ラブ＆ピース
Love & Peace
Láska a mier
Obsahy(1)
Ryoichi je lúzer a čudák a všetkým je len na posmech. Pri živote ho drží len malá, no nesmierne empatická korytnačka, ktorú pomenoval Pikadon. Keď ho však kolegovia donútia spláchnuť ju do záchoda, veci naberú nečakaný spád. Pikadon sa v kanalizácii zoznámi s partičku zabudnutých a odhodených hračiek, trochu podrastie a z Ryoichiho sa stane punkrocková hviezda. (Art Film Fest)
(více)Recenze (13)
Šion Sono, pravděpodobně jeden z mála opěvovaných režiséru, do jehož snímků se mi nepodařilo ještě nikdy proniknou. Nicméně tentokrát se mi trefil přesně do nálady. Láska a mír totiž jako by z oka vypadla snímkům, které jsem odbivoval v době svého dospívání. Sono se ale nevyžívá v retro atmosféře, spíše působí jako epigon předkládající zcela nové dílo. Totiž film, který používá současné technologie, hovoří aktuálním filmovým jazykem a hlavně se podvratně neohlíží zpět do minulosti. Samozřejmě, že odkazuje a občas příjemně popichuje, nostalgický je však zejména ve svém celkovém vyznění, které vychází ze zdařilého spojení dospělosti a hravosti. ()
Snáď nikto netočí tak originálne, uletené a rozmanité filmy, ako Sion Sono. Síce mám radšej, keď sa drží násilnejších, perverznejších a psychologickejších témat, to mu ide najlepšie, Love & Peace je už skôr taká regulérna komédia v tak trochu infantilnejšom štýle a v samotnom základe tradičnou témou, ako sa z loosera stane obdivovaná hviezda, v tomto prípade vďaka hudbe, ale v jeho prevedení je to opäť zážitok, aj keď už nie tak, ako väčšinou. No záleží to hlavne na tom, čomu sa film práve venuje. Scény, v ktorých je hlavný hrdina absolútny looser som si nadmieru užíval, toto je tradične japonsky dotiahnuté až do maximálneho extrému a tak je to so všetkými tými infantilnými grimasami vydarená zábava. A rovnako musím pochváliť všetko súvisiace s korytnačkou, jej význam pre celkové dianie sa mi veľmi páčil, vlastne rovnako, ako všetky scény s ňou, bola nielen mimoriadne zaujímavá, ale aj roztomilá. No trochu horšie dopadol ten zvyšok, prerod loosera na hviezdu v hudobnom priemysle je až moc využívaná téma, aby dokázala výraznešie zaujať, pričom tu ide všetko prakticky podľa očakávaní a sklamala ma aj celá línia s dedom a jeho oživnutými hračkami, toto malo taký potenciál, ale s výnimkou technickej stránky ma to moc nezaujalo a ani tie dialógy medzi hračkami, s ktorými sa mohli vyhrať ma moc nezaujali. Nebolo to najhoršie, ale keby sa táto línia z filmu odstránila, nemyslím, že by som o niečo prišiel. Ale aj tak celkovo sa na to pozerá viac, než dobre, každú chvíľu sa nájde niečo zaujímavé a tak som si to užíval až do konca. Pochváliť musím aj postavy, hlavný hrdina ma bavil v oboch svojich polohách, ale viac predsa len, ako ten looser, k tomu Kumiko Aso, ktorá sa pre takéto hanblivky skvelo hodí a ideálne vedľajšie postavy a cameá častých Sonových hercov. Takže skôr uprednostňujem iné témy, ale som rád, že Sono je stále svoj a tak sa môžem tešiť aj na jeho ďalšie filmy. 72% ()
