Interiors
Režie:
Woody AllenScénář:
Woody AllenKamera:
Gordon WillisHrají:
Mary Beth Hurt, Richard Jordan, Diane Keaton, E.G. Marshall, Geraldine Page, Maureen Stapleton, Sam Waterston, Kristin Griffith, Henderson ForsytheObsahy(1)
Stárnoucí Arthur nečekaně oznámí své ženě Evě, že ji opouští. Je to rozhodnutí, o němž tajně uvažoval již delší dobu. Nechce prozradit, jaké k tomu má důvody. Již dávno ale necítí sílu, ba ani potřebu přizpůsobovat se jejím náladám či depresím, a také si ještě chce něco užít a najít téměř ztracený optimismus. Pro jeho manželku zůstává rozchod příliš velký šokem. Neumí se vyrovnat s realitou a stále myslí jen na možnost návratu k Arthurovi. Problémy s partnerskými vztahy ale mají i jejich tři dospělé dcery, úspěšná spisovatelka a básnířka Renata, přitažlivá herečka Flynn a netalentovaná, vnitřně nevyrovnaná Joey.
Psychologicky laděný příběh o rozpadu jedné rodiny, je způsobem ztvárnění zcela odlišný od většiny snímků Woodyho Allena. Ten přitom vzdává hold režijnímu mistrovství Ingmara Bergmana, mezi jehož obdivovatele léta patří (zejména nezapře inspiraci snímkem Šepoty a výkřiky). Promyšleně využívá dlouhé záběry, úseky děje jen minimálně podkresluje hudbou, velký prostor dává hereckému gestu, mimice a textu. Jak název předem prozrazuje, film vypovídá o uzavřených prostorech, v doslovném i obrazném slova smyslu. Proto řadu scén tvoří pohledy na hlavní hrdiny, stojící a bezmocně sledující okolo plynoucí svět, na který nemají sebemenší vliv. Pocity jejich neúspěchu, deprese, stejně jako myšlenky na smrt pomáhá navodit kamera Gordona Willise, jež se omezuje na odstíny černé, bílé a šedé. Kostýmy, stejně jako k filmu Spáč, připravil Joel Schumacher, který později více zaujal jako režisér například snímky Hráči se smrtí, Nebezpečný klient a Čas zabíjet. Vynikající herecký výkon podala Geraldine Pageová jako rozporuplná architektka Eva.
(oficiální text distributora)
Recenze (106)
Allenov fanusikovsky dopis Bergmanovi. A je to naramne. Spociatku som mal problem sa na to kopirovanie stylu naladit, no postupne ma to krasne vtiahlo a poslednych zhruba 20 minut som mal zimomriavky. Trosku mi vadila Diane Keaton, na ktorej bolo vidiet, ze kroti svoj temperament, no to sa tiez casom rozplynulo. Nie je to autorsky film, je to v prvom rade stylisticke cvicenie a vzdanie holdu jednemu filmarskemu machrovi. A podobne projekty mam vo velkej oblube. Posledny zaber ma zrazil do kolien. 10/10 ()
Výrazně jiný Woody Allen, ne tolik uspěchaný a upovídaný, bez ostentativního filozofování. Přitom míří do hloubky, až se tají dech, a končí, jak končit logicky musí, byť to člověka překvapí. ()
Skvělý film, v některých momentech mi přišel až geniální (jakkoli to klišé nemám v kontextu mluvení o filmech rád). A fascinující herecká kreace Geraldine Page, byť jsem její postavu asi nedokázal pochopit (pokud to vůbec lze). Pro někoho, kdo má Allena zaškatulkováno jako autora konverzačních komedií, může úvodní rozjezd znamenat až šok, jak moc je to jiné. Což je dobře, protože to jen dokazuje stupiditu tohoto stereotypního vnímání (a to nejenom v případě tak všestranného tvůrce, jako je právě Woody Allen). Navzdory tomu, že mi to přišlo jako dost depresivní film, mě to hodně bavilo, ty postavy jsou prostě napsané tak dobře, až to není možné (téma lidí bez talentu a sebereflexe mě fascinuje už dlouho - jak má vlastně člověk poznat, že mu talent skutečně chybí?), a celou dobu během sledování ve mně sílil pocit, že to celé musí skončit tak, že někdo zemře, což se taky potvrdilo. Myslím, že to je hodně inspirativní film, nad kterým by se dalo dlouho přemýšlet, co o nás vypovídá, eventuálně i na něj umělecky reagovat. Btw. hudbu to absolutně nepotřebuje a nechyběla mi tam v jediné scéně. ()
Tohle je jediný Allenův film, v němž mi nebyla ani jedna postava sympatická, nebýt příchodu Pearl, dokonce by se dalo říci, že mě všechny otravovaly. Jako studie odcizenosti dekadentních intelektuálů je to nepochybně zajímavé, ale absence citů je pro mě příliš ubíjející, nedokázala jsem si Allenův astenický film užít. ()
