Přidal: Scénář: Marie Říhová
Hlavní redakce dramatického vysílání Čs. televize uvedla do vysílání na sklonku minulého roku novelu jednoho z nejvýznamnějších současných sovětských spisovatelů Čingize Ajtmatova Labutě nad Issyk Kulem pod názvem STÍNY A ŠEPOTY JEZERA. Dramatický přepis prózy stylově tak vyhraněného autora jako je Čingiz Ajtmatov s sebou přináší řadu problémů; jiné v případě divadelní realizace, jiné v případě realizace televizní. To znamená, že před autorem dramatizace, režisérem, herci a dalšími inscenátory stojí úkol transponovat ideově umělecký základ literární předlohy do dramatického, v našem případě televizního tvaru, nepoškodit základní významovou strukturu předlohy, zejména co se týká ideových a uměleckých východisek, a zároveň vytvořit autonomní umělecké dílo, které pravdu literární předlohy uchovává a v optimálním případě i stupňuje.
Autor dramatizace tedy musí literární předloze především dokonale porozumět a na základě tohoto pochopení poznat, co je podstatné, co méně, kde se tvoří smysl. Musí se umět pohybovat v živlu jazyka literární předlohy, najít si přístup do nitra věcí a nepohybovat se na významových perifériích, kde smysl pohasíná, kde klesá významové pnutí. Autor musí znát skryté předpoklady dramatizovaného textu, jeho archeologii, musí proniknout do nejhlubších myšlenkových vrstev a oživit jejich energetické zdroje. Dramatizátor musí tedy obnovit uměleckou cestu literární předlohy. Tuto cestu nelze v žádném případě vynechat nebo obejít. Dramatizátor nemůže stanovit nějaké výsledné fixní body, které by byly obecnou formulací jeho pochopení literární předlohy, a aniž by byly dostatečně umělecky indukovány, rozvíjet je dál. Naopak musí nastoupit uměleckou cestu literární předlohy, i když v jiných žánrových či druhových souvislostech.
Tento úvod je adresován především těm, kteří namítnou, že televizní hra Stíny a šepoty jezera má s Ajtmatovovou novelou málo co společného. V tom případě je však nutno si uvědomit, že před dramatizátorem jsou dvě alternativy: buď hledat kompromis mezi způsobem Ajtmatovova zobrazování světa a technickými možnostmi televizního dramatického vysílání, které jsou v současné době téměř žalostné a to znamená uvěznit Ajtmatovovo téma vztahu člověka a přírody do sémanticky chudého televizního interiéru s možností 8—10 většinou špatných dekorací nebo nastoupit vlastní autonomní uměleckou cestu, která televizní technické podmínky sice respektuje, ale nenechává se jimi omezovat.
Autorská volba dramatizátorky Marie Říhové se týká druhé alternativy a myslím, že je správná. Ajtmatovova novela přináší dvě narativní roviny: vyprávění muže, kterak od něj odešla žena a druhého muže, jak tutéž ženu potkal a začal s ní žít. Oba své příběhy vyprávějí novináři, který je tlumočí čtenáři, aniž by k nim zaujímal nějaké výraznější stanovisko a komentoval je. První „dramatické opatření“ autorky Marie Říhové bylo sjednotit tuto narativní dvojlomnost do kompaktního dramatického tvaru, a protože se autorka vzdala výraznějšího vypravěčského partu (kromě monologu Asji), bylo potřeba dramatické postavy zvýraznit, oživit, dramaticky konturovat a výrazněji motivovat bez možnosti některé témata dovyprávět.
V rámci těchto dramatických opatření vstupuje do popředí Asja, která se oproti literární předloze aktivizuje a emancipuje. V této souvislosti je třeba zmínit i autorčinu snahu některé rysy Ajtmatovova vidění světa „poevropštit“, to znamená aktivizovat a pojmout jinak úlohu ženy, která přestává být „asiatsky“ trpným objektem mužských rozmarů, souvisejících s jejich lidským zráním, ale stává se činným subjektem příběhu. To souvisí s tím, že příběh není vyprávěn, ale dramaticky hrán a jeho prožívání hlavní hrdinkou musí být explikováno v jednání, byť verbálním, ne v myšlení.
Podobnou proměnu doznává i protihráčka Asji — Káťa, která v dramatizaci získává větší psychologickou plasticitu a její vztah k Iljovi je odůvodněn jinými motivy.
Autorce dramatizace Marii Říhové se tedy podařilo vyextrahovat (obnažit) z epicky rozložité Ajtmatovovy novely dramatický skelet a ten osadit a konkretizovat realitou, která je přiměřenější výrazovým možnostem televize. Nedá se ovšem říct, že by autorka byla vůči předloze příliš pokorná, ale její „nešetrný“ přístup k textu je ospravedlnitelný proto, že uchovává její pravdu, duchovní atmosféru, smysl, který z traktovaných událostí vystupuje. Jinými slovy: potvrzuje se, že dramatizátorova tvůrčí svoboda je dána stupněm porozumění literární předloze.