Japonci jsou někdy ve svých žánrových filmech tak divoce nevyzpytatelní, že často je potřeba zkousnout více až nesympaticky šílených scén, nenechat se jimi odradit a za odměnu vás může čekat velký zážitek. S tímto filmem jsem hodně bojoval prvních 15 minut i pár dalších scén s opilým hlavním hrdinou v první třetině, jenže Šion Sono začal mezi trampotami protivného vagabunda rozehrávat také až švankmajerovsky kouzelný svět koutku ztrát a nálezů, zabydlený roztomilými zvířátky, loutkami, oživlými hračkami a navrch se sympatickým vedoucím... a už jsem byl fascinován a cítil se skoro jako doma. Když se tyto dva světy začnou plně propojovat, zejména skrze neobyčejnou želvu cestující tam a zpět, roztočí se teprve nepředvídatelný bizarní kolotoč, u nějž jsem zůstal přes dlouhodobou pachuť ve vztahu k hlavní mužské postavě lapen do neustálého očekávání dalších příhod a zvratů, a záhy už jsem Lásku a mír začal akceptovat i jako neotřelý hudební film o zpěvákovi (a ještě více neotřelém autorském a nakonec i pěveckém kolegovi). Přičemž žánr hudebního filmu zde Šion Sono ve finále vlastně paroduje a rozhodně to není jediný žánr či motiv, který se zde dočkává takového zpracování... z monstrózního dění v posledních 15ti minutách by zřejmě měl velkou radost i legendární Iširó Honda. :) Já zas radost mám, když vidím, jak tvůrce detailně propracoval svůj film, když i zdánlivě nesmyslné scény dlouhých a opakovaných želvích přechodů mezi stavebnicí s městem se dočkají později vypointování a jejich přítomnost je ve finále smysluplně obhájena. Minimálně se silnými 4* určitě již teď neváhám a rád se na takto originální i propracovanou současnou filmovou komedii (jak vzácné spojení, že!) podívám i někdy znovu. [80%] ()
"Co je Pikadon?" Dost souhlasím s tím, co napsal ScarPoul: Neuchopitelný Shion Sono a hlavní hrdina, který značnou většinu času leze na nervy. Současné to má ale standardně "sonovsky" šílený nápad a vysokou kvalitu. Nadstandardní, nicméně, když porovnám s takovým Love Exposure, začínám mít pocit, že kdysi narval Sono do filmu nápady, které by jiným stačily na filmů pět a dnes se spokojí s nápadem jedním (většinou konkrétní nešvar společnosti), na kterém se následně vyřádí se svými jistě ne zcela normálními myšlenkami. Není to zlé, Love Exposure mě kdysi uchvátilo nejvíc, nicméně nechme ho pracovat. ()
Taková jeunetovština po japonsku, vlastně roztomilá naučná pohádka, která v jednom ohledu mírně vykrádá Příběh hraček. Škoda jen té přepálené stopáže a toho, že od poloviny filmu jsou karty tak rozdané, že je jasné, kterým směrem se děj bude ubírat (trochu mi to připomnělo povídku o šťastných kopačkách z knihy Deset měst Marcela Argiliho). Ale určitá přehnanost (jak ve výrazech hlavní postavy v úvodu filmu, tak v celém tom ztráty a nálezy království) se mi hodně líbila. Dokonce si tady Japonci neopomenou rýpnout do mezinárodních vztahů - nějak rychle běžní obyvatelé Japonska zapomněli, kdo na ně shodil ty atomové bomby, a teď se tomu státu div neklaní. V tom pohádkovém smyslu se mi líbí i to, že člověk by měl spoléhat a nezapomínat na ty přátele, kteří při něm stáli v nouzi, že by neměl podrazit ty, kteří mu pomohli (naprosto skvělá scéna, kdy oznámí odchod od Rebelů během písně Držme spolu), a koneckonců se mi líbí i věčně nalitý "pohádkový dědeček" (dobrá hláška: "Oni mě nevidí, protože věří jen ve vědu".) a protože sami máme doma želvu, je pro mne i tento výběr nadmíru sympatický (ačkoliv jsem rád, že není větší, protože bytem chodí podobně jako tenhle bourák.) A nezapomeňte - příliš velké sny vás mohou zničit. ()
