Rak ti Khon Kaen
Cemetery of Splendour
Cemetery of Splendour
Cementerio de esplendor
Cemetery Of Splendour
Cemetery of Splendor
Cemetery of Splendour
Láska z Khon Kaen
VOD (1)
Obsahy(1)
Vojáci trpící tajemnou spavou nemocí jsou přemístěni do provizorní nemocnice v bývalé škole. Na tomto místě plném vzpomínek zažije mnoho překvapení Jenjira, žena v domácnosti a dobrovolnice, která dohlíží na Itta, pohledného vojáka, k němuž nechodí na návštěvu žádní příbuzní. Spřátelí se s Keng, mladou ženou, která funguje jako médium a své psychické síly využívá ke zprostředkování komunikace mezi muži v kómatu a jejich nejbližšími. Lékaři zkoušejí různé způsoby, včetně terapie barevným světlem, aby mužům ulevili od jejich nočních můr. Jenjira objeví Ittův tajemný zápisník plný zvláštních zápisků a náčrtků. Možná existuje nějaké spojení mezi záhadným syndromem, kterým muži trpí, a mytickým starodávným místem, na kterém nemocnice stojí. Magie, uzdravování, milostná romance a sny jsou součástí Jenjiriny nenásilné cesty za hlubším poznáním sebe sama i světa, který ji obklopuje. (Artcam Films)
(více)Recenze (30)
Snímek, ve kterém není vedle přirozených zvuků žádná hudba. Zatím nejexotičtější z celé tour. Žánr mystery by měl své odpostatnění, na drama je tu poměrně málo akce. Humorné situace, zajímavé záběry. Spíš meditační snímek pro fajnšměkry, ale rozhodně zajímavý. ()
Snění. Kéž bych mohl napsat víc. ()
Ve filmu se celkem přirozeně mísí věci reálné i nadpřirozené, Weerasethakul nemá potřebu ohánět se magickým realismem, v Asii je víra v nadpřirozeno běžnou součástí životů. Film je spíše pomalý, meditativní, jen mi přišlo, že si občas autor zbytečně hraje s barevnými filtry (či dobarvováním záběrů v postprodukci). Takže ano, Búnmí se mi líbil víc, ale jednou za čas podobně jinaký film rozhodně neuškodí. ()
Vlastne ani neviem ako to dopadlo s tým rozkopaným vládnym projektom na ihrisku, ani ako so spiacimi vojakmi, a či sa vlastne Jen z toho sna prebrala. Pomalé, snové, skoro uspávajúce, ale príjemne ukľudňujúce. ()
Možná nejdál, co se A.W. dostal, každopádně nejvíc do nitra současnosti. Meta huntology, sníc o filmu a jiné realitě na hřbitově zašlých snů wannabe velkých bojovníků. Světlo sci-fi z minulého dneška. V ruce cola light a vedle vstup do jakéhosi zásvětí. ()
Abych tenhle film mohl dešifrovat, asi bych musel být z Thajska. Opět, jako jsem už nedávno psal u jiného filmu, se mi potvrdilo, že když se točí tyhle globální koprodukce, je potřeba divákům říct - a uvedu to opět na českých příkladech - kdo je to hloupý Honza, co a proč pro nás znamená Blaník, kdo byl svatý Václav a proč vystavujeme jeho lebku, kdo je to mankote Jára Cimrman apod. Tady jsou ty odkazy na jejich hloupé Honzy a svaté Václavy nejspíš také, ale jako Evropan je prostě nemám šanci vidět. Chybí vstřícnost evropskému i americkému divákovi, aby měl z filmu víc, než jen pocit exotiky, podivných rituálů, mastiček a pokusů o surrealismus. Některé scény se mi líbí - třeba barvy pro klidné spaní, jimiž nakonec září celé městečko, nebo dvě bohyně, jiné jsou pro mne totální wtf - proč si stoupli a stáli v tom kině? Proč ona v závěru čumí do blba? Co ta slepice s kuřaty? Proč ta škatulata u laviček u jezera? Sraní. Olizování nohy. Apod. Některé postavy se objeví, vytratí, zazní spousta informací, z nichž mnohé jsou nepodstatné (proč FBI?), a ani ten život městečka tentokrát není podaný nijak zajímavě nebo dokonce alespoň realisticky dokumentárně a zajímavě jako v Tropické nemoci. A o snění a o snech to žel není vůbec. V obraze se objevuje sem tam pár nic neříkajících citátů, nahodile bez ladu a skladu, ale o nějaké duchovnosti či meditativnosti filmu se vážně mluvit nedá. Historie místa vs. dnešek se objeví až skoro v závěru a je to jak z jiného filmu. ()
