Dellamorte Dellamore

Nadčasový snímek přesně pro ty, kdo chtějí dlouze polemizovat o otázkách života a smrti. Jeho diváci dostanou navíc nezvykle poetický horor s úžasnou vizuální stránkou, úderným cynickým humorem a přes svou morbiditu i romantickou duší. Stručně řečeno, DD je jedním z nejvýraznějších euro-fláků 90. let. (21.08.2011)

Pre obyčajných ľudí je cintorín posledným miestom odpočinku pre zosnulých. Pre Francesca Dellamorteho domovom či náplňou práce riešenia každo"denných" starostí. Udržať mŕtveho v hrobe je čoraz náročnejšie. Jedného dňa spozná počas pohrebu krásnu mladú vdovu. Takmer ihneď sa zamiluje. Keď už sa zdá že v ceste za ich láskou nič nestojí, a ich telá počas nočného milovania navždy splynú v jedno, vychádza na zemský povrch zosnulý manžel, ktorý si chce zobrať späť to, čo mu za života "patrilo". Uhryznutá Francescova láska vstupuje do sveta "nemŕtvych". To však ani z ďaleka nebude najväčší problém, ktorý bude musieť Dellamorte vyriešiť. Rómeo Júliovský podtón cítiť na míle ďaleko. Minimálne jeden užívateľ, užívajúci meno hlavného hrdinu bude z môjho komentáru "nešťastný". Je mi ľúto, no z Talianska mi chutí akurát tak kuchyňa. Napriek tomu, že je snímok vďaka príbehu pomerne originálny, k nedeľnému stolu si túto "tutti-frutti" košeľu v novšom strihu 90' rokov neoblečiem. Nedokážem si pomôcť, no mňa tento horor, ktorý je návratom k starým "brakom" proste nebavil. Sucho konštatujem, že nebyť gore a ľahkého erotického nádychu ktorý je pre Talianov rovnako prirodzený, ako pizza na tanieri, nebolo by načo spomínať. Nesadla mi forma vtipu ani pointa sklamaného, nedoceného človeka okolím. No nakoľko má snímok úctyhodných 75%, budem to zrejme Ja, čo som ho dostatočne nedocenil. Je mi ľúto, no ja som si tých mnoha plusov proste nevšimol. Keď "Dellamorte Dellamore" porovnám s iným talianskym hororom so zombie tématikou ("Demons"), ktorý má síce o dosť prostejší dej, a je bez pointy, presto všetko je pre mňa jednoznačne víťazom, ktorý ponúkol väčšiu zábavu. A teraz si uvedomujem, že ešte aj k tej tretej hviezde sa musím poriadne prehovárať. Ale viete čo? Za pokus o hranie a dramatizáciu, berte si ju - 54,99%. (24.09.2014)

Skvelé a vskutku originálne dielo. Jedna z najčiernejších komédií akú som mohol vidieť vsádza v prvej v polovici hlavne na obľúbených zombiekov, a tá druhá je surealistický mindfuck. Celé je to popretkávané technicky dokonalými zábermi, ktoré pôsobia na diváka priam magicky, hlavne kvôli neopozeraným uhlom pohľadu. Ako ďalšie ťažké plus vidím v krásnej symbolike motívov lásky a smrti, ktoré sa neustále miesia do seba spolu s otázkami o nejakom tom zmysle života, keď aj tak všetci skončíme pod zemou. A Rupert zahral undertakera bravúrne, proste drsnejšieho flegmoša, len tak skoro nenájdete. Silno zaslúžených 5*. (05.10.2011)

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přinesl pro žánrový trh několik změn, které měly dalekosáhlý vliv na jeho budoucí směřování. Během osmdesátých let se hororů chytila velká hollywoodská studia, která vycítila komerční sílu talentovaných režisérů, adaptací hororových bestsellerů v čele s knihami Stephena Kinga i několika franšíz typu Halloween (1978 – 2002) či Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980 - 1993). Na druhé straně videotrh zaplavila vlna laciných snímků točených nadšenci na video. Oba tyto trendy měly vliv na eliminaci zásadní okleštění střední váhové kategorie zastupované ambiciózními žánrovými produkcemi. Ty nemohly konkurovat studiovým titulům a jejichž rozpočty byly současně i tak moc vysoké, aby se navrátily z videopůjčoven obsazených lacinější konkurencí. Jednou z hlavních obětí těchto změn byly italské horory, jejichž tvůrci postupně přesedlávali na jiné žánry nebo se z filmové branže přesouvali do televize. Labutí písní tradičního stylu těchto snímků, které namísto lineárního vyprávění kladly důraz na vizuální stránku a zneklidňující atmosféru, se stal právě Dellamorte Dellamore. Režisér Michele Soavi, jenž předtím v produkci Daria Argenta natočil surreální horory Svatyně (La chisea, 1989) a Sekta (La setta, 1991), vytvořil zvráceně uhrančivé dílo, jehož vyprávění balancuje na hranici snu a reality, přičemž oba tyto světy ukazuje jako noční můry. Snímek vznikl volně na motivy italské komiksové série Dylan Dog vytvořené Tizianem Sclavim, ale namísto jejího paranormálního detektiva je zdejším hlavním hrdinou mladý hrobník, na jehož hřbitově za nevysvětlitelných okolností vstávají mrtví z hrobů. Tuto premisu scénář rozvádí do bizarního a nihilistického pojednání o lásce a smrti, které postupně nabývá stále fantasmagoričtější podobu. Narozdíl od tradičních zombie filmů tentokrát oživlé mrtvoly nezosobňují hrůzu ze smrti, nýbrž strach ze života. Ostatně, co může být pro hrdinu stranícího se živých horší, než to, že nemá od lidí pokoj ani po jejich smrti? Tímto cynickým postojem a odevzdaným zobrazením korupčních a mocenských her v Itálii má Dellamorte Dellamore spíš než k dobovým brakům blíže k tehdejším filmům amerických nezávislých režisérů jako Jim Jarmusch a Richard Linklater. Navíc si také za ústřední postavu bere zádumčivého, okolím nepochopeného a existenciálně se soužícího hrdinu, jenž zrcadlí nálady lidí, kteří se tváří v tvář mnohoznačnosti světa osvobozeného o polarizované hodnoty studené války uchýlili k politické i společenské apatii. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Hororová komedie, u které jsem sice nepadal smíchy pod stůl, přesto mě výborně pobavila. Nejvíc bych asi ocenil kameru, která mě až nečekaně mnohokrát nadchla (například záběr přes hořící papír byl nezapomenutelný). Navíc na konec přišla hluboká myšlenka, která definitivně poslala tento film mezi nadprůměrné kusy. (18.07.2006)