Je to už dosť dlho čo som videl Sona, ktorý by bol tak strašne neuchopiteľný. Nesympatický hlavný hrdina mi liezol celý čas na nervy. Jeho prejav bol neznesiteľný. A svet v ktorom existoval bol mdlý, nezujímavý a podfarbený všemožným klišé od útekov s krikom, cez celú kariérnu líniu. ALE!!!! Santa Klaus žijúci v Tokyjských kanáloch, chlastajúci whisky a opravujúci pokazené hračky, korytnačka Pikadon, ktorá je najlepším reprezentantom Kaiju odkazov za veľmi dlhú dobu ( a jedná sa pre mňa aj o najlepšiu filmovú korytnačku vôbec), spolu s peknou hudbou, ódou na radosť počas útoku tankov, alebo cameá všetkých stálych Sonových hercov a odkazov na Why don´t you play in hell? robia z tohto filmu niečo úplne Sonovské, iné a hlavne dobré. Taký ten film, ktorý si zapamätáte hoci ho asi nikdy nebudete vedieť porovnať s iným filmom, ktorý by sa mu aspoň trochu podobal. Pre mňa určite nie dokonalé. Ale po mnohých stránkach veľmi super. ()
Tak takové milé překvapení jsem fakt nečekal, A ani bych nečekal, že tomu dám plný počet, když to začne jako "typická japonská komedie" (nebo aspoň takhle si ji představuji) s šíleně přehnanými charaktery postav skoro jak z Vaška Nešiky (lepší přirovnání mě nenapadá, protože tady je v hlavní roli taky neskutečný lůzr, který hraje podobně (záměrně) příšerně), ale ono se na to nabalí spousta dalších věcí a čím déle to trvalo, tím více mě tam všechno bavilo a nakonec Sonův koncept přišel tak geniálně promyšlený, že nakonec nemohu nebýt nadšený. Fascinuje mě, že v závěru využil Pikadonovu cestu postaveným městem i pak jako cestu skutečným městem, včetně toho, kudy Pikadon jde, kde přesně se zastaví a co řekne a takových promyšlených nápadů tam bylo ještě víc, především vizuálních, které se objevují naprosto šíleně a nečekaně, ale vždycky je z nich poznat, proč je Sono dává zrovna tam. Přesně takový je i ten film - šílený, ujetý, ale propracovaný, kde každá následující podivnost má svůj smysl, opodstatnění a své přesné místo ději a je to dotažené až do takových mezí, že to skvěle střídá vtipné a vážné scény dohromady až takovým způsobem, že jsem v závěru netušil, jestli se smát nebo být dojatý, protože to má nesmírně silný závěr, který se ale děje na základě absurdní parodie na Godzillu! A odkazů je zde víc, do toho všeho je přimíchaný třeba i Zázrak na 34. ulici. A teď si říkám, že mi vlastně nevadil ani ten úvod, protože jsem se u něj bavil tím, že to bylo až tak přehnané a celkově z toho naštěstí vypadlo mnohem víc, než se původně zdálo. Takže jedinou výtku mám v tom, že ta dějová linka s oživlými hračkami byla krapet navíc a zasloužila by si v celku větší místo (že by třeba panenka patřila Yuko), ale to mi nevadí tolik, abych kvůli tomu strhával hvězdičku, takže ano, Šion Sono to u mě opravdu dotáhl na plný počet, Fakt budu muset víc prozkoumat jeho tvorbu, protože všechno, co jsem od něj zatím viděl, bylo opravdu dost zajímavé a ty nejlepší filmy od něj jsou pro mě zatím ty tři ze stejného roku (!), takže bych se měl zaměřit i na jeho starší díla. A taky že v průběhu tohoto roku zaměřím, jen toho bude víc než jsem čekal a možná dojde i na ten jeho opus magnum Pod vlivem lásky... Slabých 5* ()