Je to taký iný svet. A to mi Weerasethakul ukazuje neustále. Furt ma ťahá do pomalých záberov a lesných priestranstiev. Necháva nech sa mi šuchot nôh kráčajúcich po zoschnutý listoch dostáva do hlavy a rozpráva mi o tom, že tie sny sú strašne natoľko silnou súčasťou života( rovnako všetko nadprirodzené), že vlastne stačí mať okále riadne otvorené, pretože rozpoznať jedno od druhého je dakedy strašne ťažké. Cemetery of Splendour je meditatívny a krásny vo svojej jednoduchosti. Pričom emocionálne je naplnený až na prasknutie. Pre mňa veľmi príjemné. Meniace sa svetla nemocničných postelí boli mega! ()
Některé momenty příjemně "asijsky" absurdní, ale občas jsem se přistihl, že se sám nořím do oné spavé nálady. Ale krásné to bylo, to ne že ne. ()
Ťažko mi môže niekto zazlievať, že nepoznám Weerasethakulov rozprávací svet, ktorý vo filmoch vyobrazuje a že sa intenzívne nepokúšam dostať sa mu pod kožu a čítať v ňom symboliku. Láska z Khon Kaen je príbehom z tohto sveta, v ktorom vojaci trpia istou "snovou chorobou" a neničia prírodu, ani ľudský život, ale vlastné fyzické ja, ktoré ich pomaly, ale isto opúšťa. Itta je z tých, ktorá trávi čas pri jednom z nich a vlastné jazvy života freneticky lieči tým, že pomáha a dodáva nadbytočnú energiu a vzýva k spirituálnej energii, ktorú môže aj teda recipročne prijímať. Lenže dej ostáva nečitateľný a najširokospektrálnejší je vlastne v tom, že snový svet ovplyvňuje chápanie a súvislosti nefyzikálnych veličín a spôsobilosti výkladu našich limitov a úrovní kognitívneho poznávania a chápania vecí. Garcíaova kamera je opäť veľmi nenápadná a len výnimočne pretká ladnými pohybmi, čiže aj dokumentárny komplex navonok v ňom vyznieva ako tajomný a jedinečný. Mám však pocit, že autor sa už začína myšlienkovo a schopnosťami vyčerpávať, neprináša pole a svet nečakaných a duchovne rezonujúcich súčiastiek, ktoré metaforicky a výstižnou opisnosťou vedú nás divákov k hlbšiemu transcendentálnemu zážitku. Film je umiernený a dá sa v ňom čosi pobadať, ale od notoricky známeho lovca duchov a skrytej náplne mystiky a tajomstiev života či hlbín panteizmu, som očakával skrátka viacej. ()
Neskutečně pomalý snímek se statickou kamerou, kdy jsem si zpětně zkoušel skákat mezi scénami a i přes desetivteřinové skoky se scéna v podstatě nepohnula. Zajímavý způsob natáčení, který mi ale překvapivě vůbec nevadil, a to možná i proto, že je zaznamenáno všechno, co vypadá obyčejně, ale nakonec vyznívá celkem neobyčejně. ()
Dlouhé záběry, které mají co říct, se musí sakramentsky umět. Ne, že budu čumět na chlapa 3 minuty, jak sere ve křoví. Nebo na řeku, kde se točí dřevěné mlýnky. To je mi tedy meditace! Kdyby byl film o půlku kratší, i tak by to nezachránilo nudu, která je všudypřítomná. Příběh samotný stojí na mystické rovině, kdy starší žena, která přijde do vojenské nemocnice a spřátelí se s mladou ženou, která dělá médium a dokáže se spícími vojáky hovořit, by mohl působit zajímavě, nebýt situací, které jsou nastrojené a vůbec ne přirozené. Nemá to žádnou sílu, která by dokázala přesvědčit, že se to opravdu děje. Mám rád snímky, které dokáží takovou atmosféru uchopit a zpracovat tak, že tomu divák podlehne a věří. V tomhle filmu se to nestalo a nějaké hlubší poznání nebylo vyplněno. Možná je to jen můj problém, ale já to zkrátka tak cítil. ()
Apichatpong Weerasethakul pravidelne konfrontuje diváka s radikálne odlišným svetom – so svetom paradoxnej logiky, ktorá deštruuje predstavy a očakávania. Spiritualita nie je v jeho snímkach abstraktnou, často až desivou entitou, skôr prirodzenou súčasťou času a priestoru, ktorý obávame aj my, všední smrteľníci. Z toho dôvodu je prestupovanie medzi svetom transcendencie a imanencie bezproblémové a všedné. Je to ako návšteva milého suseda, veď prečo by nás malo vzrušovať a desiť niečo také bežné a chcené, ako duch lesa. A aby toho nebolo málo, hneď vzápätí sledujeme detailný záber