Libuše

Přímý přenos slavnostní premiéry opery B. Smetany z Nového divadla v Plzni. Účinkují: E. Urbanová, M. Bárta, L. Obručník Vénosová, J. Foff Tetourová, J. Kubík, J. Šokalo, J. Přibyl, V. Prolat a další. Sbor a orchestr Divadla J. K. Tyla řídí O. Dohnányi. Režie M. Otava a T. Pilař. Kamera P. Beňa. Televizní režie R. Tesáček. Libuše se nikdy neměla stát běžným repertoárovým kusem. Byla určena k otevření Národního divadla, kterým se chtěl nově se konstituující národ prezentovat. To se také stalo. Jak v roce 1881, tak o dva roky později, kdy bylo po požáru znovu postaveno. Libuše byla ale také určena k příležitosti korunovace Františka Josefa I. českých králem, kterou sliboval, a k jeho návštěvě premiéry. František Josef ale nepřijel, poslal za sebe korunního prince Rudolfa a korunovat se českým králem nedal. A tak si vlastně národ český tu korunovaci odbyl jen na divadle – volbou Přemysla českým knížetem a de facto vznikem českého státu.
Libuše se ani běžným repertoárovým kusem nikdy stát nemohla. Vyžadovala a vyžaduje určitým způsobem naladěné obecenstvo. Nejde o klasické dílo, jehož dramatický příběh by dokázal uchvátit diváky za všech okolností. Je dílem symbolickým, odvíjejícím se metodou velkých historických obrazů. Smetana si toho byl dobře vědom. Dirigentu Adolfu Čechovi, který řídil premiéru, napsal: „Pro budoucnost nepodepíšu žádné platné pro mě závazky stran Libuše, kterou bych tím obyčejným denním provozováním takřka pohřbil." Mělo to ještě jeden praktický důvod. Libreto Adolfa Wenziga počítalo i s nákladnými scénickými obrazy zejména v Libušině závěrečném proroctví a Smetanovi bylo jasné, že takové množství statistů a celkového scénického aparátu si divadlo nemůže běžně dovolit. Dnešní jevištní technika má už jiné možnosti a stejně jsou dnešní diváci zvyklí na rozvolněnou dramatickou stavbu.
Pověst o Libuši, kterou Wenzig převzal z „objeveného" Rukopisu zelenohorského, má daleko starší jádro. Vyskytuje se už v mýtech keltských a zcela jistě je odleskem dávného přechodu od matriarchátu k patriarchátu, velké společenské změny, která proběhla u všech evropských národů.
Plzeňské nastudování Libuše chce plně využít možností, které jí technika Nového divadla skýtá. A zároveň nazřít toto Smetanovo dílo při veškerém jeho národním významu jako příběh z evropského dávnověku, jehož dosah může být širší než „jen" v posílení sebevědomí českého národa. Velkolepost Smetanovy hudby takový postup umožňuje. (Česká televize)