Škola hříšníků

Hodně zdařilá výpověď o generačním vzepětí let šedesátých, která je napsaná a natočená tak dobře, že by bylo hříchem nazvat ji průhlednou moralitou. Protože zde nejde o nějaké povrchové nedostatky systému, na niž je třeba upozornit, aby socialismus zase postoupil o nějaký ten krůček vpřed, ale naopak Hanibal překvapivě vyzývá k principiálnímu boji. Scénář zdařile pracuje se symbolickým rozměrem - škola hříšníků se stává nápravným zařízením ne delikventů, ale společenských neduhů, které v člověku zanechávají hluboké stopy, pod morálním vzorem vymýcených skautských hodnot a okázalým vzýváním svobody a důvěry vzniká nový člověk, aby jej "druhý" vstup do života kompletně semlel. Nedotknutelné hodnoty se ukážou býti nebezpečnou odchylkou s níž si společnost neví rady a raději ji vrací zpět do bezpečné izolace, odhalená přetvářka a strach před vlastním svědomí překonají mateřský vztah a přispějí konečnému verdiktu. Zůstane pak brána ústavu jako poslední naděje nadále otevřena, nebo jediný "exemplární příklad" který tvrdě narazil sebou stáhne všechno, co bylo vydobito? Je tak vytvořena provokativní inverze světa venku a uzavřeného ústavu těch, kteří se odchýlili a jen v ní už lze spatřovat nelítostný kritický postoj. Plastické uchopení tématu je viditelné i v neustálém prolínání tří krizových linií: soukromé tragédie vznikající na pozadí rozpadlého vztahu rodičů, osudového nedorozumění na pracovišti a snah ředitele ústavu obhájit vlastní metodu před inspekcí i před sebou samotným. Na konec se sluší zmínit velmi přirozený a procítěný výkon Ladislava Potměšila, který postavu nesmírně pozvedává nad pouhou úlohu morálního imperativu. Nápomocné jsou i autenticky působící dialogy vzdálené jazykové vyšperkovanosti řady dobových mládežnických filmů, i když do nich mnohdy vstupují hlubší myšlenky a trefné postřehy. I když film nakonec nevyjadřuje život a problémy dobové mládeže tak bezprostředně jako Formanovy snímky, dotýká se působivě dobových dilemat a podstaty generačních rozcestí, na nichž nalezly úrodnou půdu i ti nejvýraznější tvůrci nové vlny. (02.06.2013)

Na rozdíl od distributora se domnívám, že film je výraznou kritikou morální krize společnosti. Jasný odkaz na to, že vítězí lež, nečestné jednání a nepoctivost, snad ani jeden z těch ptakopysků, kteří píší oficiální distributorské obsahy, nemůže považovat za něco jiného, než kritický pohled na úpadek morálky. Ale mezi distributory je možné vše. Hlavně na CS Filmu. Tam je zřejmě podmínkou pro napsání obsahu nedokončené základní vzdělání a totální absence znalostí filmu. Ale snímek samotný nemůže za literární impotenci distributora. Škola hříšníků je dobře napsaná i zahraná. (31.03.2013)

Skutečně depresivní snímek o pokusu mladého člověka vrátit se po sérii mladistvých pádů opět do života i přes snahu a lidskost všech vychovatelů a učitelů, do života, který není takový jak si idealizují "dětské" duše za zdmi "polepšovacího ústavu". Stannou pak tváří v tvář životu, kde "křivárna" nakonec zvítězí a jejich duše se zatvrdí. (13.12.2015)

Přesně takhle vypadá střet teorie s praxí, konstatuji s politováním.. Dospívání je složité období i bez těch klacků pod nohama a pro kluka, kterému schází rodina, kotva, přístav, je to těžké dvojnásob.. Radek Brzobohatý se mi v roli ředitele Pavlaty zamlouval, stejně jako jeho výchovné metody, mladinký Ladislav Potměšil mě příjemně překvapil, dal toho Pepíka Adamce moc hezky.. Snímek na mne zapůsobil nejen jako otevřená kritika společnosti, ale zejména jako smutné sociální drama, kde mládě proti mistrovi (jednotlivec proti systému) nemá šanci.. (12.03.2021)

Československý film zabývající se problematikou začlenění mladistvých delikventů do socialistické společnosti. Ředitel domova pro mládež Pavlata, muž pevných morálních zásad, má ke svým chovancům moderní pedagogický přístup, jedná s nimi přísně, ale férově a hlavně jako rovný s rovným, snaží se své svěřence zabavit smysluplnou prací a tato se novátorská metoda se zdá býti velmi nadějnou, ačkoli se to některým úzkoprsým vychovatelům nelíbí. Slušný a poctivý Pepík Adamec v podání dvacetiletého L. Potměšila, je poctěn důvěrou a je propuštěn do pracovního procesu o několik měsíců dříve. Počáteční úspěchy a pochvalná slova dodají mladému dělníkovi sebevědomí, avšak tragická smrt otce a odporný charakter macechy ho srazí na kolena. Začíná mít problémy, zejména kvůli své vznětlivé povaze a odmítání si připustit myšlenku, že svět není spravedlivý, se svým nepříjemným mistrem a je vrácen zpět do ústavu, což je pro idealistického ředitele morální katastrofa a rezignuje ze svého postu. Vynikající herecké výkony obou hlavních postav, R. Brzobohatého v roli ředitele Pavlaty a mladého L. Potměšila, snesou nejvyšší měřítka, jinak mi snímek připadá spíše průměrný. Vedlejší herecké postavy byly obsazeny známými herci, jako I. Prachař, J. Hlaváčová či J. Adamová, avšak byly spíše doplňkové. Pokud porovnáme Školu hříšníků s mladšími snímky z podobného prostředí, tedy z ústavu pro mládež jako Pasťák (1968) či Zámek Nekonečno (1983), užasle sledujeme diametrální rozdíl v jednání, vystupování a celkové úrovní filmových chovanců, i když pochopitelně v tomto případě to nebylo ústřední téma. Nevýrazný režisér J. Hanibal natočil průměrné dílo s nepříliš ostrou kritikou společnosti, jež dala sice mladému člověku příležitost se začlenit do normální života, ale při prvním selhání se ho zbavila jako nepotřebného s věčnou nálepkou za svou minulost. (26.04.2016)