VOD (2)
Obsahy(1)
Renomovaný íránský tvůrce se ve svém druhém snímku natočeném v rámci nuceného domácího vězení proměnil v taxikáře, který prostřednictvím rozhovorů s rozličnými klienty nabízí vytříbeně kritický pohled na íránskou společnost. Panahí tu bez jakékoli sebelítosti a s odzbrojujícím humorem nastoluje otázku, jak se má chovat umělec v zemi, která mu neumožňuje svobodu projevu. S kamerou připevněnou za předním sklem svého vozu natočil Panahí film výmluvnější než mnohé sociopolitické studie. (Film Europe)
(více)Videa (2)
Recenze (67)
Mám vůči starýmu pánovi úctu, obzvláště kdykoli si vzpomenu, jak si u nás režiséři stěžují, že mají mizerné tvůrčí prostředí, nicméně ten film mě napadl ze strany, kterou jsem nečekal. Šel jsem do toho jako do formálně minimalistické sondy do prostých Íránců a od poloviny jsem dostal polopatickou vysvětlovačku o cenzuře a nesvobodě, která si vypomáhá ...... no hádejte..... malým dítětem, které se ptá na různé věci. To sice dokážu za určitých okolností akceptovat, ale ty okolnosti zahrnujou alespoň jednu vybuchující helikoptéru a tyhlety věci, ne osmdesátiminutovou jízdu tágem. ()
Pan režisér, i když toho ve filmu moc neřekne, působí od pohledu jako děsný sympaťák a navíc poměrně sečtělý a otevřený člověk, takže mě ani moc nepřekvapuje, že není tamnějšímu režimu příliš po chuti. Je to čistá konverzačka celá natočená za jízdy v autě, která ale svým dokumentárním nádechem a nastíněnými tématy o současném Íránu mnoho vypoví, aniž by postavy mnohdy musely něco explicitně říkat. ()
Taxi Teherán bere dech na první pohled jednoduchým konceptem zachycovat dění z íránské metropole skrytou kamerou na omezeném prostoru, kde se až zázračně ztrácejí jakékoliv zábrany vůči režimnímu dohledu. Především na něm baví to, jak ladně bruslí na hraně bezprostřední observace a fikce, která chce být společenským komentářem, jak si pohrává se samotným audiovizuálním médiem v nejlepší tradici íránské filmové sebe-reflexe. Mnohé okamžiky jsou odzbrojující a představují až jímavé vyznání filmaře bez svobodného rozletu. Co však kladný dojem ze snímku sráží, je snaha zahodit šanci zůstat na nejednoznačné percepční rovině a poměrně okatě naroubovat dění v taxíku a jeho bezprostředním okolí na komentář o nepoctivosti, jenž se v některých okamžicích až nápadně blíží u nás kdysi bující komunální satiře. Nebýt působivé epizody s "dámou s růží", která poměrně bezzubou kritiku v závěru rozšíří o nové, tentokrát už nesporně politické a principiálnější vnímání problému, tak by snímek nakonec zůstal spíše jedním z nejvynalézavějších počinů posledního období a silně osobním vyznáním filmu - nikoliv pronikavou společenskou studií, jež se od něj i vzhledem k situaci režiséra očekávala. ()
Tedy málokdy se stane, že mi něco tak moc připomene reálný socialismus a komunistický totalitní režim u nás před rokem 1989, tak jako nový film Jafara Panahiho. Formou exotické home video z teheránského Taxíku, obsahem opravdu výstižná obžaloba totalitního systému a nástin popisu mechanismů totalitní moci. To, co v taxíku říká dáma s růžemi či školní desatero, jak má vypadat íránský film, za to by měly v Íránu padat hlavy místní nomenklatury...zatím se za to alespoň na západě udělují festivalové ceny...jako výraz morální podpory lidem uvězněným za totalitní íránskou ,,železnou oponou"... Jízda taxíkem teheránskými ulicemi a lidé, kteří do něho postupně nasedají, výstižně glosují realitu, která za fasádou obyčejného pouličního shonu není na první pohled zřejmá a v mnoha detailech se podobá tomu, co se dalo běžně zažít za socialismu u nás - kulturní izolace a zákaz uvádění buržoázního prohnilého západního umění vede k tomu, že lidé si masově vypalují západní hudbu a filmy, stejně jako jsme si je my tenkrát kopírovali na kazetách a videokazetách a organizovali ,,sběratelské" burzy, na nichž si celá republika kupovala zakázané vinyly, režim plošně cenzuroval noviny i umění, trezory byly plné zakázanývh filmů a národ si špital o umělcích, kterým režim zase zakázal hrát, vystupovat, točit, celá republika byla profízlovaná a výslech státní bezpečností byla příslovečná noční můra, režim používal nehumánní trest smrti, kterým deklaroval, že on a jeho pohůnci jsou schopni všeho...těch paralel mezi naším socialistickým tehdy a íránským teokratistickým teď je opravdu mnoho... Panahi zaslouží obrovskou poklonu za svou statečnost i originální cestu, kterou svým taxikářským home videem obešel režimní zákazy...a asi by si zasloužil i pátou hvězdu za občanskou statečnost! ()
Dwarfský překupník s dvd filmy přistoupí do taxíku, který řídí renomovaný iránský režisér, toho času v nuceném domácím vězení. Upomíná se, že mu kdysi sehnal kopii Tenkrát v Anatolii a kvůli kšeftu z něj na okamžik udělá svého komplice. Geniální, i kdyby to nebyla pravda. Tohle, závěť natočená na mobilní telefon a rozmluvy o (ne)svobodě umělce dělají z Taxi Teherán výjimečné dílo. ()
Galerie (25)
Zajímavosti (1)
- Zlatého medvěda 65. ročníku Berlinale za tento smínek přebrala neteř autora Jafara Panahiho, která mimochodem uplatnila ve vítězném díle i své herecké nadání. Její strýc si nemohl pro trofej přijet, protože mu režim zakázal cestovat a poskytovat rozhovory. (Zdroj: MF DNES). (hippyman)
Reklama