Že je Šion Sono úchyl, o tom nemůže pochybovat vůbec nikdo. A ačkoli to dlouho vypadalo, že filmy bez krve, násilí a sexu není schopen točit, zrovna tenhle snímeček je důkazem, že tomu tak není, a přesto je to dostatečně ujeté. Zdá se, že si Sono dal dostaveníčko s Jeunetem nebo alespoň zhlédl Amélii z Montmartru či Galimatyáš, protože parta zvířat a hraček kolem kouzelného děduly, která je vlastně jedním z hlavních hybatelů děje, je přesně v Jeunetově stylu. Příběh jako takový se točí kolem Ryoichiho, chlápka s extrémně nízkým sebevědomím, jenž v práci vypadá jako kdyby měl slimáky v puse a hřebíky ve střevech. Ten je navíc tajně zamilován do kolegyně Yuko, která je na tom trochu lépe - tváří se totiž jako socha při zemětřesení. A ještě jedna postava je zde důležitá - želva, která mu svérázným způsobem pomáhá v jeho pěvecké kariéře. Přestože Sono ještě nedávno vzýval 35mm film, tady na právě želvu, hračky a dění kolem nich využívá počítačovou animaci téměř v jednom kuse. Vůbec to ale nevadí - scénář je fantastický a těžce bázlivý až silně arogantní Hiroki Hasegawa a šedá myš Kumiko Asó (prakticky k nepoznání) zvládli své postavy naprosto jedinečně. Na Sona to je možná až příliš křehké a milé, zároveň ale tvrdě pravdivé - při kterémkoli plánování v životě je dobré vědět, co chci dělat, až dosáhnu svého cíle (nebo po Vánocích spláchnout Pikadona zase do záchodu). Protože jinak může PIkadon přijít až za vámi. A takovéhle vyznání lásky, to bych si snad ani nepřál. 100 % ()
Tak trochu zklamání. Rozhodně jiný Sono, pořád ulítlé, ale jiné. Je to japonská pohádka. Filmy Sona jsou tak jiné, a u každého jeho filmu se prostě cítíte tak zvláštně, protože to co se děje na obrazovce je prostě nepopsatelné. U tohohle filmu jsem ten pocit neměl. Vlastně mě to ani moc nebavilo. Tímhle směrem prostě ne. Je to prostě strašně light, ňu ňu ťu ťu, a takového Sona nechcete. ()
Děj je podivně hravý a fantaskní, ale spíš naivně pohádkový, pro děti, o trochu opožděném chlapci, jeho želvičce a zpěvu. ()
Tak velkej bizár, že nevim co si o tom myslet. ()
Stratila som prehľad o význame slova "normálne" a viac nemám čo povedať. Som zjavne viac zmätená ako za svoj život kedy mohol byť Pikamon. ()
Na to že to mi doporučil můj bratr se kterým máme odlišný vkus tak tohle byl absolutní masterpiece. Hlavní postava je všem jen pro smích a sám to nikde nemá lehký. Ryoichi tak jeden den na obědové pauze (asi) uvidí člověka co prodává želvy a tak si Ryoichi jednu koupí. S Pikadonem (jméno té želvy)mají sen o tom že Ryoichi bude v kapele. Dál to vysvětlovat nebudu abych někom to nevyspoileroval. Každopádně to jak jen přemění želva rozsvítí vám svět a restaruje vás je nádherný. Musím se přiznat že jsem i plakal když Ryoichi ztratil Pikadona a byl totálně v prdeli z toho že nemá svého mazlíčka. To jak si Ryoichi uvědomí že ho sláva udělala někým kým nikdy nechtěl být a to jak Pikadon je stále naživu a vrátil se za Ryoichim je krásné. Vím že to má být i vtipné a to je, ale spíš mi to přišlo smutné. Definitivně 5 hvězd a vřele doporučuji. ()