Televizní inscenace Stíny a šepoty jezera je, jak již bylo řečeno, zdařilým pokusem dramaturgie zprostředkovat divákovi aktuální, umělecky náročné dílo současné sovětské literatury. K tomuto výsledku přispěla bezpochyby i nenápadná, ale stylově čistá, precizní režie Marcela Dekanovského, jehož spolupráce s televizí představuje kontinuitu myšlenkově i umělecky náročných přístupů i komplex hereckých výkonů, jež neměly v inscenaci výraznějších slabin. V jejich popředí stojí výkon Michala Peška, který se herecky soustřeďuje především na ten moment své postavy, který souvisí s Iljovou lidskou nevyzrálostí, hledáním podstaty života a hierarchie jeho hodnot. Jeho ženu Asju, na které kromě jiného leží i tíže vyprávěného příběhu, představuje s jistým exotickým ozvláštněním velmi dobře Monika Kvasničková, stejně jako Ilona Svobodová, jež představuje druhou Iljovu partnerku. Z dalších pozoruhodnějších hereckých výkonů je nutno zmínit i Antonína Navrátila, Pavla Pavlovského a Ladislava Křiváčka.
Na závěr tohoto kritického zamyšlení je však potřeba zmínit ještě jeden moment problematiky televizních převodů literárních předloh: vedle konstatování úspěšnosti a umělecké zdařilosti této televizní inscenace nelze nevidět, že technické možnosti televizního dramatického vysílání jsou dnes víc než omezené, že značně limitují uměleckou svobodu televizních autorů a že některá témata jsou pro televizní vysílání tabu ne proto, že by neodpovídala žánrové a druhové specifice, ale proto, že na to nejsou zkrátka peníze. Stálo by možná za to, zamyslet se nad tím, zda by nebylo efektivnější a účelnější přesunout obrovské prostředky, které se vynakládají na realizace některých monstrprogramů nulové umělecké a myšlenkové hodnoty na pořady, jejichž umělecká, ideová, přímo politická závažnost je nesouměřitelná.
()
(méně)(více)
Přidal: Scénář: Marie Říhová Hlavní redakce dramatického vysílání Čs. televize uvedla do vysílání na sklonku minulého roku novelu jednoho z nejvýznamnějších současných sovětských spisovatelů Čingize Ajtmatova Labutě nad Issyk Kulem pod názvem STÍNY A ŠEPOTY JEZERA. Dramatický přepis prózy stylově tak vyhraněného autora jako je Čingiz Ajtmatov s sebou přináší řadu problémů; jiné v případě divadelní realizace, jiné v případě realizace televizní. To znamená, že před autorem dramatizace, režisérem, herci a dalšími inscenátory stojí úkol transponovat ideově umělecký základ literární předlohy do dramatického, v našem případě televizního tvaru, nepoškodit základní významovou strukturu předlohy, zejména co se týká ideových a uměleckých východisek, a zároveň vytvořit autonomní umělecké dílo, které pravdu literární předlohy uchovává a v optimálním případě i stupňuje. Autor dramatizace tedy musí literární předloze především dokonale porozumět a na základě tohoto pochopení poznat, co je podstatné, co méně, kde se tvoří smysl. Musí se umět pohybovat v živlu jazyka literární předlohy, najít si přístup do nitra věcí a nepohybovat se na významových perifériích, kde smysl pohasíná, kde klesá významové pnutí. Autor musí znát skryté předpoklady dramatizovaného textu, jeho archeologii, musí proniknout do nejhlubších myšlenkových vrstev a oživit jejich energetické zdroje. Dramatizátor musí tedy obnovit uměleckou cestu literární předlohy. Tuto cestu nelze v žádném případě vynechat nebo obejít. Dramatizátor nemůže stanovit nějaké výsledné fixní body, které by byly obecnou formulací jeho pochopení literární předlohy, a aniž by byly dostatečně umělecky indukovány, rozvíjet je dál. Naopak musí nastoupit uměleckou cestu literární předlohy, i když v jiných žánrových či druhových souvislostech. Tento úvod je adresován především těm, kteří namítnou, že televizní hra Stíny a šepoty jezera má s Ajtmatovovou novelou málo co společného. V tom případě je však nutno si uvědomit, že před dramatizátorem jsou dvě alternativy: buď hledat kompromis mezi způsobem Ajtmatovova zobrazování světa a technickými možnostmi televizního dramatického vysílání, které jsou v současné době téměř žalostné a to znamená uvěznit Ajtmatovovo téma vztahu člověka