Poezie bez konce

Orgie bizarnosti. Teda první část, věnující se Jodorowského dospívání; histrionská matka, despotický otec, střeva lezoucí z břicha, kácení genealogického stromu :) to jsou rány do hlavy! Bohužel druhá část o jeho vztahu s básnířkou Stellou ztrácí body. Když ona je ve své šokantnosti jen nudná. O to cennější je následující spolupráce s básníkem Enriquem - jejich průchod městem po přímé ose nebo performance se syrovým masem - čirá komedie! Závěrečné bilancování nad vlastním životem dá šanci bilancovat i divákovi... Art? Absurdní komedie? Či snad Edwoodovské neumětelství?... Sám autor nenápadně naznačuje, že z velké části platí b). A tahle varianta se líbí i mně. (30.03.2017)

Lehce sebestředné dílo o samotném autorovi. Odpouštím mu to za schopnost tvořit velmi neobvyklé poetické scény bez potřeb animace. Originalita tu hraje prim, místy mi přišla geniální, místy hrubá, málodke nudná. Střípky do sebe nijak extra nezapadají, ani nenavazují, ale ve své nesmyslnosti se podporují a jeden je šílenější, než druhý. ak trochu jiný film. Paradoxně mi snímek přišel klidný/lehký, takové poklidné klouzání životem, ač děj byl často divoký a šílený, plný dynamických postav, tak je to film velmi poklidný a filozofický. (01.02.2020)

Pozoruhodná osobní zpověď Alejandra Jodorowskyho. (28.06.2020)

Duchovné pokračovanie The Dance of Reality sa podarilo na jednotku. Miesto detstva sa tentoraz dej zameral na myšlienkovo bohatú avantgardnú verziu dospelosti tohoto blázna filmového plátna Alejandro Jodorowsky (pravdepodobne) zakončil svoju filmovú kariéru excelentne. Pamätám sa ako na kickstarteri zbieral peniaze na produkciu, pravdepodobne ho odmietlo nejedno štúdio. Fanúšici však neváhali, doteraz ma mrzí, že som si nenašiel čas a neposlal mu nejaké to euro. Tomu kto nepozná duchovnú a vizuálnu stránku jeho predošlých filmov, len ťažko vysvetlím slovami toto šialenstvo. Buď si to zamilujete alebo nie. (21.11.2018)

Po Tanci reality pokračuje Jodorowsky ve vyprávění svého životního příběhu a vypořádávání se s rodinnou historií. Poezie bez konce je však více konzistentní po obsahové i formální stránce. Přistoupením k teatrální formě vyprávění příběhu a především jejím přiznáním, jde Jodorowsky divákovi vstříc – nechce ho mást, ale zpřístupnit mu skryté obsahy (jako při sledování antického dramatu). Ve chvíli, kdy jsem se rozloučila s Jodorowského poetikou a vypravěčským umem typickým pro jeho autobiografie, přišel průlom toporných, trapně doslovných a až komiksově šablonovitých scén. Do statického divadélka se všemi těmi maskami začal najednou prýštit život. Kulisy byly strženy a tím mohlo dojít k pochopení a usmíření. Poezie bez konce je velmi zralé dílo, které odráží Jodorowského hlubokou introspekci a pobízí diváka k odvaze žít. (12.06.2020)