Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny

Hacksaw Ridge má prekvapivo pokojný začiatok, ktorý je fajn najmä vďaka Garfieldovi a dominantnému Hugovi Weavingovi. Výcviková časť dojemná, zábavná i zaujímavá. Následne vypukne krvavé inferno. Nedrží pokope. Počas výcviku spoznáme plno postáv, z nich mnohé sú rozprášené. Vo výcvikovej pasáži sa bijú humorné scény s tými, v ktorých je hlavná postava brutálne šikanovaná. Vince Vaughn a Sam Worthington ma nepresvedčili. Síce sa snažia, ale nie sú dobrí, čo ma u odjakživa mdlého Worthingtona neprekvapilo, ale trocha ma to zaskočilo u Vincea, ktorého mám rád. Akonáhle sa začne boj, je to síce nadpriemerne zvládnutá práca, ale už po pár minútach stagnuje a upadá do monotónneho voľnobehu. Pri stej odletenej hlave a osemdesiatom štvrtom zachránenom som sa pristihol pri tom, že sa začínam nebezpečne nudiť. A klišé etuda so zachráneným Japoncom tomu tiež nepomohla. Koniec je potom vyložene patetický. V neposlednom rade nie som fanúšik vojenského prostredia a všetkého, čo k nemu patrí. Vojna je zvrátená a desí ma každý, komu sa páči. Zaujímavé je i to, že celá pasáž, v ktorej mal hrdina (pravdepodobne?) podstúpiť zdravotnícky výcvik, vo filme nie je (!). (18.03.2017)

Non Metal Jacket. Přeskočíme-li pro další vývoj příběhu potřebnou expozici virginského prosťáčka, co by od jisté doby neublížil ani japonské mouše, dostane se nám kostry Kubrickova kultu. Příprava rekrutů na peklo války a oddělování slabých článků řetězu buzerací je ozvláštněna konfliktem hrdosti hlavního hrdiny s armádní mašinérií. Dobře se na to dívá, divák si klade nevyhnutelné otázky a jako bonus se seržant V.Vaughn snaží přiblížit vytříbené rétorice seržanta R.L.Ermeyho (pochopitelně marně). Jenže znáte to, jak je to ve skutečnosti - lehko na cvičišti, těžko na bojišti. Příjezdem na Okinawu se Gibson utrhne ze řetězu a začne to tam sázet. Brutální naturalismus vyhřezlých orgánů, který nezná míru ani opodstatnění, triviální působení na strunu sentimentu, patos uliček slávy a religiózní jinotaje. Vzhledem k tématu chápu přítomnost těchto aspektů, příčí se mi však způsob jejich podání.. Adventista sedmého dne, který chytl do ruky zbraň, jen aby z ní vyrobil improvizovaná nosítka. Pacifista v Pacifiku, který pod palbou zachránil desítky životů, píchal morfium Američanům i Japoncům a kdyby šel kolem Bela Lugosi v kostýmu Drákuly, píchne mu ho taky. Záchranářské aktivity desátníka Desmonda Dosse jsou bezesporu úctyhodné, ale proč se jich musel chopit zrovna režisér, který má na zpracování podobných kronik heroismu jen hrstku předností a hromadu nedostatků..? (19.01.2017)

Když se Spielberg nezmůže na víc, než jen na filmíky pro nejmenší (kdy naposled šel nad PG13?), nastupuje Austrálie, aby na plátně rozpoutala nekompromisní jatka plné rozstřílených obličejů, utrhaných končetin, krys a červů. Gibson je po Millerovi další důkaz toho, že senilita se protinožcům vyhýbá obloukem a zůstává pouze nadšení a talent pro kvalitní filmařinu. (12.11.2016)

Zajímalo by mě, jestli Mel Gibson chápe paradox, že se sice uchyluje k antinásilným agitkám, ale přitom jediná umělecká vize, kterou kdy měl, spočívá v zobrazování hyperreálného a směšně exponovaného násilí (nemusí se chodit ani do války, stačí se podívat na bitku dvou kluků, která končí rovnou tím, že jeden flákne druhého cihlou do hlavy). Gibsonovy filmy jsou teda proti násilí, ale přitom by bez násilí nemohly existovat ani sdělit svou myšlenku - nejsou schopny nabídnout systém světa v míru, dokážou jen lít na diváky krev. A vzhledem k tomu, že jim chybí cit pro nuance, mají nakonec spíš otupující efekt - dokážeme sice říct, že krvavá jatka jsou špatná, ale zároveň nic jiného než krvavá jatka není dost dobré, abychom tomu věnovali pozornost. A to jsem ani nezačal mluvit o té dementní hlavní figuře. Hrdina je buď idiot, nebo pokrytec. Je přece jedno, jestli v bitvě nemáte zbraň - jestli po sobě necháte střílet a spoléháte na to, že nepřátele zastřelí jiní, není to v důsledku jiné než když střílíte sami, ve skutečnosti tím do rizika uvádíte mnohem víc lidí, než kdybyste se mohli krýt sami. Plus je směšné, že situace, do jakých se dostává, jeho přesvědčení reálně netestují, spíš potvrzují (není těžký bejt hrdina, když scenárista tak moc chce, abyste jím byli)... Prostě dílo myšlenkově zcela utopené v patosu, fetiších a pokrytectví, které uspokojuje nejnižší pudy (vsadím se, že když začne první bitva, minimálně půlka diváků si aktivně řekne "no konečně", což je rozhodně úsměvný) a zároveň, což je nejhorší, se tváří hluboce lidsky. (20.01.2017)

Neznevažujem skutočné osudy hrdinov. Vadí mi však forma ich prezentácie. Úvodné minúty boli pre mňa ako frknutím úlomkov z brúsky do oka. Neskutočné, akí dokážu byť Američania z pohľadu propagandy patriotizmu či vlastenectva doslova slizko vtieraví. Následne sa divák prehupne do (pre mňa) absolútne nepochopiteľnej pasáže, kedy hlavný hrdina, občas (alebo stále?) pôsobiaci ako mierne zaostalý jedinec (ktorý samozrejme zbalí tú najväčšiu turbo jebačku "na ulici". Veď s kým iným by chodila že?), volí cestu šikany, ponižovania, priam vojenský súd, akoby mal jasne a stručne hneď na začiatku vyjadriť svoju túžbu stať sa medikom. Toto je fakt zahrávanie sa s inteligenciou diváka. No a popravde, keby nenastalo to, čo nastalo potom, jebol by som sem takú jagavú jednotku, že by sa jej nevyrovnal ani kostým Majky z Gurunu. Akčné orgie sú na neskutočnej úrovni. Mnohí budú nadšení. Bohužiaľ, výpovedná lehota pre môj mozog absolútne nulová, pričom naozaj nerozumiem tomu extrémne vysokému hodnoteniu. (19.01.2017)