Legenda o Kolovratovi

No to jsem si zase naběhnul na vidle! Jakožto fanda historie rozličných dálněvýchodních ran morových jsem byl na tento spektákl zobrazující jednu z kapitol turko-mongolské internacionální pomoci bratrskému ruskému lidu velmi natěšen, leč mé nadšení začalo velmi záhy padat jako rtuť teploměru v Ulan-Ude v půlce listopadu. Není žádným tajemstvím, že v sajůzu se přes svůj historický komplex z toho, že jejich prapradědům nakopali Tatři prdel u nich doma a navíc v zimě, nepřenesli dodneška a z učebnic dějepisu by proto zmíněné období nejraději vygumovali, nicméně léčit si sedm staletí poraněné ego až takto, soudruzi? Zasněžená, vypulírovaná, a mrazíkovsky zářivá Rjazaň, kde jsou všichni vymydlení, odění do šatů vypraných dočista do čista a vybělenými chrupy bez jediného kazu či absentujících částí spokojeně a šťastně blýskající na všechny strany – toť vskutku velmi věrné zpodobnění centrálního Ruska v první polovině třináctého století, já osobně jsem si to tedy takhle vždycky představoval. Jo a samozřejmě nikdo, ale vůbec nikdo tu nechlastá (!!!). Tolik tedy k té Potěmkinově vesnici vol. 3.0. Horda – že ještě někdy zřím na plátně mongolské vojáky, kteří jako by s černě podmalovanýma očima vypadli z Pohádek tisíce a jedné noci nebo ČingisWayna, to bych snad ještě zkousnul. Pochopím i to, že až na pár jedinců zde nejsou Mongolové vybaveni luky, neb to by byl velmi záhy vířící Kolovrat překřtěn in memoriam na Jehelníčka a zbylou hodinu a půl by nebylo na co čumět. A jakkoliv je jistě chvályhodné, že Mongolové mezi sebou šprechtí mongolsky (sice to byla současná chalchština s ruským přízvukem, ale aspoň snaha), pak bych více ocenil, kdyby namísto obtloustlých Uzbeků nahnali do komparsu raději pár Burjatů či Tuvinců s vlastními oři – alespoň by pak většina Mongolů nemusela permanentně pochodovat a bojovat pěšky (!!!). Přitom i za méně peněz lze na toto téma pořídit mnohem více muziky. Co mi tedy již nadzvedlo obočí poněkud více, byl fakt, že v tatarském ležení jaksi absentují jurty, tedy až na tu chánovu, která ovšem zvenku i zevnitř vypadá jako pojízdný čínský hošbordel – a to perunžel včetně osazenstva. No a jelikož Čingis osobně nechával za projevy nemužného chování popravovat, není mi dost dobře jasné, jak by se ta parta řvavě zmalovaných palácových bukanýrů mohla dožít puberty. Zejména sám největší z přítomných tranzistorů, chán Batu, by byl v této inkarnaci asi hned po narození předhozen vlkům, aby nezpůsobil vadnutí pastvin a vysychání Bajkalu, vnuk nevnuk. Soudruzi holt asi moc čuměli na Tříkilo a Xerxes jim přišel веры кюул. No prostě soryjako, fakt bych neměl potřebu řešit ani kravinky jako ochočený kodiak nežeroucí Rusy a zjevivší se v druhé polovině jako hrdinu zachraňující deus ex machina, ale to velkorusky patetické kreativní žonglování s historií a buznění šiřitelů Pax Mongolica mi fakt nasralo! Zmíněné neduhy byly žel vhodně doplněny velmi mdlou až parodickou akcí ve stylu klasického hongkongského BrusLeení (= na hrdinu utočí vždy nejvýše dva soupeři, zatímco sto Tatarů v kruhu okolo poskakuje a výhružně vrčí) a Mongolové jsou tu i jinak za pořádný mongoly, neb jinak by nebylo možno nechat tahat tümen za fusekli partičkou deseti ruských strejců, zmírající bagatur/bogatyr stíhá po závěrečné bitvě na Vítkově vhodně agitačně chánovi věštit budoucí odplatu v podobě anexe Sibiře, půlky Střední Asie a zasatelitování Mongolska a vůbec je to k zeblití tak, až nyní nemohu než zhodnotit, že podobně historicky-agitační Viking dopadl přece jen o něco lépe. Aspoň že na konci tvůrci odolali nutkání poskočit o pár století dopředu k dobytí Kazaně (neb to by u toho nemohl být poslední přeživší „třístovkáč“) a jen si vzdorně flusli na zamrzlé Čudské jezero. (20.03.2018) (méně) (více)