Režie:
Werner SchroeterKamera:
Elfi MikeschHrají:
Isabelle Huppert, Mathieu Carrière, Peter Kern, Lisa Kreuzer, Fritz Schediwy, Can Togay, Lolita Chammah, Gertrud Roll, Haymon Maria Buttinger, Isolde Barth (více)Obsahy(1)
Malina je jediný román rakouské autorky Ingeborg Bachmann, první část z trilogie Způsoby smrti a jediná, kterou stihla dokončit před svou smrtí na následky popálenin od cigarety ve spánku v posteli. Film popisuje především dějovou linku románu, vztah Ženy k muži jménem Ivan, vztah nevyrovnaný jak intenzitou, tak směrem, vztah, který Ženu zničí. Jako třetí bod milostného trojúhelníku stojí v příběhu osoba Maliny, Ženina mužného alterega, které s ní sdílí její svět, vytrhuje ji z excesů, aby ji nakonec zavrhlo, což v logice filmu „je vražda".
Malina je výsostný text literární postmoderny, který lze jen obtížně převést do jiného média. Werner Schroeter k tomu používá řadu metaforických prostředků, v nichž často nelze odlišit realitu od snění. Obrazově opulentní Malina však i tak může pro mnohé, neznalé autorčina osudu a díla, zůstat pouze těžko přístupným záznamem šílenství jedné bytosti.
(garmon)
Recenze (16)
Naprosto nekoukatelná zhovadilost, co nemá hlavu ani patu a která svoji prázdnotu a impotenci maskuje rádoby uměleckou manýrou. Filmoví artistní snobští intouši možná budou slintat blahem. Já ne. Jo v devadesátkách byl tenhle typ bizáru in - trochu mi to připomělo vzdáleně, český Cabanovic pokus o dekadentní filmový art Don Gio z téže doby. ()
Na jednu stranu se mi to hodně líbilo filmařsky, herecky a v poslední půl hodině i vizuálně, protože tam mi to krapet připomnělo Posetitěle muzjea, ale na tu druhou stranu to chtělo víc propracovat scénář. Přitom to má tak zajímavý nápad, takový schizofrenně neschizofrenní, ale nějakou větší psychologii jsem v tom čekal, nějaké větší pochopení toho, jakou roli ve společnosti Žena a Ivan mají a jestli skutečně za tím vším stojí pouze Malina... Je to zajímavé, podmanivé a své, s nejednou dost povedenou scénou a taky je to takové typicky divně rakouské, ale asi jsem čekal něco víc než jsem nakonec dostal. Možná mi jen něco uniklo, možná bych potřeboval znát předlohu, nevím. Mám to hodnocení hodně mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec asi dám hodně slabé čtyři především kvůli té divné ale přesto nějak funkční atmosféře. Ale ještě si to rozmyslím. Btw, v poslední době jsem se nějak dost věnoval Elfriede Jelinek, protože jsem v poslední době viděl dva filmy podle její předlohy a jeden film, u kterého se podílela na scénáři. Asi bych si od ní mohl něco přečíst, když mě ta její tvorba tak "chytla" :D Ale je zajímavé, že z těch tří filmů jsem měl dost podobné dojmy - jsou zajímavé, jsou dobré, ale vždycky v něčem nedotažené. A to každý z těch filmů točil někdo úplně jiný... Slabé 4* ()
Začnu básní I.B. Žádné delikatesy Už mě nic nebaví. / Mám vyzdobit metaforu / mandloňovým květem / Ukřižovat syntax / ve světelném efektu? / Kdo by si lámal hlavu / nad věcmi tak pomíjivými atd. Román Malina měl zřejmě být součástí velkého, snad epochálního projektu (jako třeba Musilův Muž bez vlastností), ale zůstalo jen torzo, které je každému k volnému použití. Simultánku proti trojici Schroeter, Jellineková, Huppertová, I.B. prohrává; její román tu slouží spíš jen pro "správné" rozestavení figurek. Skončím citátem z jednoho jejího dopisu Paulu Celanovi (26.10.1958) - Toužím po klidu a řádu, tady je jen neklid, příliš bezvýznmných věcí, tolik vyrušování, které mě tíží den za dnem... Měla jsem těžké dny, plné pochyb a beznaděje, ale úzkosti může člověk vnést jedině do skutečnosti a tam je rozptýlit, nikoli přemýšlením... Přestože je film zatížen přemírou nekalých symbolů (trhliny a především v přebytku oheň), není možno na filmovou roli navázat skutečný osudový život I.B.; Malina a Ivan nejsou Celan ani Frisch, spíš on i on je ona. ()
tak tedy první hodnocení a to zrovna takového filmu ). Kdo zná ingebord bachman a její novelutak nechť věří, že se jí na plátno povedlo převést skvěle. Pro ty co ji neznají - scénář vyšel z pera Elfride Jelinek a pokud máte strach z pianistek tak tenhle film vynechjte. IMHO je s(u)yvější. Uveden poprvé letos v Hradišti a po zhlédnutí byla potřeba několika panáků vodky. Dlouho už jsem nešel z filmu takhle zničenej. ()
(Neznaje knižní předlohu.) Postmoderní ve formě i substanci, film je brilantní studií subjektivity hlavní hrdinky - či spíše "hrdinek". Postava Huppertové je štěpena sama v sobě směrem ke zbylým dvěma postavám, jimiž se neoddělitelně stává - jestliže přijde o zprostředkovatelskou roli jedné z nich, ztrácí i sebe sama. A feministický motiv je zřejmý - obě zbylé postavy jsou muži. Hrdinka tuto decentraci sebe samé a své rozpuštění v druhých samozřejmě nereflektuje přímo, ale vkládá ji do zpředmětnění sebe samé ve formě vlastních literárních produktů (ony mnohé narážky z jejích děl/ zápisků, kde se mluví, jako např. v úvodu, v němž se sní o /nahrubo přeloženo/: "místě, kde se zaměňují místa a čas, zaměňuji já, ty a ostatní."). Toto smazávání rozdílů také legitimizuje "postmoderní" smazávání rozdílů mezi snem a realitou, sněním filmu ve filmu s narativní realitou, záměnu osob v úvodní a ustavující parabole noční můry (důležitá pro zkoumání vztahu hrdinky k jejímu otci, jež, jak jsem narychlo zjistil, hraje v knize větší úlohu, než jakou jsem, alespoň já, dokázal vypozorovat ve filmu.). Ale hlavně legitimizuje Schroeterovo filmařské umění, které tuto rozdvojenost/ roztrojenost hrdinky dokáže uchopit v různých technikách zdvojování a zrcadlení. /// A to zde není místo zkoumat vztahy mezi jazykem a realitou, jež jsou důležité pro pochopení nejprve oné objektivace hrdinky, (nejen?) z ní pramenícího šíleného vztahu k realitě, a následně tak pochopit formu samotné knihy (kterou též psala žena před smrtí), potažmo formy tohoto filmu. ()
Reklama