vylučovania či reklamy. Podobne vidíme i prestupovanie rôznych naratívnych línií, ktoré akoby riadila iná, snová logika. Mŕtvi predkovia, božstvá i mýtickí bojovníci prichádzajú a odchádzajú (oblečení napríklad ako všedné dievčatá), zasahujú do sveta „živých a bežných“ a živí a bežní sa zasa prechádzajú v ich dávno zaniknutých chrámoch. Paradox je práve v tom, že ani na chvíľku neprestanú pôsobiť normálne, nevykonajú zázrak, nenastolia morálny imperatív a ani nám neposkytnú dôkaz svojej božskosti. Nikto pred nimi nekľačí v bázni. V niektorých prípadoch ani neposkytnú dôkaz svojej existencie. A aj napriek tomu, či azda práve preto z filmu priam hmatateľne srší ich reálnosť. Vidíme, že postavy a celé okolie vedia a vidia a práve to je dôležité. Veď pre budhizmus je realita len odrazom hviezd na hladine, či neustávajúcim kolobehom samsary, z ktorého treba uniknúť do nirvány. Kľúčová je tiež kategória karmy (poruchy spánku u vojakov), ktorá má korene v minulých životoch (nemocnica stojí na mýtickom vojenskom cintoríne). A toto všetko pretvára Weerasethakul do meditácie, ktorej pomalosť a snovosť poukazuje nielen na narkoleptickú tému filmu, ale aj na snovosť samotnej reality. (napísané pre Hviezdne noci, 2019) ()
Když jste umořeni hektickým tempem, když postrádáte skutečnou komunikaci a harmonii a když tápete (řečeno s Bradburym), jak v obyčejných věcech vidět zázraky a v zázracích obyčejné věci, naordinujte si Weerasethakulův filmový balzám. Zabírá - i přes občasné závany zásvětí. ()
Film, který je někde mezi realitou a snem. A jak tato věta napovídá, film bude surrealistický. A taky že jo, surrealistický je dost, především v druhé polovině. Od Apichatponga jsem viděl dva (teď už tři) filmy a i když jsou jeho filmy dost pomalé, vždycky do toho dal něco ze sebe, ale v první polovině Lásky z Khon Kaen jsem měl pocit, jako bych sledoval film Ming-liang Tsaie. Spousta dlouhých statických záběrů, někdy se v nich mluví někdy ne, záběrů toho, jak někdo jí a následně si o tom s někým povídá, dokonce tu je asi minutu a půl dlouhý záběr vyměšování někde v křoví (sice nic není vidět, naštěstí, ale i tak bych ho vystřihl, kazí to celou atmosféru a duchovní to taky fakt není), až v druhé polovině jsem měl pocit, jako bych koukal na film od Apichatponga. Co se atmosféry týče, v některých scénách funguje dobře, v některých perfektně, v jiných vůbec ne, v jiných nezaujme, mám to tady podobně jako u Strýčka Búnmího. Příběh to taky nemá špatný, i když bych, ačkoli jde hlavně o vztah ošetřovatelky a vojáka, který se až magicky spojí, i tak bych ale uvítal kdyby ohledně spavé nemoci bylo více záhad po celý film, tady se to zhruba v půlce utne a skoro se to k té nemoci ani nevrátí. Film to není špatný, od Apichatponga taková klasika, opět mě nezklamal, ale že by mě nějak příjemně překvapil, to ne. Vlastně jsem dostal to, co jsem chtěl, což mi nevadí, ale i tak bych si přál něco víc. Btw, má to super plakát. EDIT: Po čase ty slabé čtyři dát prostě musím, i přes všechny mínusy. Tohle má tak strašně divnou a specifickou atmosféru, že jsem si při sledování připadal, jak kdybych se propadl do jiné dimenze a nejen kvůli tomu na Lásku z Khon Kaen nikdy nezapomenu... Slabé 4* ()
Přadlenka snového. Mystika reálného. To žena probouzí v limbu šípkovém, v muži toho pravého. Slyš a vnímej. Od hlučícího davu daleko. Tichý tlukot, energii. Konstelační teorii. Bytí blízkého. ()
velmi specifický až deprimující snímek,kdyby se zkrátila spousta scén vyšel by časově ani ne na polovinu a stejně by neřekl nic nového ()
No nevím, jestli jsem film správně pochopil, ale užíval jsem si ho ať už z meditativních záběrů, tak takových záběrů thajského života a obyčejné konverzace. Později mě zaujalo, že hlavní postava hrála do velké míry sebe samu. ()
Meditativní, mysteriózní, magický. ()
