poster

King Lear

Drama

Velká Británie / Dánsko, 1971, 137 min

Režie:

Peter Brook

Scénář:

William Shakespeare (divadelní hra)

Scénografie:

Georges Wakhévitch
(další profese)

Komentáře uživatelů k filmu (3)

  • Terva
    ****

    Chladný a krutý snímek plný zla. Zajímavá je skoro totální absence hudebního doprovodu. Jinak velice mistrně natočené a myslím si, že William Shakespeare by se asi divil.(16.9.2011)

  • bogu
    ***

    Brookova divadelní inscenace Leara (insprovaná Brechtem a Kottem) byla revoluční svým bojem proti všemu tomu sentimentu, kterým romantici obalili příběh onoho starce, jemuž je víc křivděno, než kdy on sám křivdil. Brook poprvé představil Leara jako nesnesitelného, ochraptělého, napůl zkamenělého a odroleného tyrana, který si za všechno vlastně může sám a Learův svět jako zamrzlé, bezútěšné místo kde už po nějaké lidskosti není ani stopa. Tohle je film, který Brook natočil osm let po svém divadelním triumfu a který říká více méně to samé, jen už ne na prknech pódia, ale na zasněžených pláních v Jutsku a prehistorických (post-apokalyptických?) osadách a pevnostech uprostřed ničeho. Je to zatím nejtemnější a nejbrutálnější filmová adaptace Krále Leara vůbec, promrzlá až na kost a tak špatně stravitelná jak jen si ji Brook mohl přát. Aby se nám trávila ještě o něco hůře, zaexperimentoval si Brook navíc s kamerou a střihem, takže ve výslekdu o sebe dlouhé statické záběry, rozmazané detaily a prázdná pole skřípají jako velké kvádry suchého ledu. Na jednu stranu musím obdivovat sílu Brookovy vize a důslednost s jakou ji prosazuje, na druhou stranu mě irituje samozřejmost s jakou rozmělňuje nebo rovnou vypouští dialogy a někdy i celé scény, které jeho vizi protiřečí. Záměrně zcela vynechat hudbu je jedna věc (zvukovou stopu místo toho většinu času uzurpuje Scofieldovo monotónní chraplání a chrčení), ovšem ignorovat všechno, co neodpovídá pečlivě vykonstruované interpretaci je věc jiná. Shakespearův Král Lear odhaluje v člověkovi i to zdravé a dobré (odvaha Edgara, Kenta a Albanyho, Learovo a Gloucesterovo pokání, Kordeliina láska) a často naznačuje, že to dobré má při troše snahy vždycky šanci, a proto je závěr téhle tragedie tak krutý. Brookův Lear ale dobru už od začátku očividně žádnou šanci nedává a jeho tragedie mě tím pádem může zasáhnout přinejlepším jen intelektuálně. // LEPŠÍ VERZE: Téměř ve stejný rok spatřil světlo světa Lear Grigorije Kozinceva, taktéž v černo-bílé a rozhodně výpravnější, akcentující spíše Shakespearův humanismus, než Kottův fatalismus; znamenitá je také televizní inscenace Trevora Nunna s Ianem McKellenem (2008), nebo ta Eyrova s Ianem Holmem (1997).(17.10.2008)

  • Mouzon
    *****

    Není to "Král Lear" Williama Shakespeara, nýbrž Petera Brooka - ten je ale ve svém přeformulování Shakespearovy předlohy natolik komplexní, že to celkové vyznění neovlivnilo k horšímu, ba naopak. Když už se totiž Brook uchýlí třeba i k tomu, že interpretuje nějakou postavu docela jiným způsobem, než to anglický dramatik zamýšlel, dělá to nadoraz - a platí to nejen o postavách. Peter Brook zkrátka vzal původní divadelní hru jako základní surovinu a začal jí ždímat, osekávat, stlačovat a roztahovat tak surově, že to z výsledného filmu prosakuje skoro až hmatatelně. Uvnitř těžkopádných a dosti nepoddajných záběrů se ovšem neztrácí ani herecké mistrovství všech zúčastněných - což je možná tak trochu štěstí, každopádně to Brookův snímek povyšuje na krystalicky čisté a perfektní dílo.(8.12.2013)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace