Láska z Khon Kaen

Film, který je někde mezi realitou a snem. A jak tato věta napovídá, film bude surrealistický. A taky že jo, surrealistický je dost, především v druhé polovině. Od Apichatponga jsem viděl dva (teď už tři) filmy a i když jsou jeho filmy dost pomalé, vždycky do toho dal něco ze sebe, ale v první polovině Lásky z Khon Kaen jsem měl pocit, jako bych sledoval film Ming-liang Tsaie. Spousta dlouhých statických záběrů, někdy se v nich mluví někdy ne, záběrů toho, jak někdo jí a následně si o tom s někým povídá, dokonce tu je asi minutu a půl dlouhý záběr vyměšování někde v křoví (sice nic není vidět, naštěstí, ale i tak bych ho vystřihl, kazí to celou atmosféru a duchovní to taky fakt není), až v druhé polovině jsem měl pocit, jako bych koukal na film od Apichatponga. Co se atmosféry týče, v některých scénách funguje dobře, v některých perfektně, v jiných vůbec ne, v jiných nezaujme, mám to tady podobně jako u Strýčka Búnmího. Příběh to taky nemá špatný, i když bych, ačkoli jde hlavně o vztah ošetřovatelky a vojáka, který se až magicky spojí, i tak bych ale uvítal kdyby ohledně spavé nemoci bylo více záhad po celý film, tady se to zhruba v půlce utne a skoro se to k té nemoci ani nevrátí. Film to není špatný, od Apichatponga taková klasika, opět mě nezklamal, ale že by mě nějak příjemně překvapil, to ne. Vlastně jsem dostal to, co jsem chtěl, což mi nevadí, ale i tak bych si přál něco víc. Btw, má to super plakát. EDIT: Po čase ty slabé čtyři dát prostě musím, i přes všechny mínusy. Tohle má tak strašně divnou a specifickou atmosféru, že jsem si při sledování připadal, jak kdybych se propadl do jiné dimenze a nejen kvůli tomu na Lásku z Khon Kaen nikdy nezapomenu... Slabé 4* (17.07.2019)

Je to taký iný svet. A to mi Weerasethakul ukazuje neustále. Furt ma ťahá do pomalých záberov a lesných priestranstiev. Necháva nech sa mi šuchot nôh kráčajúcich po zoschnutý listoch dostáva do hlavy a rozpráva mi o tom, že tie sny sú strašne natoľko silnou súčasťou života( rovnako všetko nadprirodzené), že vlastne stačí mať okále riadne otvorené, pretože rozpoznať jedno od druhého je dakedy strašne ťažké. Cemetery of Splendour je meditatívny a krásny vo svojej jednoduchosti. Pričom emocionálne je naplnený až na prasknutie. Pre mňa veľmi príjemné. Meniace sa svetla nemocničných postelí boli mega! (01.09.2016)

Neskutečně pomalý snímek se statickou kamerou, kdy jsem si zpětně zkoušel skákat mezi scénami a i přes desetivteřinové skoky se scéna v podstatě nepohnula. Zajímavý způsob natáčení, který mi ale překvapivě vůbec nevadil, a to možná i proto, že je zaznamenáno všechno, co vypadá obyčejně, ale nakonec vyznívá celkem neobyčejně. (09.01.2017)

Dlouhé záběry, které mají co říct, se musí sakramentsky umět. Ne, že budu čumět na chlapa 3 minuty, jak sere ve křoví. Nebo na řeku, kde se točí dřevěné mlýnky. To je mi tedy meditace! Kdyby byl film o půlku kratší, i tak by to nezachránilo nudu, která je všudypřítomná. Příběh samotný stojí na mystické rovině, kdy starší žena, která přijde do vojenské nemocnice a spřátelí se s mladou ženou, která dělá médium a dokáže se spícími vojáky hovořit, by mohl působit zajímavě, nebýt situací, které jsou nastrojené a vůbec ne přirozené. Nemá to žádnou sílu, která by dokázala přesvědčit, že se to opravdu děje. Mám rád snímky, které dokáží takovou atmosféru uchopit a zpracovat tak, že tomu divák podlehne a věří. V tomhle filmu se to nestalo a nějaké hlubší poznání nebylo vyplněno. Možná je to jen můj problém, ale já to zkrátka tak cítil. (17.07.2019)