Nemá to allenovský šmrnc, altmanovský cynizmus, ani bergmanovské dusno. Ale vyzerá to presne tak, ako Allen chcel. Chvíľu trvá, kým sa postavy vyfarbia, možno až príliš dlho, ale potom som si uvedomil, že scenár nie je len ďalšou prevarenou variáciou x-tých rodinných peripetií. Alebo možno je, ale mne to nevadilo. Áno, postavy sú nesympatické, počúvať premúdrelé reči intelektuálov nie je žiadna zábava a obzvlášť v interiéroch, tam ich je totiž dobre počuť. Ale...je to presne také, ako Allen chcel. Trochu života priniesla nová frajerka starého chcípaka, ktorá občas preniesla niečo na prvé počutie síce primitívne, ale v konečnom dôsledku vôbec nie od veci. ()
Tenhle Allen mi visel v seznamu snad rok! Několikrát rozkoukán, několikrát uspán. Proč měl velký mistr potřebu natočit tuhle zoufale nudnou sondu do života několika hnusných intelektuálů, to nepochopím. Hvězdička je za záběr na pláži, kdy kamera jede za plotem zpola zavátým pískem. Kamera je fajn, ale jinak jsem se tím protrápil víc než u Alice a Jiné ženy. Ten začátek je vražedně n.u.d.n.ý. a rodinka paní Eve (včetně všech partnerů) hnusná, obzvláště pohled na Mary Beth Hurt v brýlích bych rád brzy zapomněl. ()
Vskutku záměrně bergmanovské pojetí bolestného soužití nudných vypruzenců, mrtvolně strnulých ve svých pózách, stejně, jako interiéry, v nichž pronášejí své neživé dialogy, až do obrození, jež přichází s postavou Pearl, která je sice opačným, jásavým typem plným života, ovšem tím nešťastným způsobem, který nedovolí opustit záporné hodnoty na stupnici mých sympatií, takže za mě po dvou hvězdách, za zprostředkované nahlédnutí do míst, kterých bych nechtěla být součástí... ()
Nerozumiem tým vysokým hodnoteniam. Ak sa niekto snaží vo filme pracovať s témami existencializmu, psychoanalýzy, tvorivej krízy, psychickej choroby, odcudzenia, intelektualizmu, nostalgie, estetického cítenia, samovraždy,... znamená to automaticky kvalitný film (?!) Keby som nevedela, kto je autorom, podľa tohto snímku by som si musela myslieť, že ide o slabomyseľného "intelektuála", ktorý sa z teórii svojich kníh nikdy nedohrabal k životu, tobôž aby pochopil, ako sa dá o týchto témach hovoriť prostredníctvom filmu. Zostal len extrémne trápny zhluk prázdnych pojmov a hra na Bergmana, no tu sa všetky postavy správajú v kritických situáciach podľa toho najhlúpejšieho klišé, ktoré poznáme z béčkových snímok. Smutné je, že to autor vážne myslel - v tom prípade je však dobré otvorene uznať, že sa jedná o nepodarok, brak alebo proste shit. Zábavné je, že ak by Allen vložil prvky z príbehu, s nadhľadom jemu vlastným, do komédie, dočkali by sme sa zrejme niečoho prínosného. (Pretože keď hovorí Allen o ťažobe odľahčene, človek si ju uvedomuje omnoho viac, no nadhľad humoru mu poskytuje silnú zbraň, ako ju prekonať...) ()
Velmi pozérský film. Ale krásně pozérský :). Fantastická kamera a kompozice obrazů. Ze starších Allenů jsou pro mě Interiéry zatím nejlepší kousek. ()
Co se skrývá v našich vlastních interiérech? Woody Allen se rozhodl po většinu své filmové kariéry vypořádávat se s tématem osobního sebenaplnění a smrti s humorem a ironií. Tenhle přístup ho natolik proslavil, že vlastně i definoval jeho tvůrčí rukopis. Jakým překvapením je tedy pro mě to, že Interiéry jsou z té řádky jeho děl, které jsem měl možnost vidět patrně tím absolutně nejlepším. Chlad, strohost, samota a deprese, nádherná a dokonale úsporná kamera. Sakra Woody, proč ses nevydal raději tímhle směrem? 9/10 ()
Tak tímto snímkem se nám Woody Allen představuje přesně z opačné stránky. Místo katapultující dávky vtipů a úsměvných dialogů nám představuje komorní drama. Tím neříkám, že by jste měli být zklamáni spíš budete překvapeni a byl to od režiséra tah na nejistotu, který se mu povedl na výbornou. ()
Nejvážnější Allen, do kterého jsem se ze začátku nedokázal vnořit - ale nakonec se mi podařilo "vnořit se" do interiérů osmi výborně napsaných charakterů, samozřejmě v čele s Geraldine Page. A možná je tohle jeden z nejlepších Allenových scénářů. 90% ()
