Bez konce

Přepsáno v únoru 2019. Bez konce je pochmurnou ztrátou vznešených ideálů života. Uvědomování si rozpadu hodnot začíná nenápadně, niterná nejistota marně pátrá po ochranném pevném bodu a vyčerpáním kolena klesají a boří se do pochybností a stavu trudnomyslnosti. Počátkem katarze je ztráta milovaného partnera, transcendentální rovina je snahou o vyrovnání se s novou skutečností i obrodou vlastních hodnot a morální zodpovědnosti. Vnitřní svět je zde obrazem společenského uspořádání, systémové principy dosahují nejvyšší intenzity neúcty k obyčejnému člověku, šance na obrat k lepšímu se utápí ve strachu beznaděje a život nabývá své tíživě nesnesitelné proporce existenciálního roztrpčení. Bez konce nenabízí možnost útěchy, vzájemná neporozumění se prohlubují, odcizení je masivní a demoralizující. Strach je určující pro zachování tělesné podoby života, duševní stránka se bez oživení stále dokola pohřbívá, morální rozervanost dostává svou nejúzkostlivější podobu. Hlavní postavou morálního znepokojení stavu společnosti je Urszula Zyro (velmi pozoruhodná Grażyna Szapołowska), čerstvá vdova a schopná překladatelka. Nejbolestivější osobní ztráta je příčinou nového pohledu na život. Morální čistota je opovrhovanou a nežádoucí vlastností společnosti doby a místa, prozření je rozčarováním a nedává příjemné vyhlídky do budoucna. Hledá se znamení, věří se ve spravedlnost, přesto metafyzika nedokáže prorazit všeobecné společenské zábrany a jediným osvobozujícím stavem je transcendentální rozhraní života. Smrt je svobodou. Hlavní mužskou postavou je Mieczysław Labrador (velmi dobrý Aleksander Bardini), starý a zkušený právník a bývalý mentor Urszulina manžela. Je si vědom všech nespravedlivých aspektů společnosti a v zájmu úspěchu obhajoby vyznává kompromisy. Zříká se ideálů, přesto je jeho obhajoba nejpragmatičtějším možným krokem. Výraznou postavou je Joanna Stach (zajímavá Maria Pakulnis), manželka politického vězně v rozervanosti všech tendencí, které z jejího života činí jednu velkou nestabilní nejistotu. Život hledá kousek svého soukromého klidu. Důležitou postavou je Dariusz Stach (tichý Artur Barciś), Joannin manžel a politický vězeň, zaskočený novým obhájcem a jeho preferovaným způsobem obrany. Pravda není podstatná a cesta mučednictví vyžaduje příliš velkou dávku vlastního sebeobětování a sebedestrukce, zasahující i všechny blízké. Výraznější postavou je také Mietek (snaživý Michał Bajor), mladý Labradorův koncipient, roztrpčený z aplikovaných kompromisů práva a svědomí. Z dalších rolí: duch idealistického právníka a mrtvý Urszulin manžel Antoni Zyro (sympatický Jerzy Radziwiłowicz), Antekův a Urszulin dávný přítel Tomek (Marek Kondrat), zaražený Antekův a Urszulin synek Jacek (zajímavý Krzysztof Krzeminski), Joannina kamarádka Marta Duraj (Marzena Trybała), Joannin kamarád a opoziční aktivista Rumcajs (Adam Ferency), starý soudce případu Biedroń (Jerzy Kamas), k nalezení vyrovnané duše pomáhající hypnotizér (Tadeusz Bradecki), Joannin otec a zasloužilý straník (Jan Tesarz), či americký turista (Danny Webb). Bez konce je symbolickým názvem hledání cesty ze zakletí společenského uspořádání. Bez konce nemá vítěze, ale jen poražené. Morální rozpad hodnot dostal jednu ze svých nejtísnivějších podob s děsivým dopadem na existenci bytí. Lidské svědomí je podrobováno zatěžkávací zkoušce. Pozoruhodný filmový prožitek. (13.08.2009)

Polská politická depka. 1)  Takový film by u nás za komunistů sotva kdy vznikl a to ani v liberálním roce 1968, natož pak v roce 1985._____ 2)  Poláci šli prostě přímočaře do boje - buď anebo. Nabízí se srovnání s českou opatrností, váháním a rozpaky._____ 3)  Jinak všechno už napsal tomtomtoma*****, nemám, co bych dodal. (09.02.2023)

„Ani nevím, jak se stalo, že z vlka změnil jsem se v psíka opelichaného. Možná jsem nebyl dost ošlehaný větrem, možná jsem žlutým zrakem nevzhlížel k nebi. Možná se na mém hřbetě namísto bujného ohně třpytil strach. Možná mi ani nikdo nenavlékl obojek, nikdo mě nepřišel chytit, a já sám přiběhl sloužit po psím způsobu skromně. Pane, který miluješ i ty, co se plazí, a umíš vzkřísit pýchu v bledé krvi červa. Pomoz mi rozeznít hrdlo zajíkající se němým křikem. Pověz mi, že žiju svobodně, i když pláču.” - V dusné atmosféře Polska po vyhlášení stanného práva začátkem 80. let se před divákem odvíjí silné existenciální drama ženy, která se nedokáže vyrovnat s předčasnou smrtí svého manžela. Sama si již několik desetiletí kladu otázku, proč moje maminka v pouhých dvaačtyřiceti letech zvolila dobrovolný odchod z pozemského světa podobným způsobem jako hlavní hrdinka Kieślowského snímku Bez końca. Ač stále nenacházím odpověď, tak teď s přibývajícími roky aspoň chápu, jak bezútěšně se musela cítit, když nás tady bez rozloučení nechala. Z toho je nad slunce jasné, že závěr filmu se velmi silně dotýká mého nitra. Připadá mi natolik reálný, že to už snad ani víc nejde. Ta srdcervoucí teskná hudba, jež na konci zní, mě navíc úplně rozbila. (80%) (11.03.2023)

Celkom dobre, hoci polska kinematografia mi nic nehovori, Kieslowski je ale aspon zrucny rutiner /jo, stale spochybnujem jeho reziserske superkvality a stale spochybnujem to, ze ide o svetovu legendu/. Zobrazenie roku 1982 v Polsku bolo vyborne, uz bol tusim Wojciech Jaruzelski /pokial neviete kto to bol, ani sa s Vami nebudem bavit, nemam o com/ pri moci, takze platil vynimocny stav. Preto je toto slusny film, ktory dobre odsypa, dialogy take normalne, na urovni : 60 % (03.09.2016)

Na Kieslowského snímku je pro mě cenná politická a psychologická linie filmu, která se opírá o kvalitní scénář Krzysztofa Piesiewicze podepřený osobními zkušenostmi. Ta existenciální rovina díla už ve mě tak nerezonuje a především jsem se nedokázal emocionálně vyrovnat se sebevraždou hlavní hrdinky. Je mi nepochopitelné, jak při vší bolesti nad ztrátou partnera někdo dokáže ukončit svůj život a nechat své dítě fakticky napospas osudu. Bez konce mi přijde jako příliš pesimistický a nevyrovnaný film, u kterého jsem neměl tak intenzivní pocit ztotožnění jako např. u Dekalogu. Nejcennější je pro mě zobrazení atmosféry Polska po vyhlášení zvláštního stavu a pacifikaci společnosti. To tíživé prostředí lidské komunity zbavené perspektivy připomíná počátky normalizace u nás. Po herecké stránce je to velmi slušné, Kieslowski tradičně pracuje s polskou hereckou špičkou. Celkový dojem: 60 %. (17.06.2009)