hřbitov.)__________Jde o snad jediný zombie horor, který tak pečlivě dbá na obrazovou kulturu. Možná je to proto, že jeho styl (světlo a studiové dekorace) odkazuje k filmům, předcházejícím divoká, nezávislá a drogově odvázaná 60. léta, a shlíží se spíš v tradici nejslavnějšího období Universalu a RKO (tj. 30. a 40. letech). Zároveň si z této tradice trošku utahuje a navíc má dost dynamiky, aby se vyrovnal zběsilým splatterům jako Evil Dead a Braindead. A úplně navrch k tomu má ještě v hlavní ženské roli italskou Pamelu Anderson, Annu Falchi, dokonale ikonickou, s uzlem vlasů a la Hitchcockovo Vertigo, který si v erotické scéně na náhrobku svého otce rozpustí a odhalí se před námi v plné nahotě.____________________________ Časoprostor tohoto upřímně kašírovaného snímku připomíná mikrokosmos těžítka, v němž sněží umělé vločky, což je obraz, jímž vyprávění začíná i končí; obraz, který je i emblémem stylu Soaviho vyjadřování. Nikdy bych neřekl, že zombie film může být i přes záplavy krve tak něžný. ()

J*A*S*M 

všechny recenze uživatele

Ani napodruhé nedoceněno. Zajímavě hororově poetická atmosféra a pěkné záběry, ale to je z mé strany taky tak všechno. Na hranici mezi vtipnem a trapnem a originalitou a nesmyslem se Dellamorte Dellamore alespoň pro mě zhoupává spíše na tu negativnější stranu. Nemám rád filmy, kde se může stát sebevětší blbost, aby byla omluvena nějakým vyšším, ale nikdy nevyřčeným či ani nenaznačeným smyslem. ()

Galerie (34)

Zajímavosti (7)

  • Dellamorte Dellamore v anglickém překladu znamená "Of Dead of Love". (Chatterer)
  • Kulisy hřbitova byly postaveny na opuštěném pozemku bývalého hřbitova v Itálii. (Chatterer)
  • Jistá americká firma byla ochotna sponzorovat film, pokud by byl do role Francesca obsazen Matt Dillon. (Chatterer)

Reklama

Reklama