Zpočátku extrémní nuda, nicméně později jsem se do děje této prapodivnosti vžil a celkem bavil (chápu že je to zavádějící něco takového tvrdit o takovémto typu filmu, ale je tomu tak). Divné ale vtipně scénky střídají dlouhé záběry jenž působí že jejich smysl zná jen režisér, každopádně já to sledoval s naprostým zájmem a vlastně budu nad tímto snímkem dlouho přemýšlet. Těžko budu vysvětlovat proč jsem si tuto absurdní podívanou, jenž sama působí jako ten nejdivnější a nejkouzelnější sen, docela dost užil. Je jasné že to každý nesnese, takže spíše pro náročné labužníky a fanoušky asijské kinematografie. 8/10. ()
„Vo svojom najnovšom celovečernom filme (po dlhých piatich rokoch od Strýčka Búnmího) skladá thajský auteur Apichatpong Weerasethakul melancholickú ódu na svoje rodné mesto. V citlivo komponovanej snímke rozohráva osudy bežných ľudí a miest. Cez otvorenosť a úprimnosť preniká hlboko do postáv, ich vzťahov k ostatným a väzieb na okolité prostredie. Leitmotívom celého rozprávania je pamäť, či už osobná alebo kolektívna, ktorá pocity radosti a smútku zlieva do kryštalicky priezračného rozprávania o prízrakoch krajiny.__________Pre Weerasethakula je prostredie rovnocenné ľuďom a stáva sa ďalšou postavou jeho filmu. Nie je to len vďaka množstvu záberov stromov a zelene, ktoré neposúvajú príbeh, ale umocňujú atmosféru, náladu a nastoľujú motív harmonického splynutia človeka s prírodou. Každé miesto má svoju vlastnú pamäť a ozveny minulosti siahajúce do jeho najkrajších čias. Tam, kde sa teraz rozpína les, stáli kedysi paláce plné zlata a pokladov. Nie sú však ešte celkom zabudnuté - aj keď ich voľným okom nemožno vidieť, stopy po nich navždy zostávajú.__________Mágia, duchovno a stret s nadprirodzeným majú svoje korene tak hlboko vo všednej realite Weerasethakulových hrdinov, až sa stávajú jej neoddeliteľnou súčasťou. Svet ľudí a svet duchov nie sú paralelnými, vzájomne jasne oddelenými vesmírmi, ale splývajú v jediný. Hranice medzi skutočnosťou a snami sa rozplývajú, až celkom miznú. Keď sa Jenjire zjaví pár princezien - bohýň zo svätyne pri jazere - sprvu netuší s kým má tú česť, pretože na sebe majú rovnaké oblečenie aké často nosia mladé ženy. __________Nie je treba veľkých zázrakov ani radikálnych zásahov zhora, aby vyššia moc prejavila svoju prítomnosť. Transcendentálne je všade, vo všetkom, a jeho vnútorné prežitie môže byť dôsledkom celkom všednej skúsenosti. Prvky magického realizmu sa do filmu darí dostať vďaka špecifickej práci so svetlom, farbami a nádhernej kamere Diega García, ktorá vdychuje obrazom život a v zdanlivo ničím výnimočnom prostredí, oblohe, rastlinách i tvárach ľudí nachádza auru tajuplnej, nepriehľadnej, mnohoznačnej krásy.__________Láska v Khon Kaen má mnoho podôb, a podobne ako mysteriózne pátranie, ani ona napokon neústi do jednoznačného naplnenia žánrových očakávaní. Láskavosť, porozumenie, vďačnosť, náklonnosť strieda v náznakoch erotické napätie, korenené chápavým humorom. No žiaden zo vznikajúcich vzťahov nenadobudne skutočný milostný charakter. Protikladné emócie, konflikt vychádzajúci z vnútra, vlastných spomienok a tráum, či vonkajších príčin (opätovné upadanie vojakov do hlbokého spánku) tomu zabraňujú.__________Približne do stredu snímky je umiestnená scéna z kina, v ktorej ľudia (vrátane Jenjiry a Itta) ako skamenení nehybne hľadia na plátno, kam sa premieta akási dynamická, nestála žánrová zmes. Diváci v sále sú priťahovaní zvláštnou mocou filmu, nezapadajúcemu do ich sveta. Cudzorodosť scény narúšajúcej meditatívne tempo a harmóniu obrazov má svoju obdobu v prítomnosti vojenskej junty ovládajúcej oblasť. Akoby Apichatpong Weerasethakul takto nenápadne poukazoval na nevyliečiteľnú nestálu situáciu v krajine, rezonujúcu civilným obyvateľstvom, podliehajúcim štátnej moci, ako podliehajú spiaci vojaci mocným duchom.“__________Celý text tu. () (méně) (více)