a přírody do sémanticky chudého televizního interiéru s možností 8—10 většinou špatných dekorací nebo nastoupit vlastní autonomní uměleckou cestu, která televizní technické podmínky sice respektuje, ale nenechává se jimi omezovat. Autorská volba dramatizátorky Marie Říhové se týká druhé alternativy a myslím, že je správná. Ajtmatovova novela přináší dvě narativní roviny: vyprávění muže, kterak od něj odešla žena a druhého muže, jak tutéž ženu potkal a začal s ní žít. Oba své příběhy vyprávějí novináři, který je tlumočí čtenáři, aniž by k nim zaujímal nějaké výraznější stanovisko a komentoval je. První „dramatické opatření“ autorky Marie Říhové bylo sjednotit tuto narativní dvojlomnost do kompaktního dramatického tvaru, a protože se autorka vzdala výraznějšího vypravěčského partu (kromě monologu Asji), bylo potřeba dramatické postavy zvýraznit, oživit, dramaticky konturovat a výrazněji motivovat bez možnosti některé témata dovyprávět. V rámci těchto dramatických opatření vstupuje do popředí Asja, která se oproti literární předloze aktivizuje a emancipuje. V této souvislosti je třeba zmínit i autorčinu snahu některé rysy Ajtmatovova vidění světa „poevropštit“, to znamená aktivizovat a pojmout jinak úlohu ženy, která přestává být „asiatsky“ trpným objektem mužských rozmarů, souvisejících s jejich lidským zráním, ale stává se činným subjektem příběhu. To souvisí s tím, že příběh není vyprávěn, ale dramaticky hrán a jeho prožívání hlavní hrdinkou musí být explikováno v jednání, byť verbálním, ne v myšlení. Podobnou proměnu doznává i protihráčka Asji — Káťa, která v dramatizaci získává větší psychologickou plasticitu a její vztah k Iljovi je odůvodněn jinými motivy. Autorce dramatizace Marii Říhové se tedy podařilo vyextrahovat (obnažit) z epicky rozložité Ajtmatovovy novely dramatický skelet a ten osadit a konkretizovat realitou, která je přiměřenější výrazovým možnostem televize. Nedá se ovšem říct, že by autorka byla vůči předloze příliš pokorná, ale její „nešetrný“ přístup k textu je ospravedlnitelný proto, že uchovává její pravdu, duchovní atmosféru, smysl, který z traktovaných událostí vystupuje. Jinými slovy: potvrzuje se, že dramatizátorova tvůrčí svoboda je dána stupněm porozumění literární předloze. Televizní inscenace Stíny a šepoty jezera je, jak již bylo řečeno, zdařilým pokusem dramaturgie zprostředkovat divákovi aktuální, umělecky náročné dílo současné sovětské literatury. K tomuto výsledku přispěla bezpochyby i nenápadná, ale stylově čistá, precizní režie Marcela Dekanovského, jehož spolupráce s televizí představuje kontinuitu myšlenkově i umělecky náročných přístupů i komplex hereckých výkonů, jež neměly v inscenaci výraznějších slabin. V jejich popředí stojí výkon Michala Peška, který se herecky soustřeďuje především na ten moment své postavy, který souvisí s Iljovou lidskou nevyzrálostí, hledáním podstaty života a hierarchie jeho hodnot. Jeho ženu Asju, na které kromě jiného leží i tíže vyprávěného příběhu, představuje s jistým exotickým ozvláštněním velmi dobře Monika Kvasničková, stejně jako Ilona Svobodová, jež představuje druhou Iljovu partnerku. Z dalších pozoruhodnějších hereckých výkonů je nutno zmínit i Antonína Navrátila, Pavla Pavlovského a Ladislava Křiváčka. Na závěr tohoto kritického zamyšlení je však potřeba zmínit ještě jeden moment problematiky televizních převodů literárních předloh: vedle konstatování úspěšnosti a umělecké zdařilosti této televizní inscenace nelze nevidět, že technické možnosti televizního dramatického vysílání jsou dnes víc než omezené, že značně limitují uměleckou svobodu televizních autorů a že některá témata jsou pro televizní vysílání tabu ne proto, že by neodpovídala žánrové a druhové specifice, ale proto, že na to nejsou zkrátka peníze. Stálo by možná za to, zamyslet se nad tím, zda by nebylo efektivnější a účelnější přesunout obrovské prostředky, které se vynakládají na realizace některých monstrprogramů nulové umělecké a myšlenkové hodnoty na pořady, jejichž umělecká, ideová, přímo politická závažnost je nesouměřitelná. () (méně) (více)