35 krav a kalašnikov

Plusové body za snahu neukazovat Afriku jako zemi, ve které podvyživené děti žijící ve slumech čekají, až se s nimi přiletí vyfotit Angelina Jolie nebo Bono. Tahle poetická pocta černému kontinentu od kolegy a kamaráda Rolanda Emmericha má ovšem jiné nedostatky. Po vzoru Emmerichových (a Bayových) spektáklů se vyžívá ve velkých detailech, opakování týchž záběrů, zpomaleném pohybu, rychlém střihu. K tomu hraje lehce zlověstná, důležitě působící hudba jako z hollywoodského velkofilmu. Vidíme přitom pouze Afričany při jejich kmenových rituálech. Anglický překlad výroků domorodců je vpisován přímo do obrazu, čímž se stává jeho neodmyslitelnou součástí a každá myšlenka získává status velkého moudra, které musí být zapsáno. Také druhý segment, portrét jedince zasazený do Brazzaville je tvořený záběrovými kompozicemi, které v první řadě dobře znějí a vypadají, jakkoli nepřirozeně jejich napůl artfilmová, napůl hollywoodská (ale pramálo africká) stylizovanost v daném kontextu působí. Vizuálně neméně agresivní závěrečná kapitola o wrestlerech pracuje zas s vybledlými barvami a fetišizujícími záběry svalnatých těl a hudba je o něco bojovnější. Informační hodnota minimální, viscerální prožitek ovšem pro někoho může být dost silný, aby filmu odpustil, že zapomíná „o něčem“ být. Frázovité výroky oslovených velkou vypovídací hodnotu nemají, observačním záběrům pak mnoho nesdělují vzhledem ke stylizaci, která se příliš nehodí k tomu, co vidíme a nepodtrhuje tedy určitá témata (význam prováděných rituálů, specifika afrického wrestlingu). Naopak od nich odvádí pozornost. 50% (19.03.2017)

Afrika a barvy, tři krátké pohledy na vztah Afriky/Afričanů k barvám. FIlm se postupně posouvá ze savany do města, pomalu nabírá tempo, které dějově i vizuálně vyvrcholí v Kinshase. (27.03.2015)