Nečekaně prudce vážný Allen. Až mi to podrazilo nohy. Zpočátku jsem byl hodně nejistý. Veškeré filmařské pozlátko očesané na to nejdůležitější - silný příběh, vybroušené charaktery (obzvláště matka mě drtila silou parního válce), mozaika lidství, syrové herectví, absence hudby a střízlivá, nenásilná kamera. To všechno dohromady funguje jako dobře promazaný stroj. ()
První Allenův nekomediální film dopadl překvapivě dobře a zkušenost, kterou zde udělal, začal využívat i ve svých dalších projektech - ty pak byly většinou kombinací obou nyní již vyzkoušených poloh, tedy jak komediální, tak psychologicko-dramatické (ostatně tonto model Mistr částečně použil už ve svém předchozím filmu Annie Hallová). Interiéry - velmi komorní a subtilní snímek - jsou příjemným zpestřením v dosud poměrně monotématické Woodyho tvorbě. ()
Allenova zjevná pocta Ingmaru Bergmanovi vázne kdesi v půli cesty. Zatímco povahokresbám, které snímek tká v složité pletivo vztahů, nelze upřít věrohodnost, a ani evokace severského chladu purismem amerických salonů není neúspěšná, interakce mezi postavami odhalují, že obyvatelé těchto příbytků jsou spíše než lidmi pouhými dalšími dekoracemi svých ulit. Nereagují na sebe jinak než navykle, v limitech svých anamnéz, neproměňují se a jen se utvrzují ve svých známých odrazech. Také postavě, která je v ohnisku všeho dění, není věnován dostatečný prostor. Divák ji poznává právě jen v závěru její cesty, zatímco vše ostatní její minulostí ovlivněné, postihuje jen fragmentárně, prostřednictvím zaujatých hledisek ostatních. Celý příběh rodiny tak poznává jen zdánlivě a důvěřuje-li některému přesvědčivě znějícímu hlasu, křivdí tomu, který právě mlčí. ()
Myslím si, že každý režisér je ovplyvnení mnohými tvorcami. Je jedno či sa jedná o spisovateľov, hudobníkov, alebo režisérov. Woody Allen je známy predovšetkým ako tvorca vzťahových komédií, kde hlavná postava - intelektuál - čelí obyčajným nástrahám života. Interiéry sú ale vážnym filmom. Táto pocta Bergmanovi je podľa môjho názoru veľmi silnou výpoveďou o vzťahu členov jednej rodiny. Dlhé zábery, striedme herectvo, absencia hudby a hlavne finále v rozbúrenom mori, dopomáhajú filmu k tomu aby bol emocionálne bohatší a pritom dialógovo striedmejší než ako sme u americkej produkcie a vôbec u tvorbe Woodyho Allena zvyknutý. Skvelá pomalá dráma, ktorá mi značne ulahodila a ktorá ma podľa môjho názoru v jeho tvorbe neoceniteľné miesto. ()
70%.. zajímavé charaktery, atmosféra, deprese.. podobné "vztahové dramata" mám od Woody Allena docela rád.. ()
depka depka deprese ()
Rezisersky rozhodne jeden z nejlepsich Woodyho filmu. Necpe se pred kameru, nemasti tam jednu trapnou hlasku za druhou, snazi se o zajimave a vizualne pusobive zabery, prestoze je to klasicky Allenovsky vztahove, tak si to drzi urcitou poklidne negativni atmosferu, ktera me osobne vyhovuje mnohem vic, nez kdyz tam jako obvykle strili sva sarkasticka sex moudra a sice se to nezbavilo Woodyho tradicni nudy, ale rozhodne ocenuji snahu o neco netypickeho, coz se u Drevaka deje opravdu malokdy. "At the centre of a sick psyche is a sick spirit." 6/10 ()
Woodyho pomníček pro Ingmara - pitva vztahů, které hnijou a kvasí v prostředí škrobených rozhovorů o moderním divadle, interiérovém designu a frustracích nedoceněných literátů. Nejen zhrzená matička je psychicky labilní, prakticky všechny postavy jsou více či méně pokřivené, takže je jen otázka času, kdy se ta vší silou udržovaná konstrukce zhroutí. Takhle nějak si představuju peklo. Allen sice na Bergmana nemá, místy to trochu smrdí levnou pózou, ale přesto - takhle hutnou atmosféru bych od něj nečekal. Škoda, že v poslední době rezignoval na experimenty a vážnější témata a točí jen nedbale zábavné taškařice. ()
Související novinky
Vychází 20dílná DVD kolekce WOODY ALLEN
Čtyřicet celovečerních autorských filmů, jeden televizní a jedna spolupráce na povídkovém díle – a to všechno během jednačtyřiceti let! Americký filmař Woody Allen se za svou pracovní morálku určitě… (více)